Český bratr 3/2012.
Na studiích v cizině mi můj španělský spolužák (jinak velký bojovník proti rasismu a chudobě všude jinde na světě) zaníceně popisoval, jak velké problémy má jeho země s Cikány. Velmi jsem se bavil, protože jako cikánské popisoval přesně ty vlastnosti, které máme u nás obecně spojené se Španěly. Celé to završil hotovou perlou: pro vás nemohou být takový problém, vždyť vypadají úplně stejně jako vy. Ale my, my vypadáme úplně jinak.
Nejsme o tolik jiní
Stejné je to i u českého obrazu Cikána: je to někdo, kdo pro sebe umí získat výhody, kdo dobře zná svá práva, méně své povinnosti – tedy někdo dost podobný podstatné části našeho národa. Nevylučuji tím, že taková může běžná zkušenost s Romy být. Moje zkušenost byla taková, že cikánští sousedi se mě chodili ptát na staré železo, čeští sousedé na dřevo; ovšem přístup „podáš prst, chci celou ruku“ byl u obou stejný.
Každá kultura vtiskuje svým menšinám své rysy. Na sobě je nevidí, na menšině, tedy z odstupem, už ano. Co jsem mohl nahlédnout – příbytky, oblékání i životní rytmus české chudiny a Romů je totožný: Bydlí se v kuchyni, na plotně se vaří v nějakém tom velkém hrnci; jako hodiny na zdi zvětšenina zlatých digitálek. Velké množství příbuzných a jinak spřízněných lidí během dne přichází a odchází a přináší Jobovy zvěsti. Stejná je, a to i u docela bohatých Čechů, představa bohatství jako konstantně velkého koláče, kterého když má někdo velký kus, zákonitě ujedl z toho kusu mého. Když je někdo bez práce, vždy čekám, že se tak v třetí větě zmíní o Cikánech, a většinou se nespletu. Závidí jim sociální dávky, které sám pobírá, které mu stejně jako Cikánům přiděluje úplně stejný barvoslepý počítač, ať už na internetu kolují jakékoliv báje.
Nikdo jim nenadržuje
O nějakém nadržování Romům u nás nemůže totiž být ani řeči. Protože, kdo by to dělal? Padesátnice na úřadech ani nakrátko ostříhaní policisté nepředstavují zrovna tu skupinu lidí, ze kterých se rekrutují multikulturní idealisté. Romové sedí ve vězení v daleko větším poměru k Čechům, než v jakém běhají na svobodě, takže o nějakém nadržování nemůže být řeči ani co se práva týče. Češi přitom nejsou nějací rození rasisti. Student z Afriky funguje v našem povědomí jako prima kamarád, Vietnamci vadí v naprosté většině opravdu jen životním zoufalcům. Čech obvykle zapadne mezi místní i při delším pobytu v exotické cizině. A i ten nejzaťatější český rasista si nakonec vzpomene na nějakého „slušného Cikána“, proti kterému nic nemá. To je skoro pravidlo.
Nedělat ze státu tátu
Za českým rasismem stojí dle mého dvě věci: přílišné očekávání od státu, potažmo od pozemského života vůbec. A za druhé, vlastní nejistota a sebepodceňování.
Není žádný div, že země, kde třicet korun placených u doktora může rozhodnout volby a kde se lidé běžně zadlužují, aby si mohli koupit větší televizi, udělá i ze „svých“ Romů profesionální vyplňovače formulářů. Člověk ovšem nemá právo ani na zdraví, ani na blahobyt, ani na práci, která by jej bavila. Nežijeme v ráji, k životu patří i mrzutosti a neštěstí. Tyto věci odstraní až druhý příchod Krista, ale žádný stát. Žádný stát na to nemá, aby lidem tohle vše dal. Lidé ovšem ve stát věří jako v Pána Boha, pokud tohle všechno od něho nedostanou, vykládají si to tak, že jim to nějaký Cikán sebral. Ne nadarmo ty nejtolerantnější země bývají země obchodníků – Holandsko, Dánsko, kdysi dříve Bosna nebo ještě dříve Córdoba. Tam lidé jednak vidí, že bohatství roste, že to není jen stále stejně velký koláč pro všechny. Jednak s sebou obchod nese risk, který nikdy nejde úplně odstranit. Člověk se učí brát nezdar jako svou chybu, nebo prostě jako součást hry.
Tam, kde se o lid „otcovsky“ stará nějaká hraběcí nebo gubernátorská kancelář, naopak vždy bývá někdo v podezření, že ujídá. Nejdéle trvající rasistický experiment, apartheid v Jihoafrické republice, vznikl v podstatě jako další fáze propracovaného projektu štědrého sociálního státu, kde bylo o každého bělocha postaráno od kolébky až po hrob.
Ať vládne právo
Úkolem státu ani náhodou není činit nás šťastnými. O to se maximálně mohou pokusit naši bližní. Stát, jak říká Pavel, „nenese meč nadarmo“. Hlavní úkol státu vykonává policie, soudy a armáda (ti nesou meč), protože hlavním úkolem státu je bránit životy a majetek svých občanů a vymáhat právo. Za rasovými bouřemi minulého roku stojí především nezvládnutá kriminalita v dotčených obcích. Obyvatelům českého severu by mělo dojít, že je jedno, jakou barvu má zločinec. Problém je spíše v tom, že zde stát selhává ve své základní funkci, protože je plně zaměstnán dotováním a projektováním všeho možného, co by klidně mohly zajišťovat různé spolky a charity a na dostatek „ramen zákona“ už mu nezbývají peníze. Jednoduše řečeno, policie v ulicích pro mě znamená konec rasových problémů. Bezpečnost však nebývá výrazným tématem volebních kampaní: Přepadnou jen někoho, jen někdo má bezohledné sousedy, kdežto na nějakou tu dávku či výhodu má nárok snad každý. Tolik k „české straně“ problému.
