(ČB 6/2016) Daniel Ženatý (*1954) byl synodním seniorem jmenován v listopadu loňského roku. Ač žil předtím už opravdu leckde, opustil svůj milý a poslední sbor. S ženou Danielou má čtyři syny a teď už šest vnoučat.

Jsi farářské dítě, nebo ne?
Jsem; tatínek farář byl, ve své rodině ale první. Vyrůstal ve vanovickém sboru, u Boskovic. Dlouho byl vikář v Uherském Hradišti, u seniora Jadrníčka, to byla tehdy hodně významná postava, zakládal vlastně evangelickou církev na jižní Moravě, byl to takový moravský misionář.

Poslechněte si článek:

V jaké době to asi bylo?
Ke konci války. Tatínek se pak stal prvním farářem nového sboru v Kyjově. Odtamtud šel do Miroslavi a v roce 1959 na Vsetín. Pak byl nadlouho senior Východomoravského seniorátu.

A ty ses narodil kde?
Bylo to v době, kdy jsme žili v Miroslavi, ale narodil jsem se v Moravském Krumlově. Jsem nejmladší z pěti dětí a čtyři mí sourozenci se narodili doma, maminka měla vynikajícího lékaře. Jenomže v Moravském Krumlově, to je kousek od Miroslavi, pak postavili novou nemocnici, a tak musela maminka rodit tam. Prý aby se prokázaly kvality nové socialistické nemocnice.

Ty ses hodně stěhoval, dá se říct, které místo vlastně považuješ za domov?
To není tak snadná otázka, já jsem o tom hodně přemýšlel, i pokud jde o mé rodiče. Maminka byla z Valašska, tatínek z Boskovic, po svatbě žili v Kyjově, potom v Miroslavi, na Vsetíně, nakonec bydleli a zemřeli v Brně. Tak kde mají domov? Podle čeho se to určí? Podle mě je domov tam, kde se cítíme bezpečně. Když jsme o tom mluvili se sourozenci, okamžitě jsme se shodli – doma se nejvíce cítíme v místě, kde jsme jako rodina žili naposledy spolu, a to je Vsetín. Já jsem na Vsetíně žil od svých pěti let; dětství, mládí, škola až do maturity, všechno bylo tam. Takže se tam vracím, i když z rodiny tam už není nikdo; ale přátele tam mám. A rodiče jsou pochováni taky tam – aby byli doma.

Rozhodl ses pro teologii. Myslíš, že tě tatínek nějak ovlivnil?
Asi ano. On byl nesmírně sečtělý, řídil se takovou zásadou – dvě beletrie a jedna odborná kniha každý měsíc. Dokázal krásně vyprávět a díky němu jsem se právě seznamoval i s církví. Když byl senior, musel hodně cestovat, a bál se řídit auto. Já jsem naopak jezdil rád, takže jsem ho vozil, a navštívil tak spoustu míst, spoustu sborů. Navíc jsem vyrůstal v moc hezké komunitě, měl jsem mnoho dobrých přátel… Moc rád na to vzpomínám a určitě to všechno dohromady nějaký vliv na mé rozhodnutí mělo.

A maminka?
Maminka byla skromná plachá žena a asi celý život trochu zápolila s tím, že je paní farářová; spíš se držela v pozadí. Za války zažila totální nasazení, naštěstí jen v nějaké německé rodině v Praze. Nikdy o tom ale nemluvila, mám dojem, že musela prožít dost ošklivé věci, nějaké ponížení… Mrzí mě, že už se to nedozvím. Vystudovala gymnázium, vysoké školy byly zavřeny; do práce nikdy nechodila. Byla dlouhodobě nemocná, navíc se starala o pět dětí.

A jak to tedy bylo s tebou dál?
Po studiu teologie jsem nastoupil jako seniorátní vikář na Vsetíně. Za seniora Jaroslava B. Staňka. Jenomže mě po půl roce, na jaře roku 1980, vzali na vojnu. Vůbec jsem s tím nepočítal, neměl jsem v pořádku žaludek, měl jsem na to i lékařské potvrzení…

A to bylo už po svatbě?
Ano, vzali jsme se s Danou dva roky předtím, v roce 1978, ještě jako studenti. Šli jsme bydlet na Hvozdnici; v jednom patře jsme byli my, v druhém Erdingerovi.

