(ČB 3/2016) Nejdřív si dovolím být trochu osobní. Vzpomínky na prof. Pavla Filipiho se mi natolik promítají do služby, že nejsou vzpomínkami na minulost, nýbrž „nikdy nejsou bez vztahu k přítomnosti“, jak říkal. Jsou pro mě odkazem a výzvou.

Vážil jsem si jeho přesnosti a pečlivosti a náročnosti k sobě samému. Jeho příprava byla tak solidní, že jsem si z každé hodiny (přednášky či semináře) odnesl něco podstatného. Vážil jsem si jeho skromnosti a neokázalosti. Vzpomínám na několik kazuálních kázání a na lidskost, kterou dokázal s odborností spojit. Projevoval zájem o to, co se týkalo partnera v rozhovoru, ale jinak byl diskrétní – nevedl řeči o něčem, co nebylo třeba, a nemluvil o slabostech druhých.

Pro ekumenu
Až když si rekapituluji jeho ekumenické počiny, s obdivem si uvědomuji, jak vytrvalá snaha to byla. Svým věcným přístupem otevřel mysl mnohých. Nezažil jsem, že by mluvil o tom, jak mu na jednotě křesťanů záleží, ale bylo to jasné. Odmítal utvrzovat se v elitářství nebo v bolestínství.

Pro bohoslužbu
V kázání i liturgii byl stručný. Kdyby byly fotografiemi, nebyly by barevné, ale černobílé, na kterých vynikne kontrast a jasné kontury. Obdivoval jsem jeho schopnost sevřeného tvaru, krásy v jednoduchosti. Vzpomínám si na jednu studentskou bohoslužbu, kterou uvedl tím, že příznivci bohatší liturgie se budou muset spokojit s tvarem prostším; přitom v té bohoslužbě byly zastoupeny všechny podstatné prvky, i když ne květnatě či košatě.

Inspirovaly mne a stále mne oslovují jeho nové návrhy a cesty v liturgii – např. umístění pozdravu pokoje po přijímání nebo aklamace tajemství víry před přijímáním.

Pro Coenu
Rád bych vyjádřil několik myšlenek za naši iniciativu Coena, které záleží na obnově bohoslužebného života v Českobratrské církvi evangelické. Jsme vděčni za to, co učinil pro církev obecnou, pro Českobratrskou církev evangelickou i pro ekumenu. Jsme vděčni za to, že naši iniciativu a naše snahy o obnovu bohoslužebného života prohlásil za legitimní. Z jeho vyjádření však bylo zřejmé, že nikomu nestraní.

Co v nás rezonovalo? Důraz na propojení bohoslužeb s životem sboru a na jejich katechetickou funkci. Povzbuzení k co nejčastějším společným aklamacím při bohoslužbě. Také jasné vyjádření, že evangelická identita nespočívá ve zděděných pořádcích a že argument z „katolizování“ našich bohoslužeb je neplatný, neboť konvergence i ve věcech bohoslužebných je žádoucí. Říkal, že bohoslužba má být křesťanská, a ne evangelická („bohoslužba, jak se slaví v evangelických církvích“) a že je dokonce v pořádku, když není na první pohled poznat, v jakém církevním společenství jsme se ocitli. Těšilo nás, když připomínal, že naše církev „není první ani jediná, která slaví“ a že by to byla „újma, kdyby v bohoslužbě místní církve chyběl prvek katolicity“. Nejvíc jsme ovšem rezonovali s jeho důrazem na slavení večeře Páně a na to, aby toto slavení bylo co nejblíže Ježíšovu záměru.

Pro liturgii
V čem jsme vzali vážně jeho varování? V tom, že bohoslužba má být současná (měl malé pochopení pro místně a časově odlehlé formy, i když mohou být inspirativní). Že tvar bohoslužby nemá být výsledkem hlasování, ale ani diktátem poučené osoby. V tom, jak je důležitá liturgická stabilita a to, aby se lidé cítili v kostele doma. A brali jsme vážně také jeho varování před subjektivní svévolí celebranta a před pokušením klerikalizace bohoslužeb. Upozornil nás na úskalí častějšího vysluhování v ČCE, na kterém nám tolik záleží a jehož byl také zastáncem: Když se vysluhuje častěji, někteří členové sborů pak o některých nedělích pozvání ke stolu Páně nepřijímají, protože na to nebyli zvyklí. Touha po co nejčastějším přijímání tak naráží na taktéž legitimní touhu, aby přistupovali všichni přítomní. Vyzýval nás k citlivému přístupu a nabádal k individuální pastýřské péči.

Výrazně mi zůstává v paměti jeho zmínka o tom, že bohoslužba má vlastně prázdný střed (s odkazem na prázdné místo na truhle smlouvy, na které byl upřen pohled andělů, či na Ježíše, který zmizel zrakům emauzských učedníků). Nejde jen o důraz na bezpředmětnost, na něm totiž neulpěl. Kristus zůstává s námi v našich sestrách a bratřích, kteří s námi odcházejí z bohoslužeb – proměněni, jiní, než jací byli předtím.

Daniel Heller ml., foto: archiv ETF