(CB 7-8/2016) Nejdeme sami. Minulý rok jsme v nedělních školách (a někdy i s celým sborem) putovali od stvoření k Josefovi, od Mojžíše k Rút. A jdeme dál. V tomto školním roce se před námi otevírá další část Starého zákona, dlouhá cesta s proroky a králi. Za sebou máme známé příběhy, většinou vyprávějící o jednotlivcích a jejich rodinách (asi proto jsou pro nás přístupnější). To co nás čeká, často v dětských obrázkových biblích nenajdeme (až na výjimky, jako je notoricky se objevující David a Goliáš, Jonáš nebo Ester), k některým příběhům prostě nenajdete ilustraci na celé světové síti. Může se stát, že jeden nebo dva příběhy z výběru jste ještě nikdy nevyprávěli nebo jste je možná neobjevili ani jako dospělí čtenáři Písma. Zbláznili se „ti nahoře“, když to vybírali?

Jestli si tohle někdy říkáte, vězte, že takové pocity máme občas také. Jestli jsme se nezbláznili. Nebylo by snazší zůstat u příběhů, ke kterým je spousta omalovánek, u příběhů, které známe, rozumíme jim? Mně se tato část Bible zdá taky náročnější. Není pro mě snadné zabývat se neustávajícím zápasem Izraele s pohanstvím, vrtat se v textech, které bych možná jindy minula. Ale přesto vás chci k tomuto dobrodružství pozvat – ponořit se do Písma, zkusit je pochopit a předat dětem to, čím nás oslovuje.

Bible nebyla psána v první řadě pro děti. Nebere na ně příliš ohledy. A přesto se jim každou neděli snažíme něco z ní sdělit. Proč to vlastně děláme? Protože je to důležité pro nás; protože my, dospělí, jsme tady našli smysl života. Odpovědi na otázky, které jsme si kladli. Otázky, které jsme si doteď nekladli. Příběhy, které nás inspirují a dodávají nám naději.

Klíč k vyprávění
Proto vám chci nabídnout několik impulzů; snad vám pomohou najít k vyprávěním klíč, kterým je odemknete, ať už pro děti, nebo pro sebe. Hledejme v příbězích zkušenosti, které děti skutečně mají, a na ty navazujme. Netrapme se tím, že příběh nebudeme vždy vyprávět celý a do všech podrobností. Jestliže děti zaujme část příběhu, která do jejich života mluví, Bůh dá, že se k příběhu vrátí i později a objeví další detaily i celek. Bible někdy pro děti přece jen je – v příbězích vystupují dětské postavy (mládeneček Samuel, malý David, různí žáci, pomocníci) a ty pak dětskou perspektivu přinášejí. Dětskou postavu ostatně můžeme pro vyprávění i přimyslet. Jejími ústy se můžeme divit, ptát se a odpovídat z dětského pohledu.

Jindy však takovou dětskou zkušenost v příběhu najít nemůžeme; příběh je vzdálen prostředím i problémy. Pak jej ale někdy lze vyprávět jako hrdinský epos. Děti dokážou hrdinovi fandit, trápit se s ním, držet palce, aby to dobře dopadlo. Z příběhu nevypadne na konci žádné jednoduché morální poučení pro dnešek, ale je nám zpřítomněn Boží příběh s lidmi.

Než si začnete zoufat nebo se vztekat, jak příslušný příběh dětem vyložit, čtěte jej pro sebe. Většinou totiž vypráví o nás dospělých. Čteme o vlastních zápasech a selháních, o svých nesnázích. Můžeme tedy příběh vyprávět tak, že my dospělí selháváme, máme problémy, a proto takové příběhy vykládáme – sdělujeme svoje zkušenosti, přiznáváme se ke klopýtání – a to může být pro děti užitečné. V mnoha příbězích nadcházejícího roku se setkáme s pohanstvím, modloslužbou izraelského lidu, s klaněním jiným bohům, modlám, svatyním. Dejme si čas k ujasnění, co je pro nás modloslužba dnes. Pamatujme, že k modloslužbě sklouzává Izrael (tedy církev a v ní jednotlivci), nejsou to ale „oni selhávající“, nýbrž „my selhávající“. A odpověď hledejme spíše v životním stylu, který odporuje Bohu a nám je blízký.

Jestliže se snažíme o návaznost příběhů, můžeme znovu využívat obraz Božího lidu jako stromu, k jehož kořenům patří lidé vítězící i selhávající, lidé věrní i nevěrní. My pak jsme naroubovaná větev, která ze svých kořenů může brát sílu.

Dál přece nejdeme sami! Na cestě „Od Samuele k Mesiáši“ vám přeju hodně sil a Božího požehnání.

Marta Sedláčková

PS: K přípravkám uvítáme ohlasy, nápady či připomínky – e-mail: marta.sedlackova@evangnet.cz