(ČB 2/2016) Na letniční hnutí, které vzniklo na začátku minulého století, se lze dívat z různých pohledů. Skupiny či jednotlivci zakládající si na zvláštních darech Ducha (například na daru modlitby v jazycích) se v církvi objevují od jejích počátků, jak o tom svědčí třeba Pavlovy listy do Korintu. Charismatici byli vždy tak trochu podvratným živlem, a proto se církev snažila Ducha svatého poněkud zkrotit a svázat jeho dary výhradně s

Poslechněte si článek:

nositeli církevních úřadů – stala se Duchu „správcem“. Obava před nekontrolovatelnými charismatickými projevy vedla k jejich potlačování a přispěla k celkovému upozadění Ducha svatého v západní církvi.

Bereme-li vážně Ježíšovo „Duch vane, kam chce“ (J 3,8), měli bychom se zamyslet nad tím, zda skrze letniční hnutí Bůh neupozorňuje církev na některé biblické motivy, které byly v tradičních církvích pozapomenuty. Letniční spiritualita, proti níž lze jistě mít mnoho oprávněných výhrad, se pro nás může stát nastaveným zrcadlem, umožňujícím odhalit ty oblasti života víry, které jsme k vlastní škodě nechali ležet ladem, a tak se jich ujali jiní, ovšem způsobem, který nám není po chuti. To ostatně platí nejen pro letniční hnutí, ale i pro celou současnou duchovní scénu. Popularita různých nových či staronových náboženství a kvazi náboženství nás nepříjemně upomíná na to, co křesťanství dostatečně nekultivovalo či přímo zanedbalo.

Rozum a cit
Začnu tím podle mého názoru nejzávažnějším. Zejména v evangelických církvích je víra především záležitostí rozumu a mravního jednání. Zjednodušeně řečeno: Bůh nám něco sděluje, zaslibuje, přikazuje, a proto mu máme naslouchat, porozumět tomu, co nám říká, přijímat jeho slovo a plnit jeho vůli. Pro letniční je Bůh především mezi námi a v nás svým Duchem přítomen a tuto jeho přítomnost můžeme intenzivně prožívat a zakoušet. Nejen intelekt a vůle, ale také emoce člověka jsou plně zapojeny. Často se mluví o víře jako o celostním aktu, jehož se účastní všechny vrstvy naší osobnosti. Však také máme milovat Hospodina celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,37) – nic z našeho „já“ nesmí ve vztahu k Bohu stát stranou. Mnoho evangelíků ovšem emoce v životě víry pokládá za něco postradatelného, za jakýsi vedlejší produkt následování Krista, který je sice potěšitelný, ale rozhodně bychom o něj neměli cíleně usilovat. Pokud se náhodou nedostaví vůbec, nic závažného se neděje a nemělo by nás to znepokojovat. Jestliže v letničním hnutí jsou emoce (zčásti jistě uměle vybičované) jedním ze znaků pravé víry, pak my, evangelíci, se o tento rozměr duchovního života příliš nestaráme. I při letmém pohledu do Bible ovšem zjišťujeme, že život s Bohem je neoddělitelně spojen s pocity radosti, pokoje a bezpečí, občas dokonce s mystickými zážitky Boží bezprostřední blízkosti. Jásání přecházející klidně v tanec je tu přirozenou odpovědí na Boží dobrotu a milosrdenství.

Emoce je těžké spoutat do liturgie
Je pravda, že letniční oceňují především pocity hlasitě a viditelně projevované, někdy až kuriózní (například tzv. svatý smích), a přehlížejí, že silný prožitek víry může zůstat ostatním do značné míry skryt, a není proto méně autentický a hodnotný. Citové projevy při bohoslužebných shromážděních letničních jsou navíc spontánní a ne příliš regulované, a proto se z této perspektivy mohou tradiční bohoslužby jevit jako strnulé, suché či zautomatizované, přestože je samotní jejich účastníci takto třeba nevnímají. Emoce se přece mohou naplno projevovat i v rámci nějaké liturgické struktury a podle určitých pravidel. Nezapomínejme také na pocity negativní, jako je smutek, strach a hořkost, protože ani těch nejsme na své cestě s Bohem ušetřeni (jak dokládají například žalmy) a i ty si musíme umět připustit (což letniční právě moc nedokážou). Práce s vlastními emocemi je pro evangelickou spiritualitu každopádně důležitým úkolem.

