Český bratr 7+8/2013.

Večeře Páně je díkůvzdání.

Komise pro přípravu nového evangelického zpěvníku hledá ve zpěvnících jiných církví kvalitní písně, které by stálo za to převzít do našeho nového zpěvníku. U textu je pro nás důležité, aby byl obsahově zajímavý, avšak nebyl v rozporu s reformační teologií.

Některé písně v letošním ročníku Českého bratra souvisejí s večeří Páně. Prvotní církev přejala do přípravy k jejímu slavení výzvu ze synagogální bohoslužby „vzhůru srdce“ (latinsky „sursum corda“). Jednu z písní, kterou považujeme za obohacující právě pro naše slavení večeře Páně, je píseň z dílny Vítězslava Tugendlieba, varhaníka v Hranicích na Moravě. Text je společným dílem redakce českého římskokatolického zpěvníku z osmdesátých let minulého století.
Začátek písně se nám může zdát divný: jako bychom si počítali za zásluhu, že se scházíme ke společnému slavení. Ve skutečnosti však postihuje to, na co leckdy zapomínáme: že nám Kristus přikázal slavit jeho večeři (1K 11,24.25 aj.). Scházíme se k ní ne proto, že se to má, často možná ani proto, že bychom po ní toužili, ale proto, že to bylo Kristovo přání.

Jeden z výrazů, které se v prvotní církvi používaly pro večeři Páně, je díkůvzdání, řecky eucharistia (i v moderní řečtině se „děkuji“ řekne eucharistó). Vzdáváme díky „…za dar života a všechno jeho bohatství, za evangelium, které jsi zjevil národům i nám, za lásku, do které jsme se narodili, za církev, ve které jsme byli pokřtěni, za všechna tvá dobrodiní, zjevná i skrytě působící. A zvláště ti děkujeme za nevýslovnou lásku, kterou jsi prokázal ke svému stvoření, když jsi poslal na svět svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista…“ (Agenda ČCE, díl II, s. 298).
Večeře Páně je společenství vděčných lidí, hříšníků, kterým bylo odpuštěno; lidí, kteří se setkávají se vzkříšeným Pánem i spolu navzájem a kteří dokonce tvoří jeden kruh i s těmi, kteří nás k Pánu předešli. Je to společenství těch, kdo očekávají Boží království a ve večeři Páně už z něho něco zakoušejí – právě tehdy, kdy jsou vděční, nebo se o to alespoň snaží. Večeře Páně je především díkůvzdání. Místa či okamžiky v evangeliích, která odkazují na tuto hostinu, uvádějí slova o tom, že Ježíš „vzdal díky“.

V modlitbách před jejím slavením často prosíme za to, aby nás Duch svatý proměnil ve společenství pokory a vděčnosti, abychom byli živými kameny, ze kterých se staví živý chrám (srov. 1Pt 2,5; Ef 2,22). I v živém sboru je někdy těžké docílit toho, aby se nikdo necítil sám. Chvíle, kdy při vysluhování večeře Páně stojíme společně v kruhu, je jistě pro mnohé lidi jedinečná.

Mohu přinést něco svého?

K tomu, abychom mohli prožít opravdové společenství, je třeba, abychom alespoň do určité míry odložili či upozadili to, co je naše, a měli ohled na to, co je společné. To zná každý, kdo někdy připravoval modlitbu pro bohoslužby či jiné společné setkání ve sboru nebo kdo se zde modlil i za ostatní přítomné.

Reformační teologie nechce příliš připomínat to, co pro večeři Páně konáme my (chystáme chleba a víno; těšíme se na ni) – abychom si nemysleli, že máme nějakou zásluhu na tom, co se děje u stolu Páně, kde se nám Kristus rozdává zcela bez našich zásluh. Jistě je podstatné to, co do eucharistie vložil Kristus, ne to, co do ní vkládáme my. Žalmista volá: „Ne nás, Hospodine, ale svoje jméno oslav…“ (Ž 115).

