(ČB 4/2016) 25. února jsem byl přítomen křtu knihy Mileny Štráfeldové  Trestankyně. Za kmotry byla socioložka Jiřina Šiklová, publicistka Libuše Koubská a synovec Růženy Vackové Alexander Gjurič. Ukázku z knihy přečetla herečka Milena Steinmasslová, která v roce 2010 ztělesnila profesorku Vackovou během rekonstrukce jejího soudního procesu na festivalu Mene tekel.

Poslechněte si článek:

 Autorka líčí osud Růženy Vackové, kterou nezlomil ani vykonstruovaný proces v roce 1952. Postupně představí život Růženy od narození (23. 4. 1901) až po její smrt. Jako červená nitka se celou knihou vine otázka: co má větší cenu – žít v bezpečném závětří, ovšem za cenu kompromisů, nebo si stát odvážně za svým a uchovat si čisté svědomí? Kolikrát ve 20. století měli lidé v Československu před sebou tuto volbu? Pro Růženu otázka takto nestála. Neochotu přistoupit na kompromis prokázala tato univerzitní profesorka už za nacistické okupace, kdy byla za účast v odboji odsouzena k smrti. „Venku svítalo. A možná náhodou bylo právě 5. května 1945 a za zdmi pankrácké věznice vypuklo povstání. V každém případě se toho dne večer dveře cely smrti otevřely a Růžena Vacková, Josef Hutter, Václav Černý a mnoho dalších vězňů se dostalo na svobodu.“ (str. 212)

A znovu po únoru 1948, kdy ji soud poslal za mříže za „špionáž ve prospěch Vatikánu“. V komunistických věznicích prožila 15 let – nikdy nepožádala o amnestii. Důležitou roli v jejím životě hrála víra. Vyrostla v katolické rodině, ale k intenzivní víře se víc přiklonila až během války. Někdy v roce 1944 se spřátelila s katolickým knězem Josefem Zvěřinou a společně vybudovali školu pro katolickou mládež. Postupně se kolem nich utvořila skupina mladých lidí, kteří se setkávali u Vackové doma. S touto skupinou spolupracoval i teolog Oto Mádr, který však brzy odešel na studia do Vatikánu, a když se vrátil, okamžitě ho začala sledovat StB. Jen pro osvěžení paměti – Horáková byla popravena, Otu Mádra zatkli v roce 1951 a byl odsouzen na doživotí, profesorka Vacková byla o rok později odsouzena na 22 let.

V jednom z dopisů píše: „To je to nejtěžší a zase nejkrásnější na kriminálu, že člověk je postaven do vztahů k lidem, s kterými ho zpočátku nic nepoutá, než že jsou také lidmi… Tak člověk pochopí, že bližní je bližní – tj.člověk blízký člověčenstvím. A jak začne přijímat člověka z Boha, roste zvláštní odpovědnost k druhému, až přijde ta evangelická láska, kterou miluje bližního jako sebe samého. Protože všichni zde mají kromě křížů lidských ještě své vlastní břemeno, břemena svých osobností, svých rodin i zvláštních osudových dějů, vyrůstá zde opravdu křesťanské společenství žádané sv. Pavlem: jeden druhého břemena neste.“ (str. 316)

Po propuštění v roce 1967 se zapojila do přípravného výboru spolku K 231 a je také signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela na nich o duchovním životě a dějinách umění.

Umírá 14. 12. 1982. Autorka knihy napíše: „Je to krásný sen. Ráda by ho někomu vyprávěla, ale keře nemluví. Ani ona již nepromluví. Po poslední mrtvičce ztratila řeč. (…) I to Růžena nakonec přijme. Naučí se mlčet. Blahoslavení tiší, řekl přece Matouš. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci, a naleznete odpočinutí svým duším.“ (str.365) Příběh Růženy Vackové končí.

Tento téměř zapomenutý příběh Milena Štráfeldová zkoumala celé dva roky. Narodila se v roce 1956; vystudovala obor teorie a dějiny kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 2014 pracovala pro Český rozhlas, kde se věnovala osudům Čechů v zahraničí. Nyní s ČRo spolupracuje externě – já sám jsem se s ní seznámil někde u krajanů. Je autorkou několika knih, povídek a fejetonů, divadelních her a k jejímu románu Guláš pro Masaryka nyní přibývá Trestankyně.

Na závěr citát ze str. 212: „Není těžké Boha poznat, ale je těžké se mu vzdát.“

Petr Brodský

Štráfeldová, Milena. Trestankyně. Praha: Mladá fronta, 2016. 371 stran, ISBN-978-80-204-3999-4