Mimořádné a spektakulární dary Ducha
Boží přítomnost se v charismatickém prostředí projevuje nejen na rovině emocí, ale i jinými viditelnými a zakusitelnými způsoby. Opět si dovolím zjednodušující zkratku: pro tradiční církve se Bůh zjevuje zejména v minulosti a budoucnosti. Dal se poznat v dějinách izraelského lidu a s konečnou platností pak v příběhu Ježíše Krista. Ve slávě a plnosti se pak ukáže na konci dějin. Ale co se děje mezi tím? Školská odpověď zní, že toto mezidobí je časem Ducha, jeho darů církvi i jednotlivým věřícím. Letniční křesťané pak jednostranně zdůrazňují dary mimořádné až spektakulární. Tradiční protestantismus na to odpovídá, že víra se přece osvědčuje zejména v každodennosti, v neokázalé službě bližnímu, civilně až nenábožensky. Neproměňuje se pak ale víra v ušlechtilý životní postoj, kvůli kterému člověk skoro ani nemusí v Boha věřit? Letniční spiritualita vychází z přesvědčení, že necháme-li vstoupit do svých životů Krista, dějí se skutečně věci nevídané: lidé se modlí v jazycích, modlitby jsou skutečně vyslyšeny, nemocní jsou zázračně uzdravováni, démoni vyháněni, beznadějní hříšníci se napravují. Zní to všechno jistě velmi šablonovitě a také zákonicky – běda totiž, když se u někoho tyto úžasné změny nedějí; pak se nad jeho vírou a darem Ducha vznášejí vážné pochybnosti. Zde se ohlašuje nebezpečná teologie prosperity, která zdraví, úspěch a bohatství vyhodnocuje jako jasné znamení Božího požehnání. My evangelíci máme naopak tendenci tvrdit, že v našich životech se nic příliš pozoruhodného neděje, vždyť prý nejsme o nic lepší než naše nevěřící okolí. To ale může být dobré alibi pro naši lenost a neochotu bojovat se zlem v nás. A zázraky? Ty obvykle odbudeme okřídlenou větou, že Bůh přece nemá jiné ruce než naše, a tak od něho nelze očekávat víc než jen to, že naše ruce posílí a správně nasměruje.

Plodné znepokojení
Zmíním ještě jednu oblast, v níž je letniční hnutí pro evangelictví plodným znepokojením. Do oblasti působení Ducha charismatici přirozeně zahrnují také lidské tělo, avšak ne pouze jako nástroj poslušnosti Bohu, ale jako místo přímého zakoušení Boží moci. Ruce zvednuté nad hlavou nejen vyjadřují odevzdanost Bohu, ale také skutečně přijímají Boží energii. Vkládáním rukou při uzdravování se tato energie přenáší na nemocného. Důležitost fyzického kontaktu jde tak daleko, že televizní kazatelé vyzývají diváky, aby se přes obrazovku dotkli jejich rukou. Během bohoslužeb se potom objevuje třeba tanec v Duchu a dokonce i zvláštní liturgické pohyby (například napodobující pochod kolem Jericha). Někteří lidé „zasaženi“ Duchem upadají do tranzu a nejsou schopni pohybu, případně se chvějí či svíjejí v křečích. Máme to vše odsoudit jako magii, autosugesci či výsledek manipulace zdatných vůdců? To bychom ovšem museli zapomenout nejen na Ježíšova uzdravení (v nichž často důležitou roli hrál právě dotyk!), ale také na jeho příkaz uzdravovat, šlapat po hadech a štírech a dokonce křísit z mrtvých (Mt 10,8; Lk 10,19). Opět stojíme před velikým úkolem, totiž nalézt správný vztah mezi vírou a lidskou tělesností, kterou církev v minulosti spíše zanedbávala a dnešní svět ji naopak vynáší do nebes. A stejně jako u předchozích problémů se vynořuje otázka, zda jsme Duchu svatému v našich životech i v životě církve nevyhradili až příliš úzký prostor.

Ondřej Kolář, ilustrace Petra Fischerová