(ČB 6/2016) Diakonická práce Reformované křesťanské církve na Slovensku je odlišná od té v České republice. Především je daleko skromnější a méně profesionalizovaná. Zároveň je úzce spojena se sbory a jejich křesťanskou službou – diakonií v původním slova smyslu. Za každou aktivitou je vidět člověka, zapáleného křesťana, pro něhož je služba posláním víry a příležitostí k misii. Tento důraz na původní styl diakonické práce pro nás musí být vzorem a povzbuzením. Reformovanou křesťanskou církev a její sborovou diakonii jsme navštívili v dubnu tohoto roku.
Poslechněte si článek:
Čekal nás nabitý program, který pro nás připravila ředitelka ústředí slovenské diakonie Henrieta Ibosová, laskavá a ochotná průvodkyně našeho putování Žitným ostrovem i dalšími kraji Slovenska. Naše první cesta vedla do Komárna, kde nás přijal biskup reformované křesťanské církve László Fazekas. Nebylo to zdaleka poslední setkání s člověkem, jehož jméno jsme neuměli pořádně vyslovit – církev tvoří z 90 % maďarská menšina. Na některých místech naší návštěvy jsme se neobešli bez tlumočníka, kterého zdatně zastoupila Henrieta Ibosová. Pan biskup László Fazekas ovšem hovořil výborně česky (prý lépe než slovensky, prozradila Henrieta). Evangelickou teologii totiž studoval jako mnoho jeho kolegů v Praze. Náš zájem o slovenskou sborovou diakonii László Fazekase potěšil. Po společném obědě jsme šli sborovou diakonii zhlédnout v praxi.
Pionýrské doby
První zastávkou byl reformovaný sbor v obci Tôň, kde vznikl pod vedením místního faráře Juraje Csíka denní stacionář. Juraj Csík je muž činu. Mluví rychle, energicky gestikuluje; neopouští ho entuziasmus. Dokáže vnímavě rozeznat potřeby lidí kolem sebe a bere na sebe roli zprostředkovatele. Na začátku devadesátých let pomáhal organizovat distribuci humanitárního materiálu, který obyvatelé západní Evropy nabízeli postkomunistický zemím. Před deseti lety přiměl sbor, aby zakoupil v obci Tôň domek s cílem vybudovat denní stacionář pro lidi staré a postižené.
Vyprávění o začátcích stavby připomíná pionýrské doby Diakonie ČCE: ve spolupráci se zahraničními sbory převážně z Nizozemí se shánějí finanční prostředky, práce probíhá vesměs svépomocí, ruku k dílu přicházejí přiložit i lidé z obce stejně jako členové zahraničních partnerských sborů. Projekt vzniká neuvěřitelných devět let, během kterých je starý dům kompletně zbořen a vybudován nový. V přízemí se nachází dílna pro pracovní terapii a zázemí stacionáře pro 12 klientů, včetně kuchyně. Podkroví nabízí ubytování pro cca 12 osob. Provoz denního stacionáře nazvaného podle nizozemského námořního kapitána Michiela de Ruyter, který zachránil reformované evangelíky z otroctví, byl slavnostně zahájen v roce 2015 a dnes obsluhuje denně devět klientů z vesnice a okolí. O víkendu se ve stacionáři schází místní reformovaný sbor.
Jdu, a sloužím, jak umím
Večer za námi přijeli senior Alfréd Somogyi, Alžbeta Takácsová a János Sebök. Poslední jmenovaný stojí v čele Misijní služby pro drogově závislé a lidi bez domova. Součástí jeho práce, která se soustředí i na závislé na alkoholu, je konání „konferencí“ – setkání s výrazným misijním nábojem, který proměňuje závislé a směruje je na novou cestu ke svobodě od alkoholu a drog. János Sebök také vede něco jako „azylový dům“, který se svými klienty svépomocí vybudoval a ve kterém kombinací diakonické a misijní služby pomáhá lidem postavit se na nohy. Podobnou zkušenost, zaměřenou však na pečovatelskou službu o potřebné, nám představila i Alžbeta Takácsová. Sama provázena zdravotními problémy chopila se nejen organizace, ale také vlastní práce kolem pečovatelské služby ve sboru v Opatovském Sokolci. Navštěvují lidi, doprovázejí je k lékaři, obstarávají drobné denní potřeby, uklízejí atd. Na paní Alžbětě i na panu Jánosovi byl vidět zápal pro službu silně motivovaný vlastním chápáním víry. „Kristus mne osvobodil a povzbuzuje mne ke službě! Tak jdu, a sloužím, jak umím, pro slávu Boží. Soli Deo Gloria,“ vypráví János a neustále přitom svírá v rukou Bibli.
