(ČB 6/2016) Platí myslím obecně, že o pozitivních jevech nebo třeba kladných povahových rysech se píše obtížněji než o tom negativním; snadněji se žel píše o tom, co nás trápí, než o tom, co nás těší. Proč? Možná proto, že u toho radostného hrozí jistá kýčovitost, jalovost? Nebo jen nelze prostou radost popsat dostatečně atraktivně?

Poslechněte si článek:

A nebo jde o nějaký obecně lidský sklon vnímat víc černější stránky života?

Zdá se mi nicméně nepochybné, že prožitek velkého smutku se nedá vyvážit prožitkem velké radosti. Smutek, nějaké tragično jakoby mělo zkrátka navrch. O jaké radosti to ale mluvíme? Jakou radostí chceme to smutné vyvažovat? A lze vůbec tyto kategorie porovnávat? O to hodně jde.

Jistě je věc závislá na člověčí povaze, někdo je prostě laděn pozitivněji, někdo naopak. Když jsem bývala mladá, relativně často mě na ulici oslovovali větou „Slečno, nebuďte smutná“. Smutná jsem většinou nebyla, mám zkrátka takový „ksicht“. Že se u mě ale to, co budí obavy, tlačí víc do popředí, že mám sklon nahlížet na život spíše z těch temnějších stránek, o tom nemůže být sporu. A nějak, bezděky, se to zřejmě do obličeje promítá.

Co tedy s tím? Jak si pomoci? Jak je to s tou „radostí“? Prvoplánová radost – odjezd na dovolenou, sluníčko (ale ne zas moc), nové šaty – k vyvážení toho neradostného nestačí. Je třeba pátrat hlouběji. Jako křesťané přece o hlubších zdrojích víme své! Že však taková „radost“ nevyvolá spontánní veselí, rozjásanou tvář na potkání, to je také jasné. Vědomost hlubších zdrojů by však s námi měla udělat něco principiálního. Nenechat se těmi černými myšlenkami likvidovat; vědět, že nakonec nejsou koncem všehomíra, to je, oč tu běží.

Věřila bych ale, že tu má svoji roli a těm s tragickými sklony, s tím „ksichtem“, může pomoci i jistá forma psychoterapie. Učit se, trénovat. Ty smutné rysy v obličeji jsou trochu vrozené, jsou geneticky vykresleny, ovšem stejně nebo spíš víc jsou průmětem stavu nitra. S tím se dá, bez ohledu na objektivní stav světa a na všechno to, co k mé neradosti přispívá, nějak hýbat. A budu-li se do příznivějšího, radostnějšího vzhledu toho svého „ksichtu“ trochu nutit, udělá to paradoxně něco i s mým nitrem. Začarovaný kruh, který začarovaný není.

Nutit se k něčemu takovému není faleš a výsledkem není povrchní úsměv jalového veselí. A navíc – přinese něco i těm okolo mě. Není snad i nakažlivý? Vždycky jsme si přece tuhle „infekci“ uvědomovali u lidí ze Západu. Je ten jejich úsměv prázdný? Myslím, že zdaleka ne vždycky! Ano, těší mě, jak píše ve svém příspěvku Lenka Ridzoňová, když se na mě pokladní usmívá. Já sama totiž potom odcházím v trošičku lepším rozpoložení a s určitou nadsázkou to zas musí vidět další kolemjdoucí a tak dále a tak dál…

Nemohl by ten jeden úsměv pohnout trochu i stavem toho všehomíra?

Jana Plíšková, kresba Petra Fischerová