(ČB 7-8/2016) Slova mají svůj význam a slovo je pojem utvářející skutečnost. Půjdu tedy s vámi, vážení čtenáři, osobní cestou slov. Dokážete si vybavit okamžik hněvu směřujícího vůči vám? Dokážete si vzpomenout, kdy jste hněvu sami podlehli tak, že jste toho litovali? Dokážete si ale také přiznat, že váš hněv leckdy vzplál spravedlivě a odstup času tomu dal za pravdu?

Poslechněte si článek:

Pokud jste spolu se mnou odpověděli třikrát ano, vidíte, na jak tenkém břitu balancujeme. Bible částečně revolučně řeší vztahy. A hněv, jako popis určitého projevu bytí, je záležitostí vztahovou. K hněvu, stejně jako k lásce, je třeba protějšek.

Hněv. Jako první nás napadne, že se někdo na cosi nebo na kohosi hněvá, netřeba příkladu. Pak se lze hněvat sám na sebe, když jí dává sbohem, že už musí jíti, nehněvá se na galánečku, že ho ošidila, ale to tá jeho žízeň všecko zavinila.

Hněvat se však může také Bůh. A také my se můžeme hněvat na Boha. Měli bychom ale rozlišit právě tu rovinu, úžinu, ostří, břit předložený na začátku úvahy. Hněv Boží nemá co dělat se zahnívající bolestí, kterou je třeba na kohosi vylít jako kýbl splašků. Hněv Hospodinův je zapálení do vztahu pro správnou věc.

Ve víře se snažíme doufat, že s námi jedná právě Bůh Hospodin. A jsme opět v rovině vztahu. Hospodin nakonec nesemele do mlýnku hněvu celé národy, neboť bývá pohnut lítostí. A to povětšinou na přímluvu nikoho menšího nebo většího, než je člověk.

Slitování nad člověčenstvím zní Písmem jako poslední Boží slovo. Toto slitování se klene i přes hněvivé hříchy světa. I když čteme „výroky Panovníka Hospodina“, co všecko zničil a ještě zničí, já sám si na to odpovídám, že se lidé třeba tehdy Hospodinem strašili, tak jako se straší dodnes: „Hospodin to každému hříšnému tvrdě spočítá.“ Tak hnije v leckom, leckde pořád ještě tato vypěstovaná obava z našeho protějšku Božího, zaťatá víc než hřeby Kristova kříže, než prázdný hrob, než slova, která zněla jako evangelium.

Skoro se mi chce říct, že hněv Hospodina je spalující, avšak laskavý, jako když matka zpolíčkuje děcko, které se právě chystalo vhodit sirku do láhve s hořlavinou.

Jako věřící bych se nyní měl zeptat, jak to, že Bůh dostatečně neprofackoval všechny, kteří si to zaslouží. Neboť toho hořlavého mezi lidstvem zůstává mnoho a plamínek hněvu jen a jen rozškrtnout. Ale jako věřící si lze odpovědět, že Bůh dal svobodu i k hněvu. V dobrém i zlém.

A pak – je hněv hřích? Dokonce smrtelný? Prosím, není. Je vůbec možné hněvat se tolik, že bychom zemřeli věčně? S Kristem doufám, že bylo odpověděno. Právě proto chci mít svůj hněv uzavřen, jako dobrou pomůcku pro věc Otce (Ježíš, důtky, chrám), a přitom nad svým hněvem vládnout a nenechat mu, aby on vládl nade mnou (Josef a jeho bratři), což bude asi, vážený čtenáři, celoživotní boj.

Mám však naději, že Hospodin: „…se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení.“ Odvracet hněv, aby v nás nezahníval. Máme svobodu, k laskavosti stejnou jako k hněvivosti. Těmito odstavci jsem s tebou šel osobní cestou, drahý čtenáři, a přál bych si, abychom ty i já vzali hněv jako plamen, který může jak porušit, tak pročistit vztahy k sobě, k druhým, k Bohu.

Nad tím vším, věřme spolu, bdí právě ten, který ústy proroka tvrdí: „Jejich odvrácení uzdravím, rád si je zamiluji, neboť můj hněv se od nich odvrátil.“

Hněv je… …myslím tak dobrý a tak zlý, jak moc věříme Bohu skrze člověka.

Zdeněk Píštěk, farář v Pržně