(ČB 6/2016) Po celý večer a celou noc přicházeli do domu další a další lidé a dřívější návštěvy se z něj zase potichu vytrácely. Všichni příchozí se nejdřív přivítali s trojicí bratrů a potom zašli nahoru do ložnice a poklekli u postele; když povstali, dotkli se nebožtíka na sepjatých rukou nebo na čele, v náznaku rozloučení či splynutí, a pak usedli na jednu z přistavených židlí…

 

 

Poslechněte si článek:

V irském Killeelanu, malé vesnici uprostřed bažin a blat, všichni obyvatelé vědí, co se dělá, když někdo zemře. Synovci zemřelého muže přijeli z města, z Dublinu, nabízejí whisky, jídlo, pití, přijímají kondolence, vzpomínají na dětství, kdy sem jezdívali. Pro jednoho z nich jsou rituály prázdné a kněz v sutaně směšný, k druhému bratrovi chvílemi probleskne nějaké mysterium. Není na čase zakotvit? Člověk se narodí. Umře. Kde se právě teď nalézá na cestě mezi těmito body, nelze vědět.

John McGahern (1934–2006) se narodil v Irsku. Studoval učitelství, literaturu, toužil stát se spisovatelem. Jako spousta lidí z Irska si jezdil vydělávat manuální prací do Británie. Klíčovou postavou jeho života byla matka, ta ale zemřela, když bylo Johnovi devět let. Mužský a otcovský svět je pro něho spojen se silou až násilím. Dětství je obdobím nevinnosti, ale přitom je provázeno temnotou. Z nevědomosti dítě prožívá tíseň, proto se stává terčem posměchu (např. proto, že sexuální výchova je tabu). Ve své bezmoci je odkázáno na druhé.

Jeden z autorových románů se jmenuje Temnota. Pro své odhalování, jak otcové i duchovní týrali a zneužívali děti, byl tento román v Irsku zakázán. Složitý vztah syna k otci je tématem více povídek. Např. v úvodní povídce s názvem Kola čteme: Přihlížel jsem, jak sundává konve z přívěsu a zachází dovnitř, to tělo, které zahájilo mé putování nikam.

Irsko 20. století vidí McGahern jako patriarchální teokracii. Ve svých povídkách se kriticky vyrovnává s tím, jak je katolická církev propojena se státem. Církev například musí schválit, kdo může pracovat jako učitel. Je zakázána antikoncepce. Autor zároveň reflektuje, jak jsou náboženské zvyky a rituály pro člověka důležité, bez nich se těžko hledá ukotvení a smysl. Popisuje ale rituály nejen náboženské, například je cenné pravidelné opakování některých činností jako třeba senoseče.

Povídka Zlaté hodinky, která dala název celé sbírce, je – jak jinak – o zlatých hodinkách. Ty se dědí z otce na syna už třetí generaci. Nefungují. Daly by se přece nechat spravit, navrhuje dospělý syn. „Já žádný hodinky nepotřebuju,“ prohlásil otec a s námahou se zvedl z křesla. Syn cítí jakousi symboliku nebo moc starého předmětu, hodinky si vezme a otci koupí nové, moderní, přesné a drahé. Rodinná pouta se trhají, tradice berou za své, svatba se dá odbýt jen ve dvou, rodičům to řekneme až časem, otec o nové hodinky nestojí. Prodali louku, s pravidelnými senosečemi je konec. K čemu tikání hodinek? Co je to čas? Proč jsme vůbec tady? Odkud a kam jdeme?

Jak to dělají jiní? Obejdou se beze mě. Nechají toho. Někoho si najmou. Mají fůru peněz. Prostě skončí něco, co trvá už strašně dlouho. Rozhodne se dospělý syn, že k rodičům na senoseč už jezdit nebude. Když přece přijede a zjistí, že louky už sklidil někdo jiný, bolí ho to. Rozhodli bez něj. Co myslíš, dokážou se lidi změnit, anebo prostě při narození vyfasujou určitou hvězdu a tu pak musej následovat? A jakou roli hraje v celym tom čurbesu štěstí? chtěl by se zeptat strážník svého vězně, ale ten už se s ním nechce dál bavit. Chce jít zpátky do své cely. Kdysi chtěl nějak proměňovat temnotu světa, ale už to dávno vzdal.

Jeden z kopáčů na stavbě si přepočítává výplatu z hnědého sáčku. To miluju, když můžu v penězích odpočítávat hodiny svého jediného, drahocenného života. Hodiny prodávám a dostávám za ně peníze.

Odkládám knihu a přemýšlím, kterou hodinu svého života jsem prodala dobře a které peníze bych chtěla vrátit, co bych chtěla vzít zpátky. Ale i McGahernovi hrdinové se dívají dopředu, žijí dál a hledají smysl. Občas mají i radost. Jen musíte číst mezi řádky.

Lenka Ridzoňová