Český bratr 8/2012.

Skutečnost, že jsem křesťan, byla pro mne od mládí velice důležitá. Vystudoval jsem na pražské matematicko-fyzikální fakultě učitelství matematiky a fyziky. Předmět studia fyziky – svět či vesmír s jeho zákonitostmi – jsem vnímal jako ten svět, který stvořil Bůh. Když jsem studoval, mluvilo se hodně o zbrojení a odzbrojení; bylo známo, že zbrojní potenciál je tak silný, že může zničit stávající formu života na zemi. Žili jsme tehdy za železnou oponou a o nových, ve světě se šířících myšlenkách jsme se dovídali jen okrajově. Avšak informace jak o tom, že člověk i svou „mírovou“ činností může vážně narušit podmínky života, tak i o vznikajících zelených hnutích ke mně dorazily a začal jsem si uvědomovat, že křesťanskou víru je nezbytné promítat i do vztahu k životnímu prostředí.

Zelený
O iniciativách na jeho ochranu, které v naší zemi vznikaly před rokem 1989, jsem ovšem nevěděl. A tak veřejně jsem svou „zelenou“ orientaci vyjadřoval až po roce 1989. Krátce jsem byl členem Strany zelených; zklamalo mě, že jsem se tam setkal více s různým politizováním než s opravdovým zájmem o životní prostředí.

Křesťanský pohled
Evangelium formuje naše vztahy, a tak má co říci i k našemu vztahu k životnímu prostředí. Není možné zůstat netečnými k ničení toho, co Bůh stvořil a na čem mu neustále záleží. Na to, že předmětem Boží lásky je celý svět, celé stvoření, se často zapomíná či – snad mohu říci – zapomínalo. Vědomí této šíře Boží lásky výrazně ovlivňuje mou kazatelskou činnost (výpomocným kazatelem jsem byl od roku 1993, presbyterskou ordinaci jsem přijal roku 1996).
Prostřednictvím jednoho přítele se některá má kázání dostala v době, kdy zakládal Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ), k Josefu Vavrouškovi, prvnímu a poslednímu československému ministru životního prostředí. Byl velká osobnost. Zdůrazňoval souvislost vztahu k životnímu prostředí s mezilidskými vztahy, s přijatým hodnotovým systémem. Nepovažoval se za křesťana, avšak propagoval doslova kristovské hodnoty. Velice stál o začlenění křesťanů do svých snah. Přirozeně, že jsem vděčně přijal pozvání setkat se s ním a stal jsem se členem STUŽ. Škoda že přátelství s ním trvalo jen poměrně krátce; bylo přerušeno jeho tragickou smrtí v březnu 1995.

Odpovědnost
V druhé polovině posledního desetiletí 20. století vznikla v rámci České křesťanské akademie (ČKA) ekologická sekce. U jejího založení byla řada úžasných osobností, mezi nimi např. Bedřich Moldan, Bohuslav Blažek, Ivan Dejmal, Jan Bednář, Jan Čeřovský, Jan Heller, Libor Ambrozek, Otto Mádr, Pavel Trpák či Václav Mezřický. Řídil ji Miloslav Šindlar, odborník na revitalizaci vodních toků.
Jako jeden z hlavních cílů si sekce vytkla zvyšování křesťanské a církevní odpovědnosti za životní prostředí. Mnozí zakládající členové sekce však byli příliš vytíženi svými pracovními úkoly, pro životní prostředí velice přínosnými, že na vlastní činnost v sekci jim čas nezbýval.
V sekci jsem se účastnil činnosti skupiny pro teologické otázky, odborně vedené katolickým morálním teologem Otou Mádrem a evangelickým starozákoníkem Janem Hellerem a považuji se za vděčného žáka těchto vzácných bratří. Velké a užitečné pracovní vytížení dolehlo časem i na Miloslava Šindlara, který proto na vedení sekce rezignoval. Když se nedařilo najít jeho nástupce, nabídl jsem se k vedení sekce na přechodnou dobu. Nakonec z toho bylo více než deset let. Věřím, že jsme na cestě k „ozeleňování“ církví kus práce vykonali. A důležitá je v sekci také atmosféra ekumenické spolupráce a vzájemnosti, podporovaná vědomím odpovědnosti.