Kam tě na tu vojnu poslali?
Do Benešova u Prahy, na dva roky. Spolu s lékaři jsem ale na vojně v zákonech vybádal, že když mě zneschopní po 20 měsících vykonané služby, už mě nemůžou povolat zpět. Takže hned po odkroucených dvaceti měsících jsem se s tím žaludkem objednal do střešovické vojenské nemocnice; byli tam hodní lékaři, něco na mně našli, a tak jsem s vojnou nadobro skončil. A začal jsem konečně jako farář, ve sboru ve Valašském Meziříčí. Nádherné vzpomínky! Byli jsme tam deset let, v roce 1990 jsme se pak přestěhovali na 15 let do Nového Města na Moravě a v roce 2005 jsme odešli na deset let do Pardubic.

Dá se říct, kde jsi měl nejvíc práce?
Z hlediska jejího objektivního množství by to bylo jistě Nové Město. Dvě živé kazatelské stanice, na pěti místech se učilo náboženství, hodně svateb, pohřbů…

Náboženství jsi učil i ve škole?
Ano, bylo to po revoluci. Chodil jsem do tří škol, chvíli dokonce do čtyř. Dětí plno; byly to krásné časy. Vzpomínám, jak v Křídlech – to byla malotřídka, ale i tak tam chodilo asi sedm dětí – naproti přes chodbu bylo náboženství katolické. Chodil tam tenkrát takový nezáživný katolický kolega, monotónně četl a děti si to musely psát. A jak slyšely přes chodbu od nás zpěv a smích, začaly chodit k nám. I děcka z nevěřících rodin přišla. Takže jsem jich měl najednou plno. Až jsem pak ty děti nabádal, ať doma řeknou, že přišly samy, aby si rodiče nemysleli, že je nutím.

V listopadu 2015 ses stal synodním seniorem. Kolikrát jsi byl předtím už člen synodní rady?
Po dvě období. Poprvé v letech 1997 až 2003, za Pavla Smetany; a od roku 2009 podruhé, už s Joelem Rumlem.

A teď? Počítal jsi s tím, že tě zvolí?
Asi patří k evangelickému přístupu, že po úřadech nikdo moc netouží, ani já. Když ale vyšlo najevo, že mě většina konventů navrhuje, nemohl jsem se tvářit, že o tom nevím.

Uvažoval jsi i o tom kandidaturu nepřijmout?
Byl jsem mezi kandidáty už před těmi 12 lety, když byl pak zvolen Joel. Tehdy jsem to opravdu dost tvrdošíjně odmítal. Chtěl jsem být ještě farářem ve sboru, to jsem zrovna dostal nabídku z Pardubic. Teď už je to jiné, jsem o kus starší; pokud tu těch šest let vydržím, půjdu pak už do penze.

S tím souvisí jeden praktický problém, který faráře ke konci služby dost masivně postihuje: Budete mít kde bydlet? Víte, kam se podít?
Žádnou nemovitost jsme ani jeden nezdědili, kam jít ale naštěstí máme. Pardubický sbor vlastní dům, kde je pět menších bytů, a my s nimi máme smlouvu – když bude potřeba, můžeme tam na penzi jít. Ale kromě toho už předchozí synod přijal usnesení, že synodnímu senioru, který tuhle funkci zpravidla přijímá na konci svého aktivního života a absolutně přitom nemá šanci se o své budoucí bydlení starat, se nabídne na důchod byt, kde bude v nájmu.

Když ses tedy rozhodl, že tuhle funkci budeš vykonávat, měls nějaké „vize“? Nějaké představy, co bys chtěl změnit, zavést něco nového?
Protože jsem byl předchozích šest let Joelův náměstek, u toho vedení jsem vlastně byl velmi zblízka. Bylo by tedy divné, kdybych teď najednou řekl, že něco se má dělat úplně jinak. Ale základní věc, na kterou myslím, která mi nedá pokoj a ve sborech ji opakuji, je ta, že nám chybějí a budou chybět faráři, to je najednou nová nesnáz, která se na nás hrne.