Druhý den jsme se přesunuli dvě stě kilometrů na východ k Rimavské Sobotě. V obci Chanava nás přivítal senior gemerského seniorátu a místní farář Róbert Ákos Nagy a členka správní rady slovenské diakonie Annamária Mikos. Pan farář je mimochodem také vynikající kuchař. Pohostil nás vlastnoručním gulášem z divočáka a vepřovými plátky na houbách.
Gemerský kraj je prý nejchudší ze všech. Lidé jsou tu hodně závislí na tom, co umí a co si vypěstují. I za sborovým domem pobíhaly ovečky a v chlívku chrochtalo prasátko. Potřebný je tento kraj také v sociálních službách. V Chanavě dali smysl jednomu církevnímu domu tím, že ho přebudovali na zařízení pro seniory. Třicet klientů zde obývá patrovou budovu, která na první pohled zcela nesplňuje všechny současné požadavky na takové zařízení. Svou službu však plní a členové sboru jsou na svou diakonii hrdí. Zařízením nás provedla paní ředitelka Marta Lőkösová.
Zakotvení ve sborech
Cestou zpět do Rimavské soboty jsme navštívili reformované kostely ve Vyšných Valiciach a v Žípu, které jsou příkladnou ukázkou reformované tradice v tomto kraji. Na delší straně vnitřku kostela kazatelna a pod ní stůl Páně, lavice orientovány proti sobě. Zvyk sedávat muži, ženy, mladíci i dívky zvlášť se tu zachovává dodnes.
V Rimavské Sobotě nám farářka místního reformovaného sboru Ildikó Timár vyprávěla o diakonické službě u nich, která vždy začíná od konkrétní potřeby. Když někdo nemohl chodit na bohoslužby, začali záznam bohoslužeb nabízet v mp3 přehrávačích. Dnes pravidelně obsluhují deset klientů osobně a další prostřednictvím internetových stránek sboru. Podobně vznikla akce Most lásky, která zve nejen členy sboru k úklidovým pracím ve městě – ano, i to je služba.
Večer jsme se setkali se zástupcem biskupa reformované církve Róbertem Géresi a vyslechli si prezentaci naší milé průvodkyně Henriety Ibosové o programech a vizích ústředí slovenské diakonie. Vlajkou lodí je projekt Pečovatelské služby, který bude prostřednictvím sborů poskytovat potřebným pomoc všude, kde se zájemci přihlásí. Součástí projektu je školení i finanční podpora zhruba dvaceti pracovníků. I když se tím slovenská diakonie posouvá směrem k institucionalizaci, pořád zůstává pevně zakotvena ve farních sborech a stojí na jeho obětavých členech.
V první linii
Třetí den nás čekal další přesun o zhruba 130 kilometrů na východ do Košic. Na setkání v místním reformovaném sboru byli seniorka Erika Dékányová (michalovský seniorát), senior Juraj Brecko (ondavsko-hornádský seniorát), senior Zoltán Orémus (abovsko-turniansky seniorát). Marika Géciová vyprávěla o sdružení REMIDIA, které se stará především o misijní aktivity pro děti, mládež, rodiny s dětmi až po seniory a také o drobnou diakonickou práci. Jaroslav Széles zase hovořil o vzniku a práci sdružení TABITA – účelového zařízení farního sboru v Košicích, které pořádá pravidelný klub pro seniory s duchovním i pracovním programem. Dále byly přítomny farářky Mariana Sláviková a Tímea Pándy-Kovács, které zkušeností s diakonickou službou ve svých sborech také přispěly do diskuse. Setkání zakončil duchovním programem člen správní rady diakonie na Slovensku Jaroslav Géci: „Diakonia predstavuje Cirkev, ktorá vyšla z chrámov a žije medzi ľuďmi, najmä medzi najviac odkázanými na pomoc. Je v prvej línii zápasu cirkvi o ozdravenie a posvätenie ľudskej spoločnosti, venuje sa tým, ktorí sa od farnosti vzdialili alebo nikdy k nej nepatrili. V istom zmysle buduje cirkev. Jej poslaním je svedčiť bez slov – svojou prítomnosťou, službou, konkrétnou láskou; a to je reč, ktorej rozumie každá spoločnosť.“
Štěpán Brodský, foto Dan Žárský