(ČB 3/2016) Že ČCE má celou řadu vztahů k církvím v zahraničí, ví kdekdo. Že nemá jen vztah k Evangelické církvi Německa (EKD), ale i k jednotlivým zemským německým církvím, to už ví lidí méně. A že jsou mezi zemskými církvemi docela zajímavé rozdíly, to už neví skoro nikdo.

Synodní rada se setkává průběžně s představiteli těch církví, se kterými máme užší, ne-li partnerské vztahy. Při jedné z návštěv vyslovil prezident falcké církve Christian Schad pozvání k návštěvě, kterou nyní, po několika letech, naplňuji. Jsem tady už šestý týden a hodlám mezi falckými pobýt do konce června; mým úkolem je ve zdejších sborech popsat naši tradici a naši situaci. A zároveň trochu více poznat situaci v církvi této a přiblížit ji pak nám doma.

Několik údajů o falcké církvi
Evangelická církev ve Falcku (používá rovněž označení Protestantská církev ve Falcku) nepatří mezi zemskými církvemi k největším. Má něco přes půl milionu členů, kteří žijí v asi 400 sborech, spravovaných v 19 děkanátech. Církev má přes 500 duchovních, ordinuje jak muže, tak i ženy. Významnou roli hrají staršovstva, v nichž působí přes tři tisíce členů církve. Za zmínku stojí, že (kromě diakonů, katechetů, sborových hudebních těles apod.) mají přes 21 tisíc dobrovolníků. Ani této církvi se nevyhýbá vlna odcházejících: v roce 2013 to bylo přes tři a půl tisíce a v roce 2014 přes pět tisíc.

Ve srovnání s ČCE se na správě církve ale podílí lidí méně. Synod má, podobně jako náš, kolem osmdesáti členů – zhruba dvě třetiny jsou laici a jedna třetina duchovní. Staršovstva začínají na počtu pěti starších ve sborech do 500 členů, čtyřtisícový sbor má presbyterů dvanáct.

Zeměpis
Církev působí v regionu Falc a Sársko, které jsou součástí spolkové země Porýní-Falc. Dlouhá léta patřila Falc do Bavorska, v době národního socialismu byl vytvořen správní celek Saarland-Pfalz, aby po válce vznikl (jak někteří říkají umělý útvar) Rhainland-Pfalz. To také vysvětluje, proč v jedné spolkové zemi Porýní-Falc působí dvě církve, porýnská a falcká, aniž by zvažovaly sjednocení, jak se děje v jiných spolkových regionech.

Ve Falci žije asi 1,5 milionu obyvatel, evangelíci a římští katolíci jsou v populaci zastoupeni stejným dílem. Centrem je město Špýr (Speyer) asi s 50 tisíci obyvateli a proslaveným Dómem, který patří do chráněného kulturního dědictví UNECSO. Falc sousedí s Bádenskem, Hessenskem a přes hranice s francouzským Alsaskem. Mimořádné teplotní klima je zde díky Rýnu, který s Bádenskem tvoří přirozenou hranici. Dalšími významnými městy této církve jsou Ludwigshafen, Saarbrücken a Kaiserslautern. Z toho je patrno, že většina sborů je spíše v menších městech a na venkově.

Historie
Evangelická církev je unionovaná, vznikla podobně jako ČCE sloučením luterských a reformovaných sborů, stalo se to však o sto let dříve (1818). Společně si tak v roce 2018 budeme připomínat pěkně kulatá výročí vzniku našich církevních společenství.

Historie církve je bohatá. V současné době mi poskytuje pozoruhodné čtení třísvazková publikace Documenta, která zevrubně popisuje a citací z dobových materiálů (církevních i necírkevních) dokládá život zemské falcké církve v letech 1930–1944. Je to odvážná práce, když ukazuje, jak se jednotlivci nebo sbory dokázali držet anebo jak (téměř tragikomicky a naprosto neevangelijně) podléhali ideologii národního socialismu. I když je jasné, jak moc mají totalitní režimy společného, překvapilo mě, jak také tady zažili nám podobné modely zdůvodňování příchylnosti vůči onomu režimu. Je to téměř univerzální obraz lidství, které se v dobách ohrožení zachová téměř shodně. A platí to i obráceně – zachová se statečně právě ve chvílích silné motivace a kladného, solidárního zaujetí. A tak si při čtení říkám, jaká je škoda, že mnohé dokumenty z totalitní doby z našeho církevního archivu prý zmizely. Takové svědectví, jaké tady mám v ruce, již my dohromady nedáme. Ale i naše skrovná řada Cesta církve, která vychází péčí Komise pro cestu církve v minulosti, je důležitá a potřebná.

Diakonie
Kromě přebývání v církevním ústředí a v církvi mě velice zaujalo diakonické dílo. Je obrovské. Diakonie nemá střediska jen ve Špýru, ale i v několika dalších falckých místech. Původně se jednalo o práci diakonek, která má nyní již více než stoletou tradici. Jejich služba již však pozvolna mizí a na jejich místo přicházejí podobně zaměřené ženy, které ovšem již nejsou vázány sliby a řádem života. V současné době má celé toto zařízení asi 4500 zaměstnanců, spravuje několik nemocnic, domovy pro seniory, odborná učiliště a další zařízení. Je institucí váženou a respektovanou, což je samo o sobě svědectvím demokratické vyspělosti a tolerance. Jaká tady v Německu vládne atmosféra nebo jak musí fungovat společnost s milionem nově příchozích ve srovnání s tím, jak vše znám z domova a jak působí české prostředí navenek, zvlášť v současné uprchlické krizi, to je samozřejmě kapitola sama pro sebe.

Atmosféra ve společnosti
Ve zdejším prostředí se těžko ubráním kritičnosti při pohledu na české neumětelství, na neschopnost seriózně jednat s partnery a získávat je pro dobrou věc. Těžko se vysvětluje, proč tak zoufale usilujeme o finance z EU, když přitom sami necítíme potřebu chovat se velkoryse jako její řádní členové. Těžko se hledá něco pozitivního na povyku, který od nás vychází, aniž bychom za sebou měli zkušenost sebemenšího uskrovnění pro nově příchozí. Těžko se tady prezentuje naše země, když každý dobrý jev je vzápětí přeflastrován nějakou ostudou nebo zlou vůlí. Naštěstí hostitelé chápou, že jsme stále v přechodovém období od totality k životu ve svobodě a v demokracii; těžko se ale dokazuje, že jako společnost chceme skutečně v demokracii žít, když je tolik znamení, která naši společnost odhalují jako váhavou a s nejasným tahem ke smysluplnému cíli.

Naštěstí jsem nebyl pozván jako vyslanec české společnosti a její obhájce, ale jako bratr ve víře v Krista. Díky tomu mohu ukazovat na světlé osobnosti víry, které v naší minulosti máme a od kterých se můžeme učit a jejich odkazu se držet. Zároveň cítím, že ti, se kterými jsem nejvíce ve styku, si váží usilování malé české církve o pozvednutí společnosti, v níž žije. V tom vidím asi největší smysl svého pobytu ve zdejší církvi – naše dobré a inspirativní partnerství bude o to přínosnější, oč víc se budou rozvíjet kontakty mezi lidmi. Vzájemné setkávání odbourává předsudky.

Joel Ruml, foto: Evangelische Kirche der Pfalz