(ČB 4/2019) Má-li být řeč o rodinách v evangelické církvi, nemohu začít jinak než osobní zkušeností. Nepocházím z tradiční evangelické rodiny a s církví jsem se seznámil až na začátku své puberty, tedy někdy v první polovině devadesátých let. ČCE byla tehdy propojena i určována rozsáhlými a pro mě zcela nepřehlednými rodovými vztahy. Pro nově příchozího bylo obtížné do této spleti proniknout a ještě obtížnější v ní najít své místo. Po vyslovení svého jména jsem byl obvykle ihned dotázán, s kterými Kolářovými jsem příbuzný a zda by se přece jen nenašel nějaký klan, jehož jsem – třeba nevědomky – součást a díky kterému bych pro ostatní přestal být podivně neskladný. Musel jsem se smířit s tím, že aspoň po nějaký čas, nejpozději do chvíle, kdy se sňatkem na některý z evangelických rodů napojím, zůstanu v církvi cizincem.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 4/2019) S rozrostem jsme začali v Praze-Braníku, kde teď vikářuji, už na podzim. Šlo o to vymyslet pravidelný sborový program, který není vymezen striktně generačně, ale spíše situací účastníků. Skončili jste se školou? Začínáte v nové práci? Máte malé děti, ale třeba taky vnoučata? Zkrátka už jste překročili blíže neurčený práh dospělosti? A především – v struktuře pravidelných sborových programů jste nenašli takový, který odpovídá vaší životní situaci, zájmu, ale i potřebám? Rozrost je pro ty, kdo spadají do všech těchto kategorií, třeba i s dětmi, popřípadě vnoučaty. A zároveň je otevřen i dalším. „Nízkoprahový“ je asi slovo, které náš záměr vystihuje nejlépe.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 4/2019) Hurtovi jsou farářská rodina. Václav i Ula jsou šedesátníci, mají čtyři dospělé děti a (zatím) jedno vnouče. K jejich farním štacím patří Merklín, Hrabová a Mladá Boleslav a nyní jsou již sedmý rok v Litomyšli. Když Václav pozbyl v Merklíně státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, živil se jako odečítač elektroměrů, v pekárně nebo v cihelně. Byl také vojenský kaplan a strávil půl roku na misi SFOR v Bosně. Po přestěhování do Litomyšle se Hurtovi vrhli na činnost, o které dávno přemýšleli. Stali se pěstouny na přechodnou dobu, což znamená, že se starají o odložená miminka nejútlejšího věku a věnují se jim do doby, než tyto děti mohou jít do trvalého osvojení nebo zpět do původní rodiny.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 4/2019) U snídaně kluci ze sebe dělají hlupáky – prý nevěděli, že je neděle a že jdeme do kostela. Neuklidní je ani to, že dnes jdeme na bohoslužby u nás v Roztokách, kde se začíná až o půl jedenácté. Začnou brblat, že do nedělní školy nejdou, načež jim má žena Hanka, katolička, navrhne, že můžou jít na katolickou mši, kde nedělní škola není vůbec. To odmítnou, to prý radši půjdou do té „pitomé nedělky“. Potom ale jakoby někdo střihl film: děti jsou v nedělní škole, varhany zní a z životní horizontály se stává vertikála. Po skončení bohoslužeb děti venku běhají na slunci. „Večer si asi zajdu k Jezulátku,“ pronese s kávou v ruce moje žena. Nezní to ale naštvaně. Možná i trochu naopak.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →