(ČB 5/2016) Putování do Santiaga de Compostela zažívá veliký rozmach. Za posledních dvacet let se počet poutníků zdesetinásobil a v minulém roce navštívilo toto tradiční poutní místo 262 458 lidí. Co je příčinou neobyčejné atraktivity několikatýdenní pěší cesty, kterou je možné zvládnout z Prahy letadlem za pár hodin? Proč se do Santiaga vydávají také lidé, kteří nejsou křesťany a ostatky svatého Jakuba je příliš nezajímají? Na tyto a jiné otázky jsem se zeptal Michala Šourka (1965), faráře ČCE v pražském Jižním Městě, který se v minulém roce k zástupům poutníků připojil.

Poslechněte si článek:

Co tě přivedlo k myšlence do Santiaga putovat?
Po řadě let farářské práce jsem chtěl využít možnost čerpat studijní volno – a využít to jako čas osobní duchovní obnovy. O putování do Santiaga jsem leccos slyšel a leccos i sám četl a připadlo mi to jako výborná možnost.

Jaká přání a očekávání jsi s poutí spojoval?
Jedno veliké očekávání bylo, abych to celé vydržel a fyzicky zvládl. A cílem bylo především prožít něco, co prohloubí můj duchovní život a co bude zároveň užitečné pro mou práci. Putování jsem bral jako duchovní cvičení. Během cesty jsem nemusel řešit každodenní povinnosti, mohl jsem se hodně věnovat modlitbě, meditaci, přemýšlení a čtení Bible, tj. věcem, které mají pro život křesťana zásadní význam. Používal jsem hesla Ochranovské jednoty, četl jsem neustále dokola evangelia (plánoval jsem číst každý den jedno, někdy jsem je dělil na polovinu). Součástí mé cesty byla také tzv. ježíšovská modlitba. Je to zvláštní způsob modlitby, známý především z východní církve; naplnění apoštolské výzvy k neustálé modlitbě. Člověk znovu a znovu opakuje „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“ a snaží se, aby tato slova pronikla z úst do mysli a z mysli do srdce. Nádherná věc.

Když jsi své rozhodnutí sdělil rodině, přátelům a členům sboru, jak reagovali?
Staršovstvo i lidé ve sboru velmi vstřícně, s velikým zájmem, někteří trošku překvapeně, do čeho že se to ten jejich farář pouští. Mile to vzala i moje rodina, především manželka. Její podpora a to, že převzala spoustu práce, bylo pro mne důležité.

Nezaslechl jsi výtku, proč se evangelický farář vydává na „katolickou“ pouť?
Neslyšel jsem to od nikoho. Navíc svatojakubská cesta je již předreformační, je to naše společná tradice, od které jsme my evangelíci hodně upustili, ale dnes se k ní vracíme. A to je dobře. Pouť má mnoho prvků, které nejenom dobře zapadají do evangelické zbožnosti, ale dobře ji rozvíjejí a prohlubují. Už samotný motiv cesty nám připomíná, že člověk jde celý život vstříc Božímu království, velkému cíli. Poutnický motiv je dobře biblický, například v mém oblíbeném příběhu o Abrahamovi.

Zmínil jsi, že jsi na cestě hledal duchovní obnovu. Zdá se mi, že mnoho evangelíků se dívá na náboženskou zkušenost stále trochu pohrdavě.
Myslím, že se to mění. Já sám jsem ovlivněn probuzeneckou zbožností, kde se duchovní zkušenost pokládá za něco zcela normálního a integrálního. Na putování je důležité spojení těla a duše. Říká se, že duše chodí pěšky. Dnešní svět je ale velmi rychlý. Když se člověk vydá na pěší pochod, duše má šanci ho dojít a připojit se k němu. Člověk už pak není bezduchý stroj, který jen podává výkon. Při pouti také nově zažíváme dotyk přírody – když třeba pálí slunce, je čtyřicet stupňů a široko daleko žádný strom nebo když se spí venku v noci a jsou slyšet různé zvuky.

Pouť je ale určitě něco víc než jen sbírání duchovních zážitků.
Být sběračem zážitků – to mi zní podezřele. Myslím, že stejně jako jedni sbírají pozemské rozkoše, jiní se vrhají do rozkoší duchovních, ale mechanismus je stejný. Takovým nejde o vztah k Bohu, ale jen o to, aby se dobře cítili. Na druhou stranu nemůžu ale přece z víry vyloučit svou tělesnost ani zážitky. Vždyť máme Boha milovat celým srdcem, celou duší, celou myslí. Na prvním místě ale musí být Bůh, ne moje zážitky. Ty mohu vděčně přijmout, když mi je Bůh dá, jako jeho dar.

Nabízí se otázka, proč zrovna Santiago? Není nakonec jedno, kam jdu?
Samozřejmě, to vše lze zažít i jinde. Cesta do Santiaga je ale prošlapána spoustami lidí. A to je také jeden ze znaků křesťanské víry. Nechodím po cestě, kterou si razím úplně sám. Je tu tradice, jsou tu druzí. I když každý z nás jde jedinečnou cestou, přece putujeme stejným směrem, ke stejnému cíli. Někdy jdeme spolu. Na svatojakubské cestě je větší šance, že potkám lidi, s nimiž souzním.

Společenství poutníků, prožitek sounáležitosti tedy také hrál svou roli. Znamená to, že pouť není jen záležitostí mezi tebou a Bohem?
Na samotu a přemýšlení byla ideální první část v Čechách a ve Francii, kde jsem téměř nepotkal člověka. Ve Španělsku je to jinak, tam jdou „davy“. Proto jsem vyrážel brzo ráno, ještě za tmy. Cesta tmou měla svoje kouzlo. Čas na společenství byl na ubytovnách, ale bylo to různé. Nejlepší byly v tomto ohledu „farní“ ubytovny, s dobrovolníky, často společné jídlo, rozhovor, sdílení.

