(ČB 2/2016) Na konci září, když i v Čechách začaly být ozvuky uprchlické krize znatelné a v Břeclavi bylo zadrženo ve vlaku z Vídně 200 běženců, začala se mě situace těch lidí blízce dotýkat. Než jsem stihla nakoupit vodu a banány, sehnat auto a dojet do Břeclavi, uprchlíci už byli odvezeni pryč. O pár dní později se ozval můj dobrý kamarád Honza – má auto, vysbíral spoustu humanitární pomoci a na víkend je připraven odjet do Maďarska,

Poslechněte si článek:

kde se v tu chvíli začala krize vyhrocovat; bez jakékoliv pomoci tam hromadně začaly hranici do Evropy překračovat tisíce zoufalých lidí. Šli často dny a týdny pěšky; když se roznesla zpráva, že Maďarsko hranice zavře, mnoho z nich poslední tři, čtyři dny šlo bez zastávky, beze spánku, aby se do Maďarska dostali včas.

Tisíce lidí v Maďarsku bez pomoci
Do této situace jsme přijeli – v Rözske vznikl improvizovaný tábor: těsně za hranicí obehnala policie pole páskou. To bylo všechno. Žádné zázemí, žádné jídlo. Dobrovolníci z různých zemí se tu snažili vytvořit alespoň bezpečné prostředí: parta z brněnské kavárny U tří ocásků a pražského sociálního centra Klinika vařila denně tisíce porcí jídla a čaje, jiní lidé vytvářeli improvizované sklady, stavěli stany, uklízeli, mluvili s uprchlíky, hledali ty, kteří potřebovali pomoc (ztracené děti, staří a vyčerpaní lidé), a vodili je k lékařům. Nejkritičtější noc jsme zažili také v Rözske, po dni, kdy jsme jezdili po silnicích a rozdávali putujícím rodinám vodu a jídlo (i v této situaci jsme často dostali odpověď: „Děkujeme, nám stačí jen litr vody, za námi jsou další a těm už nezbyla žádná, dejte jim“) a ošetřovali zraněné (utkvělé vzpomínky: dvouleté dítě a maminka v devátém měsící, starší bratr – všichni pořezaní žiletkovým plotem, do masa prochozené nohy party čtrnáctiletých kluků, kteří putovali spolu, protože se ztratili rodičům). V tomto dni pan fotograf Šibík odpoledne natočil video o plýtvání a odpadcích. Večer odjel a my se do tábora vrátili. Padla noc a přes hranice přicházely tisíce lidí. Tři, čtyři, pět tisíc… začalo pršet. Byla zima. Celou noc bylo třeba v polích a příkopech hledat ty, kteří už nemohli jít. Maminky, děti, staré lidi. Po kolejích přicházel dav, úplně vpředu tlačili starce na kolečkovém křesle. Přes pražce. Děti po cestě usínaly a padaly na ty pražce, takže měly rozsekané obličeje plné krve. Nestačily stany, stavěly se další, pak už žádné nebyly. Poutníci byli vyčerpáni, děti podchlazeny, plakaly, dobrovolníci je odnášeli, přebalovali, hledali poslední zbytky jídla a dek alespoň pro maminky a děti. Nebylo nic, jen zima a tma. Nikdy jsem neviděla tolik zoufalství a bolesti dohromady. Nikdy jsem neviděla tolik vděčnosti. „Díky“ a „Pán vám požehnej“ za každou pitomou ponožku. Honza, s kterým jsem jela a který tu noc odvedl práce za deset, s oblibou vypravuje historku, jak na hranicích uviděl maminku s dítětem a pozdravil ji „Salam alejkum!“ Maminka mu vyděšeně odpověděla, že je křesťanka. A to děťátko bylo pětidenní.

Takové dny a noci nebyly v Maďarsku (a později ani nikde jine) neobvyklé. Když jsem se vrátila domů, věděla jsem, že je tam potřeba pomoci – ideálně hrubé mužské síly na tahání kanystrů vody a beden s chlebem a stavění stanů a přenášení lidí, kteří už nemohou chodit. Doma se odehrála diskuse, proč ano, a proč ne, a její výsledek byl jasný: dva z mých plnoletých bratrů mohli odjet. Přesně jsme si pojmenovali toto: ať už je politická situace jakákoliv, ať už má kdo právo na azyl, či ne, na jihu Evropy vypukla humanitární krize, jsou tam tisíce lidí na pokraji sil a potřebují pomoc. A tu my jim umíme dát. A máme tu obrovskou výhodu, že se pak můžeme vrátit domů – na rozdíl od nich.

