(ČB 9/2016) Odkudsi z hlubin vlastní paměti či snad z hlubin všeobjímajícího zapomnění vyskočila na mě vzpomínka: Dítě, trochu retardované, žvatlá a opakuje: „svítí, svítí“. Pozoruje vyjeveně baterku. Nositelka té baterky ji střídavě rozsvěcí a zhasíná a směje se: „Nojo, vidíš baterku.“ Všichni účastníci té scény – děda s bábou, v jejichž chalupě se to přihodilo, jejich syn a zároveň otec toho dítěte, stejně jako i návštěvnice s baterkou,
Poslechněte si článek:
která se děcku smála – všichni už jsou mrtví, dítě samo odešlo jako první. Jen já zbyl z té situace, která mi tak nečekaně bleskla hlavou.
Petr Pazdera Payne