Evangelista Jan (21,1–14) vypráví o nádherné snídani Páně na břehu Genezaretského jezera, kde se učedníci setkají se vzkříšeným Ježíšem a on jim jako kdysi (Lk 5,1–11) dá prožít zázračný rybolov. Když jej poznají a přijedou na loďce ke břehu (Petr se brodí vodou), vidí, že Pán už jim snídani (chléb a rybu) nachystal, ale řekl jim: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili“ (J 21,10). Určitě to nebylo třeba, ale Ježíš chtěl, aby se mohli přičinit, aby se mohli podílet jak na zázračném rybolovu, tak na následném slavení. Dobře věděli, že bez Ježíše by nebylo nic.

Myslím, že Bůh nás nechce spasit bez nás, a také počítá s tím, že večeři Páně slavíme uprostřed našeho obyčejného života. Skutek záchrany celého světa se odráží i v životě jednotlivce. Proto i při večeři Páně můžeme před tvář našeho Pána něco přinést, tak jako i v jiných modlitbách, a prosit jej o to, aby to proměnil (tak jako zármutek mění v radost) a aby nás přijal – takové, jací jsme, s tím, co máme na srdci. Proto smíme, obrazně řečeno, vložit na misku s chlebem to, co chováme ve svém nitru. Můžeme tak přijímat jistotu, že Bůh počítá s našimi dětmi nebo třeba i s prací, která se nám zdála jako marná, tedy že náš obyčejný život u něj má své místo, že jej zahrne do svého díla záchrany.

Jak se projevuje díkůvzdání

Když Bůh, který nám v Kristu nabídl přátelství (J 15,15), promění naše smýšlení, když mění naše postoje, pak jsme schopni děkovat i za slunce skryté v oblaku; pak vnímáme mnoho věcí jako nesamozřejmý zázrak a jsme vděčni za ty, kteří jsou pro nás jako sestry a bratři.

Večeře Páně je pro nás obrazem Boží lásky, ve které se Bůh rozdává, dělí se s námi o všechno a nic si nenechává pro sebe (Fp 2,6–8). Když to prožiji, uvědomuji si ten kontrast, že já sám sebe Bohu neodevzdávám, nebo zdaleka ne zcela, protože se o sebe bojím. Potřebuji uzdravení, vždyť „kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1J 4,18).

Zvolání „svaté svatým“ je ze starocírkevní liturgie – znamená to, že ten „svatý“ pokrm je pro ty, které apoštol Pavel nazývá „bratři“ (Ř 12,13 aj. – u vysvětlivky v ekum. překladu bývá napsáno, že v původním textu je místo „bratři“ slovo „svatí“). V liturgii však na toto pozvání ke stolu Páně shromáždění odpovídalo slovy „jen jediný je svatý, jediný je Pán, Ježíš Kristus, k slávě Boha Otce“.
Setkání u stolu Páně se nejen v latině, ale i v mnoha jiných dnešních jazycích nazývá „communio“, sjednocení. Dobře víme, že se nemůžeme sjednotit s Bohem, který je tolik jiný, než my, a že se nám to sotva podaří se sestrami a bratry.

Nejsme jedno, ale jednou snad budeme (1Kor 15,28; 1J 3,2). U stolu Páně můžeme na okamžik prožít to, co přijde jednou v plnosti. Můžeme vidět záblesk toho, od čeho jsme asi ještě daleko, můžeme prohlédnout paprskem světla do Boží náruče a nechat proměňovat svou vůli v to, co si přeje Bůh (Žd 13,21).
Dnešní člověk netouží jen po odpuštění a možnosti nového začátku, ale také po tom, aby měl smysl jeho život i jeho epizody. Ptáme se po smyslu bolesti a utrpení a tušíme, že to snad někdy i smysl má, někdy je nám dáno poznat v životě i to, že utrpení, které jsme přijali (neodmítli, neutekli jsme o něho) nás proměnilo. Že Bůh dává smysl i hrám a jiným věcem, které na první pohled nemají nějaký účel a ničemu neslouží, i to je jedno z poznání srdce, které prožilo díkůvzdání, eucharistii.

Daniel Heller