(ČB 3/2016)

Petra Procházková, novinářka
Moje děti a jejich vášnivá závislost, která vzbuzuje naději, že na světě bude někdo, kdo mne bude potřebovat i za třicet let.

Petr Vaďura, kazatel a rozhlasový redaktor
Ale vždyť já chuť žít spíš nemám. Žiju, protože je to zadání od Hospodina. Žiju, protože cítím odpovědnost za děti, manželku, společenství, lidi kolem. Chuť to má mnohdy takovou, jak to napsal v básni Moje matka Otokar Březina: „Plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času…“ Ale občas přijde i radost. Hospodin se mě dotkne, potkám se s krásou, nahlédnu, že cosi z toho, co dělám, mělo smysl. Nebo naopak narazím na takové hlupství, že cítím potřebu boje – a s chutí začnu bojovat.

Magdaléna Trgalová, farářka na rodičovské dovolené
Vědomí Boží lásky, která mi nabízí odpuštění pro minulost, smysl pro přítomnost a naději pro budoucnost. A vědomí, že jsou konkrétní lidé, kteří mě mají rádi a chyběla bych jim.

Petra Šlapánková, lektorka
Chuť žít mi dává naděje a víra, že mohu být se svými blízkými – s rodinou a s Bohem, s nimiž dokážu zvládnout dobré i zlé.

Hana Svobodová, ředitelka církevní školy
Příklad jiných lidí z mého okolí, kteří by mohli mít větší důvody k nechuti žít a nemají ji. Možnost mít každý den práci, činnost, program. A určitě pocit a zodpovědnost, že mě někdo stále potřebuje.