Odkdy myslíš, že nás tohle stíhá? To asi není od revoluce?
To ne, to je spíš z poslední doby, tak pět let? Není to ale něco specifického pro evangelíky, vím, že podobné je to i u katolíků, v Církvi bratrské… I třeba v Německu.

Máš pro to nějaké vysvětlení?
Jedno vysvětlení by podle mě mohlo být, že tohle povolání ztrácí prestiž. A také, že je na čtyřiadvacet hodin denně. Čím dál víc se zdůrazňuje svobodné postavení člověka: Je to tvůj život, tak si jej uspořádej podle sebe, nezanedbávej rodinu, své zájmy, měj čas pro sebe! Být ve službě a v napětí od rána do večera je náročné. Žádný víkend není volný. A jsou životní partneři farářů ochotni to dlouhodobě snášet?  Evropa je trochu rozmazlená, žijeme si dobře a povolání, která nám úplně nesedí, můžeme odmítnout.

Ale co tedy ty „nosné vize“? Máš něco takového?
Jedno přání, jedna vize celé synodní rady je, aby nás nesemlelo to samofinancování, o kterém se teď pořád debatuje. Je to určitě zásadní přechod, rádi bychom to ale brali jako šanci; nenechat se starostí o peníze zavalit. Nikomu neublížit, což bude těžké; a přitom mít odvahu! Třeba zbavit se budov, které nepotřebujeme, přestože jsme na ně citově vázáni. Moc bych si přál, i když bude třeba sborů i farářů méně, aby církev byla pořád sebevědomá a radostná. Nenechat se starostmi odtrhnout od toho podstatného. A také bych chtěl na některé věci klást větší důraz. Třeba že se musíme víc zabývat misií.

Myslíš, že zrovna tohle se zanedbává?
Tak bych to asi neřekl. Mluví se o tom dost; když si promítnu setkávání mládeže, presbyterní konference, synody, tam se říká velmi často, že se musíme „otevřít“, že nemůžeme být v ghettu. Daří se nám to? Někde ano, ale většinově ne.

Víš, co s tím? 
Moc ne. Generace Šormů a Hájků stárne a nová podobná se nerodí. Nemysleme si, že přijde někdo nový, kdo něco zásadně změní. Něco ale změnit můžeme hned. Vrátit do církve cit. Přestat se ho bát. Mám dojem, že před zhruba padesáti lety se církev a tehdejší teologické myšlení v naší církvi citu bálo. A teď se nám to vrací.

Co si pod tím mám představit?
Něco hřejivého, normálního, mile lidského. To bychom měli do bohoslužeb dostat. I do našeho myšlení. Před časem jsme se trochu vysmívali pietismu, některým laciným zbožným písním. No ale my jsme to nějak nenahradili ničím jiným. A z obavy před pietismem jsme se taky odnaučili či ztratili odvahu osobně se modlit; vyrostla celá generace lidí, kteří se modlit neumějí nebo se stydí. Myslím, že takové zdravé cvičení ve zbožnosti, praxis pietatis Komenského, nám skutečně chybí. Což není nic fatálního, to se dá změnit. Já jsem byl ještě teď, na stará kolena, dva měsíce v Americe a mě ta jejich spontánní zbožnost nadchla. Dokážou v restauraci před jídlem vstát, chytit se za ruce a pomodlit se, i s dětmi. Ale přitom to nejsou žádní fanatici, lidi jako my, učitel, lékař, hasič… Zkrátka nějak lidi vést k přirozené radostné zbožnosti.

Dá se ale tohle naučit? Je to přece i otázka mentality, ta česká je dost střízlivá, ne?
Určitě. Však já si taky nemyslím, že máme začít Američany napodobovat. Jistě že nezačneme křičet „haleluja“. Ale tu jejich svobodu jim závidím, říkám si, že jsme se svou vírou trochu zamindrákovaní, jako bychom se za ni styděli. Učit se od ostatních klidně a svobodně dar víry užívat, ale svým způsobem. Tak tohle je mou vizí zcela jistě.

rozhovor připravila Jana Plíšková