(ČB 6/2016) Statisíce lidí na útěku ze svých domovů v zemích, kde se dlouhodobě válčí, jsou realitou posledního roku. V evropských zemích, kam většinou směřují, vyvolává tato migrační vlna rozporuplné reakce. U vlád a státních institucí i u obyvatel. Diskuse plné emocí rozdělují státy, rodiny i přátele.

Tímto fenoménem – především z hlediska pomoci lidem na útěku – se zabýval i seminář „Návraty z hranic“

Poslechněte si článek:

, který ve spolupráci s Evangelickou teologickou fakultou v Praze uspořádal 11. dubna 2016 Psychosociální intervenční tým České republiky (PIT). Program semináře tvořily tři základní okruhy. Na prvním místě to byly zkušenosti českých dobrovolníků, kteří jeli na vzdálené hranice pomáhat. Druhým tématem byla dilemata této pomoci, potřeby a hodnoty pomáhajících, a třetím okruhem bylo společné přemýšlení, jak podpořit vzájemnou pomoc dobrovolníků po jejich návratu do společnosti, která této pomoci příliš nepřeje, a hledání možností spolupráce mezi různými iniciativami.

Co zažili dobrovolníci na hranicích
O své zkušenosti s pomocí běžencům hovořili na semináři Vojtěch Hauser, Zdeněk Ralík, Josef Koláček, Miroslav Doležal a Zdeněk Zapletal. Vojtěch Hauser a Zdeněk Ralík patřili k těm dobrovolníkům, kteří se vloni na podzim spontánně vydali na maďarské, srbsko-chorvatské a posléze na řecko-makedonské hranice. Proč? Zdeněk Ralík to vyjádřil: „Chápal jsem to tak, že už jsou v Evropě, to znamená u mě doma, a strádají. Proto jsem chtěl pomoct. Kamarád se mě zeptal, jestli pojedu; a druhý den jsme jeli.“ Vojtěch Hauser popsal své rozhodnutí: „Na podzim se konalo Fórum 2000, o tématu se tam hovořilo a mně přišlo bizarní, že nikdo z mého okolí pomoci nechce. Tak jsem se domluvil s přáteli a jeli jsme.“

Oba se, nezávisle na sobě, ocitli na místech, kde v tu chvíli nebyl nikdo jiný než čeští dobrovolníci. Ani z místní samosprávy ani z nevládních humanitárních organizací. Někde byli policisté, někde ani ti ne. Půl druhého měsíce si museli dobrovolníci vystačit bez institucionálních peněz. Obrátili se na své přátele v Česku, kteří uspořádali sbírku. Za tyto peníze opatřili jídlo, pití, nějaké léky. Ve skupině byl i lékař. V prázdné budově zřídili informační středisko, ale působili především přímo mezi lidmi, sdělovali jim, co je čeká, jak bude přechod probíhat.

Ani jeden z nich nezažil a neví o tom, že by někdo z dobrovolníků byl uprchlíky napaden nebo že by vznikl nějaký vážnější konflikt. Během šesti týdnů, kdy na hranici působili, přešlo přes jejich přechod 200 000 lidí. BBC označila přechod spravovaný Čechy jako nejlépe zvládnutý. „Potěšilo nás to,“ usmívají se oba. Po této době už začaly působit na hranicích nevládní humanitární organizace. Spontánní dobrovolnická činnost se ale ukázala právě v počátcích problémové situace jako efektivnější a operativnější.

Spolupráce a koordinace
Josef Koláček, který jako koordinátor humanitární pomoci organizace ADRA vezl materiální pomoc do Maďarska, Rakouska i Chorvatska, vyjádřil na semináři překvapení, jak málo mezi sebou nevládní humanitární organizace spolupracují. Jako by každá z nich zdůrazňovala především svou vlastní důležitost. „V Rakousku byl například perfektně vybavený tábor Červeného kříže, ale nikdo jiný třeba uprchlíkům neřekl, že tam mohou jít.“ Podle něho také přítomnost policistů s ostře nabitými zbraněmi například na nádražích nebo hranicích představuje nebezpečí konfliktní situace. Když Maďarsko uzavřelo hranice, spolupracovala Adra se svými kancelářemi v Srbsku, Chorvatsku i Řecku, které jsou do tamní společnosti víc integrovány.

Miroslav Doležal z Charity Blansko vezl materiální pomoc do Maďarska. Pobyl na hranici několik dnů a přiznává, že nebyl schopen vnímat dav uprchlíků jako jednotlivé lidi. Lavíroval mezi pomocí a strachem a říkal si: „Kam ti lidé jdou? A jak to bude vypadat tam, kam přijdou? Bude to ještě takový svět, jaký jsem znal?“

Zdeněk Zapletal, který pracoval patnáct let s bezdomovci, informoval o svém misijním výjezdu za uprchlíky do Řecka v rámci hnutí Bůh národů. Potkal se tam s běženci z Afghánistánu, Pákistánu a dalších zemí, s nimiž mluvil především o své víře.

Otázky dále palčivé
Další jednání semináře se zabývalo tím, jaké další otázky jsou s pomocí uprchlíkům spojeny. Podle sdělení Josefa Koláčka ztratila ADRA některé své přispěvatele právě kvůli tomu, že se této pomoci věnuje. Někteří politici přispívají anonymně, nechtějí, aby se o tom vědělo. Další otázka je, kde hledat nosné argumenty pro integraci uprchlíků v zemích, kam přicházejí. Stačí argumentace ekonomická nebo jen humanitární? Obavy ze změny prostředí jsou legitimní a odlišné názory mají právo na existenci. Budou příchozí umístěni v táborech, anebo se z nich stanou naši sousedé? Čí je to úkol? Jenom státních orgánů? Můžeme pracovat na změně svých stereotypů – jak se na tyto lidi díváme a jak vnímáme jejich eventuální příchod? Co jejich příchodem můžeme ztratit a co můžeme naopak získat? Odkud a proč se bere náš strach? Otevřených otázek je bezpočet.

Velkou roli v celé skutečnosti hrají také média, jež jsou na konfliktní situace orientována. A tento mediální obraz ovlivňuje nálady a postoje společnosti. Toho bychom si také měli být vědomi. Vždy jde o mediální výrobek, nikoli o celou realitu.

Co dobrovolníci získali?
Především zkušenost s lidmi v nouzi i se sebou samými v extrémní situaci. Vojtěch Hauser sepsal na základě těchto zkušeností manuál informací pro ty, kteří by chtěli pomáhat v podobné situaci. V tomto směru vznikly různé iniciativy, jednou z nich je spolek Pomáháme lidem na útěku, který zakládal také Zdeněk Ralík. Zároveň se začali setkávat dobrovolníci v Brně a Praze, aby sdíleli zážitky a emoce, rozkolísané náročnou prací na hranicích. Podle vyjádření Vojtěcha Hausera se snaží informovat i veřejnost, například pořádáním besed na středních školách. „Většina těchto akcí se ale odehrává v Praze nebo Brně, na ostatní oblasti už nám nestačí síly. Zde by mohl pomoci PIT se svou sítí spolupracovníků v regionech nebo sbory a farnosti církví.“

Pro účastníky semináře, kteří se sami se věnují nějakému druhu pomoci v Diakonii, v Charitě, v Psychosociálním intervenčním týmu nebo na jiných místech, bylo setkání s mladými dobrovolníky i pracovní atmosféra semináře velkým přínosem.

Jitka Šestáková, sympatizantka Pitu
(zkráceno, mezititulky redakce)