Širší souvislosti
Na své cestě křesťana-ekologa jsem musel řešit i vztah k různým environmentálním organizacím (Arnika, Duha, Děti Země apod.). Viděl jsem mezi jejich členy a spolupracovníky úžasnou obětavost a nasazení pro různé záležitosti týkající se životního prostředí. Možná i díky kritickému myšlení získanému studiem matematiky jsem si však začal uvědomovat, že některé akce těchto nadšených lidí nemusejí životnímu prostředí pomoci. Jde např. o jadernou energetiku, proti níž většina ekologických aktivistů bojuje. Zpravidla prosazují orientaci jen na obnovitelné zdroje. Jejich širší využití však s sebou nese řadu problémů, ať už technických, ekonomických či organizačně legislativních. Někteří aktivisté s odporem k jaderným zdrojům jdou tak daleko, že dokonce dávají přednost fosilním zdrojům (myslí především na zemní plyn), přispívajícím k oprávněně obávanému růstu podílu oxidu uhličitého v atmosféře. Jaderná energetika není bez problémů, avšak své, avšak své, možná ještě větší problémy s sebou přinášejí nejen zdroje fosilní, nýbrž i obnovitelné.

Angažovanost versus rostoucí náročnost
Zájem o zachování a zlepšování životního prostředí a v rámci osobních možností  také angažovanost pro ně patří ke křesťanskému životu. Co to však konkrétně znamená, nemusí být, a často není, zcela zřejmé. Rozhodně je dobré o přírodě, jejích zákonech a fungování co nejvíce vědět a nevnímat ji jen jako zásobárnu zdrojů ani jen jako životní prostředí, nýbrž vidět v ní Boží dílo, které je nám lidem svěřeno, které smíme užívat, o něž máme pečovat a které je součástí našich osobností.
Všechny naše lidské zásahy do přírody mají být šetrné a citlivé. Řada dobrých environmentálních návyků se stala či stává součástí běžné životní praxe. Třídí se odpad, leckde se šetří surovinami i energií. Energie je stěžejním problémem životního prostředí. Každá její přeměna je spojena s určitou degradací, tedy znamená nevratný krok směrem ke zkáze, k zániku. (Tuto jednosměrnost přírodních procesů vyjadřuje pojem entropie, jemuž byl věnován článek v ČB 2007, č.7.) Raduji se z rostoucího důrazu na energetickou šetrnost staveb. A i jinde a jinam stále více pronikají šetrné technologie.
Nicméně nad přínosy tohoto vývoje převažuje dopad našeho celkového životního stylu, charakterizovaného rostoucí náročností. Úspora provozu nových staveb a strojů bývá menší než škody způsobené brzkým zastaráváním a často jen módními trendy vyvolanou touhou po časných inovacích. Kapitalismus, který jsme před necelým čtvrt stoletím přejali jako osvědčený systém organizace společnosti, se ukazuje být slepou uličkou, ba spíše cestou k záhubě, ke kolapsu. Stálý materiální růst, na němž je vystavěn, není z podstaty věci možný.
Jsem přesvědčen, že veškeré přínosy úsporných technologií (a mezi ně patří i třídění odpadu jako „domácnostní technologie“) i snahy ekologických aktivistů odvrátit některé akce životnímu stvoření škodící nejsou s to zachránit přírodu před lidskou stupiditou a chamtivostí. Je nezbytná změna životního stylu, životních hodnot. Koneckonců, už před dvěma desetiletími cestu změny hodnotového systému doporučoval Josef Vavroušek, a to nejen pro její prospěšnost pro přírodu, nýbrž i pro člověka samého, pro společnost i pro jednotlivce.

Stvoření i spasení se nás týká
Jak však počínání člověka změnit? Co dělat proti kultu pohanského boha zvaného Hrubý domácí produkt či Mamon? Hospodin, všemohoucí Bůh a Stvořitel jako první přikázání klade: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jenže většina lidí Boží hlas odmítá. Víme, že Bohu na jeho stvoření stále záleží, že mu záleží na člověku, a to navzdory lidskému hříchu. Ve Starém zákoně to úžasně potvrzuje autor žalmu 8 a ve známém verši J 3,16 čteme o tom, že Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna… Bůh posláním Ježíše Krista na svět, Ježíšovou obětí na kříži, následovanou vzkříšením a sesláním Ducha svatého završil stvořitelské dílo spasením. Stvoření i spasení se týká celého světa. Ježíš o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ On je i cestou k řešení ekologických problémů.
Kázat evangelium je pro životní prostředí důležitější než cokoli jiného. Evangelium v plnosti, bez lidských přídatků, bez omezení na naši kulturu a tradici. Ježíšovou cestou mohou jít i mnozí, kteří ho ústy nevyznávají, avšak řídí se jeho učením, přijímají jeho hodnotový systém a plní jeho vůli. S norským spisovatelem T. Gulbranssenem vyznávám: „Není jiné cesty.“

Jiří Nečas

Český bratr 8/2012.

