(ČB 2/2016) Aleš Drápal (1955), profesor matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, se narodil do rodiny, ve které byly významné vlivy intelektuální i probuzenecké. Dětství a mládí prožil v pražském kobyliském evangelickém sboru, v dospělosti zakotvil v Braníku, kde jedno volební období působil jako kurátor. Za důležitější však považuje založení tradice branických letních táborů, které také sedmkrát

Poslechněte si článek:

vedl. Snaha o pochopení důvodů napětí mezi evangelikály a ostatními ho provází celý dospělý život. Před revolucí pracoval jako programátor, nyní se věnuje zejména algebře a matematické kryptografii. Je ženatý, má čtyři děti a sedm vnoučat. Tématem našeho rozhovoru byl pohled na víru: Rozumem, nebo citem? Hlavou, či srdcem?

Jak jste vnímal víru jako dítě?
Když jsem byl úplně malý, s rodiči jsme se vícekrát stěhovali. Vzpomínky na kostel mám ale až z kobyliského sboru, ve kterém jsem strávil celé dětství a většinu mládí. Rodiče zastávali postoj, který jsem později do značné míry přejal i ve vztahu k vlastním dětem: o tom, zda se do kostela půjde, se nediskutuje. Je to součást rodinného života. Ale to, zda malý člověk opravdu uvěří, je otevřené. Jsem vděčný za to, že jsem se nikdy nesetkal s manipulací, která by mě z pozice autority tlačila do nějaké zbožné proklamace. Jsem ale také vděčný za to, že v čas příhodný jsem potkal lidi, kteří mi pomohli pochopit, že víra je také věcí rozhodnutí. To přišlo ovšem až daleko později.

Co bylo tedy nosným základem vaší víry v dětství a dospívání?
Co se týče Kobylis, na poctivou práci s dětmi s vděčností vzpomínám. Jen zřídkakdy se mi dnes stane, že se setkám s kázáním na biblický oddíl, o kterém bych neměl předběžnou povědomost z nedělní školy. Tehdejšímu vikáři Bedřichu Šurmanovi vděčím z konfirmačního cvičení jak za praktické dovednosti, třeba hledání v Bibli, tak i za první soustavnější teologickou práci s jednou konkrétní knihou. Četli jsme společně Jonáše. Témata trestu, milosrdenství, úniku před zodpovědností a sklonu k uspokojení z potrestání druhých mě skrze Jonášův příběh vyvstala v jakési ucelenosti. V přímé návaznosti jsem pak vnímal důrazy bratru farářů Jana Karase a Luďka Rejchrta, pro které vyrovnávat se s lidským sklonem k samospravedlnosti bylo jedním z ústředních témat.

To zní jako byste byl už v dětském věku zralý křesťan!
Tak to tedy v žádném případě. Kdybych tehdy dostal otázku, zda věřím, hodně bych se vykrucoval. To je právě to privilegium vyrůstání v křesťanské rodině. Když se to podaří, děti pochopí, co křesťanství znamená. Ale zda se pro ně rozhodnou, je na nich. A příliš rané rozhodnutí někdy v čase dospívání neobstojí. Často proto, že naše porozumění světu okolo se s naší vírou octne v napětí. Rozhodnutí a porozumění by měly jít ruku v ruce.

Jak to s vámi bylo dál, v době dospívání?
Po emigraci vikáře Šurmana a s příchodem Jana Karase se v kobyliské mládeži vystřídaly generace. Můj starší bratr Dan v té době ve sboru už nepůsobil. Velice ho lákala možnost bydlet v Jirchářích ve studentské komunitě teologů a do tamního života se cele ponořil. Kdoví, zda bych se do práce v mládeži pustil tak naplno, kdyby tam on významnou roli ještě hrál.

Jaká témata tehdy mezi mládeží rezonovala?
Doba gymnaziálních studií znamenala pro mě především objevovat rozměr společenství. Zpětně viděno nám něco chybělo – žili jsme křesťanstvím jakoby z vnějšku, méně zevnitř. Motiv společenství pro mě ale zůstal nosný napořád. Věřím tomu, že vzájemná otevřenost, vydanost jeden druhému, zájem a sdílení jsou jakousi předzvěstí království Božího, prostorem, ve kterém můžeme zakoušet, že je již mezi námi. Nerozuměl jsem ale tehdy tomu, proč kvůli tomu, aby nám bylo spolu dobře, musel Pán Ježíš zemřít. To nechápali ostatně ani ostatní, a tak jsme o tom cudně mlčeli.

