(ČB 3/2016) Fenomén lidské vůle k životu a toho, zač nám život vůbec stojí a co je jeho smyslem, je svým způsobem univerzální. V mnoha variantách si otázku o vůli a svobodě kladou lidé všech věků. Jedni chápou vlastní život jako cosi naprosto samozřejmého, co v biologické stopě nezadržitelně směřuje ke svému konci. Život pro ně má smysl jen tady a teď a v kvalitě, která je dle jejich vlastních měřítek a v konzumním pojetí spíše

nadprůměrná. Jinak jsou nešťastní. Kdysi jsem četl, že už Adama s Evou lze považovat za první lidi konzumní éry. Mají všecko, nic nepotřebují, a přesto musejí konzumovat, i kdyby je to mělo stát život. A touha konzumovat je nakonec definitivně vyhání z ráje. Podobně konzumní člověk dneška; právě pro tento svůj sklon nikdy štěstí nedosáhne.

Druzí rozumějí životu jako možnosti, kterou lze poznat, promyslet a uskutečňovat. Podstatné a útěšné je, že Bůh neměří lidský výkon, nýbrž vyžaduje dobrou vůli, která se projeví činem. Před Bohem má větší cenu dobrý úmysl a snaha než výsledky. Bůh odměňuje věrnost. Mnoho analytiků soudobé kultury se shoduje v tom, že žijeme v civilizaci narcismu. Nazval bych to vyprázdněností srdcí. „Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek,“ říká v jedné ze svých lamentací Jób (7,16). K čemu byla, řeknete si, Jóbovi svoboda a svobodná vůle, když na ně tak tvrdě doplatil a nejraději by zemřel? Nebylo by lépe, kdyby nic neměl, o nic se nesnažil, nic nespravoval? Nebylo by pohodlnější vzdát se vlastní svobody a vůle? Žít ze dne na den jako žebrák u některé z městských bran? Bez odpovědnosti za druhé?

Patrně jeden z největších filosofů moderní doby, klasický filolog a znalec antického světa Friedrich Nietzsche si kladl podobnou otázku. Je svobodná vůle a zvlášť její křesťanské pojetí tím, co rozmnožuje potenciál lidských schopností, nebo je naopak tím, co táhne člověka ke dnu a zplošťuje ho do podoby nástroje, jenž něco neustále musí? K čemu je svobodná vůle? Pro co a pro koho se rozhodovat? Komu naslouchat anebo – koho poslouchat? Není svobodná vůle nakonec jen křesťanská chiméra, jejímž původcem jsou podle Nietszcheho „kněží, stojící v čele starých společností, kteří si chtěli dopomoci k právu ukládati tresty“? „Lidé,“ pokračuje Nietzsche v Soumraku model, „byli pokládáni za ,svobodnéʻ, aby mohli být souzeni, trestáni – aby mohli být vinni.“ Silná nepříjemná slova, že? Ale že by v nich nebyla ani špetka pravdy, to jako křesťané říci nemůžeme.

O co tedy jde v otázce svobodné vůle? Máme sklon ji odevzdat do rukou druhých, aby rozhodovali za nás a o nás? Nejsme někdy nakloněni světu zákazů a příkazů, kde jsou jedni pány a druzí poddanými? Ne, to nechceme. Víme – a Jób pro nás prošel cestu, která dává odpověď – že člověk se ve své svobodné vůli sice může pro leccos rozhodnout, ale vykonat to bývá někdy skoro nemožné. Jsme omezeni vlastními silami, hříchem. Nechceme být sami sobě bohy a neměli bychom být bohy ani ostatním. Od Nietzschova „nadčlověka“ přes „nového člověka“ totalitních režimů po supermany soudobé pop-kultury je zjevné, že Bůh se s božstvím člověka opravdu těžko snáší. Nemůžeme-li si zodpovědět otázky života a smrti (neboť nejsme garanty toho ani onoho) a nechceme-li se sami sobě stát legračními bezmocnými bůžky, zůstává nám naděje vložit svoji víru a očekávání do Božích rukou a doufat, že si Bůh nelibuje v trestech, strachu ani zatracení. A posune-li se u nás Bůh na první místo, naše svobodná vůle dostává jiný rozměr – právě jako u Jóba.

Věříme, že v Bohu „žijeme a pohybujeme se“ (Sk 17,28) a že naše svobodná vůle, namířena k dobrému konání pro druhé, má alespoň trochu co do činění s dobrou svobodnou vůlí, kterou jsme už kdysi dávno objevili u Božího syna. Podstata křesťanské vůle k životu spočívá podle mého v pěstování a rozmnožování vnitřní a vnější svobody, které nás činí obrazem a podobou Boží. O tom, co je svobodná vůle a svoboda, je nutné se ve víře rozhodovat každý den a neusnout v mlčení.

Dušan Ehmig, jáhen v Dvakačovicích