Dá se vůbec putování nějak natrénovat?
Úplně natrénovat se nedá. Něco jiného je jít na výlet a pak mít do dalšího víkendu čas dát se do pořádku. Při pouti se jde každý den. Asi čtyři měsíce předem jsem se snažil chodit hodinu či dvě po Jižním Městě s desetikilovým batohem. Na cestě jsem měl batoh ještě o něco těžší.

Kterou trasu jsi zvolil a kolik kilometrů jsi ušel?
Šel jsem z Prahy do Železné na německých hranicích. Pak jsem pokračoval z Perpignanu u Středozemního moře podél Pyrenejí a v Saint-Jean-Pied-de-Port jsem se napojil na klasickou, tzv. francouzskou cestu, která vede španělským středozemím. Celkem jsem ušel asi 1700 kilometrů, včetně cesty ze Santiaga k moři do Fisterry a Muxie. Zpátky jsem letěl letadlem.

V době internetu je jistě možné se na cestu důkladně připravit. Bylo ale něco, co tě překvapilo?
Z technických věcí asi nic. Ale je přece jen rozdíl o některých věcech jenom číst, a pak je zažít na vlastní kůži. Ve Francii jsem spal většinou venku, dobré byly autobusové zastávky a různé kostelíky, kde se dalo přenocovat i vevnitř a místní to brali jako normální. U kostelů bývá hřbitov, kde teče voda, dá se tam napít i umýt. Ubytovnu jsem využil dvakrát. O jednu z nich, v Mas d´Azil, se stará místní evangelický sbor. Dorazil jsem v sobotu večer, s velikou radostí jsem šel v neděli na bohoslužby. Nerozuměl jsem skoro ani slovo, ale z písní, které se zpívaly, jsem znal všechny. Zpíval jsem si i po cestě, zvlášť pokud široko daleko nikdo nebyl.

A byla naopak chvíle, kdy ti moc do zpěvu nebylo?
Ještě než jsem došel na české hranice, dostal jsem střevní infekci. Asi z vody. Bylo obrovské vedro, šel jsem deset hodin s batohem na zádech, musel jsem vypít i patnáct litrů, vodu jsem měl od lidí kolem cesty. Tak jsme musel cestu na pár dní přerušit. Pak už jen někdy dost bolely nohy, některé dny jsem šel přes 50 kilometrů. Ale můžu potvrdit mnohokrát popsanou zkušenost, že člověk večer padá a myslí si, že už neudělá ani krok – a ráno vstane a jde dál, navzdory bolesti a únavě. Cíl, který má, ho žene.

Jak to vůbec vypadá v Santiagu?
Přelidněno, spousta turistů, ale město je na to připraveno. Ani katedrála nenabízí mnoho klidu. Během mší tam krouží spousty lidí, cvakají foťáky. Mám taky veliké rozpaky nad kultem ostatků. Ježíš je přece živý, nezůstal v hrobě.

Dnes už ale lidé neputují jen za ostatky svatého Jakuba, těch motivů je asi víc.
Potkal jsem lidi, kteří to brali jako sportovní výkon, taky lidi, pro které to byla „seznamka“. Mladí lidé často říkali, že dostudovali, rok, dva pracovali, a teď potřebují přijít na kloub tomu, co dál v životě. Najít sama sebe. A duchovní motivaci má taky leckdo.

Dalo by se říci, že kdysi se putovalo spíš kvůli cíli, dnes se víc putuje kvůli pouti samotné, kvůli rozvažování o vlastním životě.
Dnešní svět lidem neumožňuje mnoho kontaktu se sebou a s Bohem. Zatímco putování dovoluje, aby člověk vystoupil z každodenního shonu a pořádně se podíval na celou řadu věcí ve svém životě, příjemných i nepříjemných. Už se nemusejí odsouvat na později, až bude čas, protože ten čas je právě nyní a s těmi věcmi se lze vyrovnat. Často poutníci přicházejí k soše svatého Jakuba a objímají ji, aby mu symbolicky odevzdali, co si s sebou nesou, všechnu tu tíži. Během putování si člověk také uvědomuje své hranice a to mu otevírá důležité téma dneška, kterým je konečnost. Moje cesta někde začíná, ale i končí, poznávám vlastní stvořenost, ale také krásu stvoření a třeba i Stvořitele, který je za tím. To je atraktivní i pro lidi, kteří nemají s křesťanskou vírou nic společného.

Obliba pouti do Santiaga je nejspíš jedním ze signálů, že duchovní touha v lidech nevyhasla, jen se proměnila.
Myslím, že nespokojenost a vykořenění, stres a vyhoření souvisejí s nepřítomností toho duchovního zdroje v životě, kterým je Bůh. S tím, že lidé nečerpají sílu z modlitby a společenství. Cítí to a hledají. A pro mnohé je to právě pouť, co je při jejich hledání oslovuje a pomáhá jim.

Co pouť přinesla tvému farářskému povolání?
Dala mi velmi mnoho. A určitě moje zkušenosti z ní teď ovlivňují i moji práci. Celou řadu příhod a obrazů jsem už použil jako ilustrace při kázáních. Řada lidí ve sboru říká, že je teď má kázání daleko víc oslovují.

Komu bys pouť doporučil?
Všem. Je to výborná zkušenost, i když v lecčems náročná. Může přinést do života mnoho povzbudivého, krásného, obohacujícího i víru prohlubujícího. O své zkušenosti a tipy se rád se zájemci podělím.

ptal se Ondřej Kolář