Dnes tomu rozumíte?
Takhle bych si to říci netroufal. Pár věcí se ale změnilo. Rozumím více moci hříchu. Bez toho, aby člověk nějak prožil lidskou spoutanost hříchem, je přitakání Kristově oběti obtížné. Mně, stejně jako mnoha jiným, to trvalo možná o něco dále. Pokusím se to vysvětlit. Vyrůstal jsem ve velmi chráněném prostředí – což je důvod k vděčnosti. Nevinnost může být velmi mocnou zbraní, pokud se s určitými postoji a principy člověk nějak samozřejmě ztotožní. K té nevinnosti často také patří na jedné straně nepřiměřené spoléhání na vlastní síly, a také na slušnost a dobrotu těch druhých, a na druhé straně určitý suverénní nadhled vůči veškerému nabádání, jež by mohlo působit mravokárně.

Jdou důraz na morálku a zbožnost ruku v ruce?
Ani morálka ani zbožnost by neměly být samoúčelné. Léta mi trvalo, než jsem pochopil, že Desatero skutečně slouží k ochraně života. Že to je vymezení prostoru, jehož opuštění má za následek především devastaci vnitřního člověka, a že devastovaná duše potřebuje vykoupení. I já potřebuji vykoupení. V mládí jsem měl spíše sklon všechno, co zavánělo zbožností, zlehčovat. Ať už šlo o osobní svědectví, nebo o modlitbu, nebo o jakékoliv rituální úkony. Určitě to souviselo i s dobou – končící šedesátá léta mě zastihla na samém začátku puberty. Zpochybňování řádu, nechuť k jakýmkoliv pravidlům, důraz na autenticitu prožitku, to všechno k nim patřilo a já jsem to nasával jako houba.

A co je na tom špatně?
Na kritičnosti a autenticitě není vůbec nic špatně. Naopak. Pořád si myslím, že společenství církve skutečně může být (a má být) předobrazem Božího království. Jenomže je tady něco nebo někdo, kdo tomu brání. Říkejte tomu satan nebo lidská pokaženost nebo prvotní hřích nebo nějak jinak. K realistickému pohledu na život patří zjištění, že zvěstování království Božího končí na kříži. A ta dobrá zpráva, evangelium, je to, že přesto má smysl o tohle království usilovat – že to křížem nekončí. Nemám pocit, že bych musel postoje z mládí moc měnit, spíše jsem k tomu musel něco přidat.

Přiznat se k víře? Dát to nějak veřejně najevo?
Člověk se jednou musí rozhodnout, zda věří, nebo ne. Nelze pořád kulhat na obě strany. Rozhodující byl pro mě pobyt v Maďarsku, který organizoval bratr farář Heryán a kde nám sloužil americký misionář tamilského původu Samuel Camaleson. Nejde tolik o jeho teologii, to už si moc nepamatuji. Podstatné bylo, že dokázal plasticky vylíčit, jak je těžké se k Ježíši jednoznačně výslovně přihlásit před druhými i před sebou samým a jak je to přitom potřeba. Mohl jsem to slyšet určitě leckde jinde a nebylo nutné kvůli tomu jet za hranice. Pro mě to byl ale ten čas příhodný.

Nevede ale takové rozhodnutí přece jenom k jistému popření role rozumu?
Možná ano, ale spíše v tom smyslu, že intelekt, to není celý člověk. Rozumím všem, kteří se bouří tam, kde chybí prostor pro kritické zkoumání toho, čemu věříme. Někoho ten svět intelektu nasytí více, a někoho méně. Ale člověk je bytost více rozměrů. Aby abstraktní úvahy dávaly smysl, potřebujeme příklady, příběhy a mýty. A je otázka, co je prvotní, a co druhotné. Vyslovený názor nebo vyznání nebo svědectví má jiný dopad než totéž pouze myšlené. Jsme v těle. Na to by se nemělo zapomínat. Příčinou mnoha běd lidí více intelektuálně ražených je podcenění onoho tíhnutí těla.