Erazim Kohák, filozof a ekolog
Ne ,,dávám“ věci opravit, opravuji si je sám a mám z nich radost. A když už musím nové, tak z bazaru. To byste koukali, jakou radost dovede mít věc, která léta věrně sloužila a už, už se bála, že půjde na skládku! Oplatí to vděčností a věrností. A lidi jak by smet! Buďte k nim hodní, vy mladí!

Pavla Bělíková, redaktorka
Kolo jsem si nechala po dvanácti letech opravit za 2000 Kč, což se vyplatilo. Ale když mi chtěli opravit televizi, která stála původně 3000, za 1200, tak jsem se na to vykašlala. A stolní lampičku mi v opravně domácích spotřebičů opravit odmítli, protože to prý není domácí spotřebič. Moje námitka, že domácí spotřebič je to, co stojí doma a spotřebovává elektrickou energii, je ani v nejmenším nezviklala.

Ilona Mužátková, ekoložka
Snažím se dávat věci opravit, většinou nerada nakupuji cokoli. Pořád mě překvapuje, jak málo některé věci vydrží a ještě víc to, že se výrobci tváří, že je to normální.

Pavel Prejda, farář
Opravuji! Zrovna nedávno jsem za 150 Kč nechal opravit batoh, i když vím, že nový by nestál o mnoho víc. Nerad se loučím s věcmi, na které jsem si zvykl.

Jan Keller, farář
Když to jde, raději dám opravit či si opravím sám. Důvodů pro to je více. Většinou to přijde levněji, staré věci se mně mnohdy líbí víc než nové, vidím v nich konkrétní práci, moudrost, vkus a um lidí, kteří žili dříve – někdy i dávno před námi. A koupím-li nové, musím staré vyhodit. A to také není vždy jednoduché. Občas po něčem novém zatoužím, ale dlouho se tomu bráním. Mít jen nové prostě nechci. Vím, že tím nepodporuji naše hospodářství, ale ono se kvůli mně nepoloží. A stejně toho nového nakoupím a mám až až.

Petr Bárta, správce Horského domova v Herlíkovicích
Rozhodující je pro mne cena a poskytnutá záruka na opravu. Pokud se oprava nevyplatí, volím nový výrobek s dvouletou zárukou a doufám, že vydrží déle než poskytovaná záruka. Smutné je, že dnešní výrobky vydrží i s reklamací sotva záruční dobu. Věřím, že se jednou dočkáme, že prodávané výrobky budou opět trvanlivější.

Petr Černý, správce střediska Chotěboř
Pokud to jenom je trochu možné, dávám věci opravit. Když už oprava není možná (nedostatek dílů nebo drahá oprava), rozhoduji se o koupi nové věci. Přece člověk kvůli maličkostem nemusí hned kupovat nové věci. Měl by myslet i na případnou likvidaci použitých.

Jan Kirschner, stavař a teolog
Pro mě je dobrým příkladem stará dobrá Anglie. Na venkově je ochrana kulturní krajiny tak přísná, že postavit novostavbu je téměř nemožné. Na druhou stranu dokážou interiéry starých domů šikovně modernizovat. Stejně tak se nerozpakují odstranit z viktoriánských kostelů nepraktické lavice nebo přistavět moderní prosklené komunitní centrum. Staré věci, pokud to nejsou bezcenné cetky, má smysl zachovávat a hledat jejich nové využití.

Míla Hofmanová, farářka na mateřské
Snažím se vědomě snižovat spotřebu u sebe a u své rodiny. Příkladem mi byli moji vzácní prarodiče, kteří mládí prožili za války. Staré věci často recyklujeme, a pokud je to možné, tak i opravujeme. Samozřejmě se kupování věcí nových nelze vždy úplně vyhnout.

Marek Drápal, předseda poradního odboru pro otázky životního prostředí při SR
Rozbité věci se především snažím opravit sám, pouze pokud na to mé síly nestačí, obracím se na odborníky. Koupě je až tou poslední, sporadicky využívanou možností.

Jan Hamr, technik
Pokud možno věci opravuji sám, když na to nestačím, hledám pomoc u fundovanějších, a pokud není pomoci ani tam, musím koupit věc novou. Protože nepodléhám módním trendům, nemám ani potřebu stále pořizovat věci nové, když ty původní jsou ještě plně funkční.

Alena Fendrychová, pracovnice Diakonie ČCE
Dávám opravit, pokud to není dražší než nová věc.

DaZ