Ukřivděnost nikam nevede
Vzato z druhé strany, naši Romové, pokud je mi známo, uplatňovali podobné vzorce chování jako u nás i v britské či kanadské emigraci. Naproti tomu sociálně daleko „drsnější“ Spojené státy nevědí, co je to „romský problém“, a Romové zde zapadnou (nebo propadnou) jako každý jiný přistěhovalec.
V ostrém kontrastu k tristní situaci amerických černochů patří afričtí černoši, přistěhovalí do USA, k těm nejúspěšnějším imigrantům. Odpověď, která dosti souhlasí s pohledem, který zde předkládám, podal v knize //Sen a noční můra: dědictví šedesátých let pro spodní vrstvy// Myron Magnet. Počátek stagnace černošské komunity v USA se podivně kryje právě s šedesátými léty. Americké černochy, kteří po nabyté svobodě pomalu, ale trvale zlepšovali své postavení, zničilo heslo těch let: „máš právo dělat si, co chceš, společnost ti to dluží“. Přesně to právě v tu chvíli, když šlo vše pomalu nahoru, nepotřebovali černoši slyšet. Černochy nedrží na dně genetika, ale pocit ukřivděnosti, opačná varianta bílého rasismu – zde za vše pro změnu může běloch.
Marná sláva, menšina musí přijmout zvyklosti většiny (jak učil už Augustin). I tak si může zachovat svou specifičnost. Nezdar ukřivděných národů ostře kontrastuje s úspěchy menšin, jako jsou Arméni, Maronité, Židé, Číňané v jihovýchodní Asii – každý z těch národů má mnoho důvodů k ukřivděnosti, přitom z ní však nežije. Každý si zachovává svá specifika, přitom se však plně adaptuje na podmínky své země.
Odmítnout apartheid
Fungující společnost může mít jen jednu soustavu kulturních norem, a to soustavu většiny. Jižní národy žijí v pomalém tempu; má to svůj smysl, přes poledne je tam horko k zalknutí. Kdo tam chce žít, nemůže nahánět lidi do práce přes poledne nebo brzo ráno, musí se přizpůsobit. V našich podmínkách poměrně krátkého teplého období se spousta věcí musí stihnout včas. Takže ponětí o čase, rozumná dochvilnost má v našich podmínkách svůj důvod a je ji třeba vyžadovat, naše společnost na ní funguje. To jen tak pro příklad. Své normy chování máme právo vyžadovat. Nejen kvůli sobě, ale především kvůli menšinám: stanovujeme tím jasné podmínky přijetí, jasné měřítko. Kdo je splní, má náš respekt, ať už má jakoukoliv barvu. Naši Romové musí dostat signál, o co se vlastně mají snažit, abychom je uznávali, a toho uznání se jim pak také musí bezpodmínečně dostat.
Nejvíce zatím dle mého soudu stát udělal pro Romy zřizováním nultých ročníků, kde se děti, které to neumějí (ať černé, nebo bílé), učí pojmenovat barvy a zvířátka, protože to by podle české kulturní normy dítě v šesti letech mělo umět. Jiné kultury to mohou vidět jinak (a mají k tomu stejně dobré důvody), ale tady jsme ve většině my, proto takto své normy vynucujeme.
„Kulturu maj jinou, vychování taky, jak my nikdy nebudou, nevěř na zázraky,“ zpívá populární český rasista Daniel Landa. Je to ovšem v podstatě stejná myšlenka, jakou hlásá i humanistický kulturní pluralismus. Ať to myslí člověk dobře nebo zle, obojí nakonec vede k „oddělenému vývoji“, apartheidu, jak můžeme vidět ve čtvrtích „jen pro bílé“ a „jen pro černé“, které v západní Evropě vznikly na rozdíl od JAR bez donucování, jen díky sociální politice.
Integrace přitom není nějaký zázrak. Stačí se jen zbavit landovské zakomplexovanosti. Musíme si být jisti vlastními kulturními normami, a tak věřit, že je může plně přijmout kdokoliv jiný, kdo v naší zemi žije.
Tomáš Pavelka
Pak už je cesta otevřená k postupnému vysvětlování, že v bohoslužbách se setkáváme s několika druhy modliteb – především vstupní, přímluvnou a eucharistickou. Každá má svůj zvláštní význam a také své místo v rámci celku. Z tohoto celku je také třeba při uvádění dětí do bohoslužebného života vyjít. Co je vlastně bohoslužba? Dětem bude srozumitelný biblický obraz rozhovoru, setkání (učedníci na cestě do Emauz) nebo slavnosti (podobenství o hostině). Hostitelem v případě bohoslužby není sbor ani farář, ale Kristus, který je uprostřed těch, kdo se sejdou v jeho jménu. Proto se hned na začátku chceme pozdravit a setkat s ním. Vstupní modlitba vyjadřuje to, s čím na bohoslužby přicházíme, ale především chválu Boha a prosbu o jeho přítomnost mezi námi.