Ostudné chování státní moci v Srbsku
Nedlouho po mém návratu můj bratr Kryštof odjel na hraniční přechod Rözske – Horgoš, na jeho srbskou stranu – přímo do Horgoše. Zde výňatek z jeho reportu: „Strávil jsem tři dny převážně v Maďarsku a Srbsku, pomáhal uprchlíkům, mám hromadu novejch kamarádů, hromadu novejch zážitků, včetně zásahu maďarským pepřákem. Podstatná většina uprchlíků na tom není moc dobře. Chování oficiálních struktur je ostudné, s uprchlíky je zacházeno jak s dobytkem, nikdo jim nic neříká, nebýt neziskovek a dobrovolníků, pravděpodobně ti lidé umírají hladem a žízní. Celou dobu nám tam běžela kuchyně založená na plynových bombách, stejně jako všude jinde i tam lidi odváděli skvělou práci. … Zhruba v 15:50 došlo na jednom místě (asi nedaleko od nás, vzhledem k maďarské reakci) k proboření plotu demonstrujícími uprchlíky. V odpověď na to začali Maďaři do davu pálit pepřák, kterým zasáhli nejen ty demonstrující (tak asi 200 lidí z celkových 1500–2000), ale taky spoustu rodin, matek s dětmi, včetně kojenců i nás, dobrovolníků. Nastala panika, hromadný útěk. Pobrali jsme věci a zdrhali jsme taky. Většina lidí, včetně nás, ani pořádně nevěděla, co se děje.“

Trocha tepla na chorvatské straně hranice
Druhý bratr Filip se později připojil k naší výpravě do Chorvatska, kam jsme odvezli dodávku s humanitární pomocí ze sbírky „ze Scaly“ a brzy se vraceli. Filip zůstal týden. Jeho zážitky zde: „Hraniční přechod Tovarnik-Šid. Dva tisíce lidí namačkaných na půl kilometru mezi Srbskem a Chorvatskem. Je zima, ale nefouká. U chorvatských hranic si stanoviště zřizuje Červený kříž, UNHCR a Lékaři bez hranic, u srbských se vytváří dobrovolnická „Bezpečná zóna“ – místo na auta, potraviny, zásoby a oddech – a výdejní místo teplého jídla, vařeného kousek dál v Srbsku. Procházení táborem samotným je výjev z apokalypsy – lidé leží namačkáni jeden na druhého, vděčni za každý kousek tepla, co mohou dostat. Kolem hoří několik ohňů, pálí se vše, co chytne. Dobrovolníci nosí reflexní vestu, čelovku, náruč věcí k rozdání a hlavu mají plnou starostí o lidi kolem. Pomáhám stavět Lékařům jejich stan, zatím mají ordinaci pod širým nebem. Stavba, která normálně trvá asi patnáct až dvacet minut, nám zabere téměř hodinu, ale ani Lékaři nevědí proč, prostě to nějak nešlo navlíknout. Komunikace je důležitá, ale velmi náročná, někdo umí jen francouzsky, někdo francouzsky a anglicky, někdo chorvatsky a anglicky a pak já česky a anglicky. Nakonec je to celkem zábava.“

Lze naše sourozenecké zkušenosti shrnout? V podrobnostech ne. Každý jsme byli jinde a na jinak dlouhou dobu, každý jsme pomáhali s něčím jiným, podle toho, na co nám stačily síly – já s dětmi, kluci nosili materiál, pracovali ve skladu, stavěli stany… Jednu zásadní zkušenost ale máme společnou: proměnili jsme se. Víme, že my se – na rozdíl od uprchlíků – máme kam vrátit. A vážíme si toho.

Alžběta Michalová

Rodičovské post scriptum

 Když vychováváte děti k úctě k lidskému životu, ochotě pomoci a solidárnímu chování, musíte pak unést, když se jednoho dne seberou a odjedou neznámo s kým, neznámo kam a neznámo na jak dlouho. Tuto zkušenost sdílejí stovky a tisíce rodičů mladých lidí, kteří se v posledních měsících na „balkánskou cestu“ vypravili. Ačkoliv některé jejich postřehy mohou působit, jakože šlo jen o trochu dobrodružnější skautskou akci, všichni se nějak dotkli svého dna. Jeden nevěděl, zda při útoku pepřovým sprejem chránit sebe nebo okolní kojence. Druhý byl svědkem narození dětí uprostřed pole, a ne všechna novorozeňata přežila. Přivezli si z Balkánu vši, jiný výraz ve tváři a zkušenost, že když jde člověk za hranu, hodně se toho o sobě dozví.

Na závěr několik poděkování:
– Té staré paní na srbské straně, co nechala mého syna osprchovat a vyspat ve svém domě a dala mu královskou večeři, ačkoliv mluvila jen srbsky. – Českým dobrovolným koordinátorům, kteří se už několik měsíců kromě studia nebo práce věnují řízení pomoci a koordinaci dobrovolníků přes sociální sítě. – Stovkám (nejen) mladých Čechů, kteří jezdí na kritická místa pomáhat už několik měsíců, a vytváří tak úplně jiný obraz českého přístupu k uprchlické krizi. – Premiérovi naší země, že si toho konečně všiml a poděkoval jim. – Mým dětem. Že jsou, jaké jsou.

Petra Michalová
fotky ze srbsko-chorvatské hranice, říjen 2015; foto Lubor Vokrouhlický