Co si pod tím máme představit?
Vezměte už jenom příběh Evy v ráji. Intelektuálně laděný posluchač začne rozvažovat, co vlastně znamená ten strom poznání dobrého a zlého. A pro lidskou touhu po poznání má určité pochopení. Jenomže had – tak tomu rozumím – Evě v první řadě říká: „To si necháš líbit? Nechat si od někoho něco zakazovat?“ Svody zkrátka přicházejí jinak než jako debata o principiálních otázkách. Úlohu církve vidím nejenom v tom, že bude odkrývat, o co v evangeliu jde, ale že bude hledět i na zápas s hříchem. Potřeba je jak teologie, tak pastorace. V souvislosti s loňským husovským výročím mě napadá jeden citát – a je mi líto, že jsem zapomněl jeho autora – totiž že Husovi šlo především o to „vytrhnout český národ ze spárů hříchu“. Čili že vlastně nebyl ani tolik originální myslitel, ale šlo mu spíše o pastoraci. Každý ať si rozebere, co je těžší a čeho je více třeba. Takže, abych to shrnul, postupně jsem začal chápat, že když se mluví o budování vnitřního člověka, nemusí to být prázdné nábožné řeči, ale opravdu cesta odněkud někam. Cesta, která je výsostně individuální a kde často platí, že ti první budou poslední a poslední první.

Znamená to, že pro někoho je cesta k víře spíše spojena se zážitky a pro jiného s poznáním?
Tak se to jistě říci dá. Je ovšem třeba pamatovat na to, že emoce a poznání jsou ve velmi těsném kontaktu. Ve vědě je emocí spousta. Bez nich nikdo nic nevybádá. Podobně je to s vírou. Uvěřit bez emocí – to mi nedává smysl. Ovšem ve vědě se cestou, která může být dost emotivní, dobíráme výsledků, ve kterých již emoce většinou zcela chybí. S vírou je to trochu podobné. Je dobré si leccos utřídit, rozmyslet. Proto v církvi máme církevní zřízení, vyznání víry, katechismus. Takové texty ovšem pouze definují obrysy naší víry. Víru – na rozdíl od výsledků vědy – nelze na něco takového redukovat.

Takže rozum a cit nejsou v rozporu, ale naopak v jednotě?
Bez určitého vnitřního prožitku to podle mě nejde. My nemáme svůj intelekt tak pevně v rukou, jak si leckdy namlouváme. Proto je třeba velké opatrnosti, než něco zamítnu jako pouhý zážitek nebo emoci. Věci bývají složitější. Některý zážitek právě může být tím, co potřebujeme, abychom sejmuli jho absolutizace rozumu a rozpoznali, že nám nejde jen o rozum, ale také o určitou konformnost se světem okolo nás. Nadějí nám pak je, že Hospodin nás v té chatrnosti lidského intelektu i lidských emocí nenechává opuštěny. Ano, myslím na příslib Ducha svatého.

A co negativní projevy?
Zkraje osmdesátých let, kdy vrcholilo charismatické hnutí kolem Holešovic, jsme zažívali nejvíc nenávistných postojů. Dodnes nevím, čím vším to bylo – tedy, částečně to vím, ale nevím, co tomu dávalo takovou děsivou sílu. Lidé do toho vložili spoustu emocí. A ačkoli v Braníku bylo vynaloženo mnoho úsilí, abychom zůstávali ve vztahu lásky a konflikty nebyly vyhroceny jako jinde, negativní emoce se tam také dostaly, to ano. Při rozkolech mezi charismatickými a tradičními evangelíky tehdy hodně záleželo nejen na těch obrácených či probuzených, ale také na farářích.

Církev za pětadvacet let také někam pokročila. Jde dnes spíš o jednotu v různosti?
Před těmi pětadvaceti lety prošla podobná probuzenecká vlna celým světem, nejen naší zemí. A každý rozkol někam společenství posune. Ti kteří odešli jinam, už rozumí, že k vytvoření fungující organizační struktury je dlouhá cesta a že na té cestě se mohou potkat i s těmi, vůči kterým se původně vymezovali. A ti kteří zůstali, se mohou těšit z toho, že církev je dnes vnímavější k názorům druhých a že o spoustě věcí se dá dnes mluvit, aniž by druzí měli pocit, že nám to tady někdo chce zpochybňovat, rozbít a kazit. A tady velice záleží na farářích, jakou dokážou ve svých sborech nastolit atmosféru. Jsem přesvědčen, že v živé církvi je potřeba otevřeně hovořit o své zbožnosti, o svých pochybnostech, selháních, nadějích i o svých zážitcích víry.

ptala se Daniela Ženatá