Český bratr 9/2012.

Dokumenty z cyklu „Jeden svět“

Opočenská modlitebna při farním sboru ČCE v Klášteře nad Dědinou se dočasně stala místem setkávání světů. Svět hladu a násilí se zde od loňského roku (2011) prolíná se světem odvahy a neuvěřitelné osobní statečnosti. Tyto světy se dostávají k místním lidem za pomoci projekcí dokumentárních filmů Mezinárodního filmového festivalu „Jeden svět“. Protože není třeba platit autorská práva, platí pozvání nejen církvi, ale i veřejnosti.

Krásná myšlenka. I v kazatelské stanici, kde se dosud jednou měsíčně k biblické hodině schází zhruba desítka členů sboru, máme najednou otevřeno osmkrát do roka navíc. A to k promítání filmů Jednoho světa. Nejen v teplejších, ale i v zimních měsících (po celodenním topení v kamnech) do nepříliš útulného prostředí ztemnělého sálu pomalu shromažďuje skupinka lidí. Zůstávají zachumlaní do kožichů a bund. Snad je ke sledování oněch dokumentárních filmů něco ponouká. Prvotní nadšení už ale opadlo. Z města, mimo církev, se tu zatím někdo objevil jen čtyřikrát, ale máme otevřeno stále. V místních novinách inzerujeme, věšíme plakátky, ale od první projekce, na níž nás bylo ke třiceti, je nás teď asi sedm. Účast a zájem ovšem někdy nevycházejí ze správné propagace, hodně závisí také na osobním pozvání. Pozvat někoho na film bývá přece snadnější než pozvat někoho do kostela. U dokumentů Jednoho světa to je ale skoro těžší. Nejde jen tak říct: „Támhle v Opočně má církev otevřeno, tak se přijď podívat na film Zemřít ukamenováním“. Ony filmy mají právě tu (ne)výhodu, že je člověk nemůže tupě zhlédnout jako tragickou zprávu televizních novin a pustit z hlavy. Citelně se dotknou. Někdy znechutí. V člověku něco zůstane a většinou trochu déle.

Takže, vtírá se otázka: máme sice otevřeno – ale máme to zapotřebí? Ty filmy jsou nechutné, bez obalu popisují brutální násilí, hlad, umírání, znásilňování, zotročování, vraždy. Mnohý divák z projekce odchází s pocitem marnosti, vždyť s touhle temnou stránkou našeho světa se jen těžko dá něco udělat. Někdo může zase odejít s pocitem úlevy: „Ještě že žiju v České republice a tohle si nemusím připouštět.“

Má to vůbec smysl, mít otevřeno v církvi tímto způsobem? Když ani mnozí naši členové nejeví příliš zájmu? Myslím, že i pro tu hrstku to smysl má. Že právě církev je jedním z míst, kde je třeba na temnotu světa upozorňovat. Dělat něco s necitlivostí naší společnosti a nás samých. Odhalovat zlé věci, i když to nemusí být zrovna politicky výhodné, i když za to církev nebo spíš její představitelé možná schytají nějakou tu facku. Ukazovat, že i vzdálený svět je stále ještě náš, že se nás týká.

Mnozí kolegové se zapojili do stejného projektu a věřím, že mají trochu jinou zkušenost. Že se jim třeba podařilo narazit na početnější skupinu angažovaných lidí. Nám na podzim zbývá promítnout poslední dva filmy. Už to ale nebude pro pocit, že máme otevřeno, ale proto, že se sami snažíme otevírat svoje srdce pro mnohem širší okruh lidí, za hranice svých rodin a přátel. Když o nich budeme vědět, přestanou nám být lhostejní. Vždyť jak by dopadla společnost, která by se o informace a pravdu vůbec nestarala?!

Jonatan Hudec, farář v Klášteře nad Dědinou

Český bratr 9/2012.

Maminkám a dětem

Pokud byste zavítali do Přeštic a cestou z nádraží šli kolem sborového domu evangelické církve, mohl by vás zaujmout plakátek zvoucí na setkání mateřského centra. Našli byste ho ve venkovní vitríně vedle dalších pozvání ke sborovým aktivitám, ať už se jedná o biblické hodiny, bohoslužby či o setkání pro malé i větší děti otevřené za hranice sboru.

Z toho je patrné, že mateřské centrum je součástí sborových aktivit. Je to tak. Staršovstvo sboru se pravidelně vrací k otázce, jak nejlépe přiblížit evangelium lidem ve městě a okolí. Odpověď byla jednoznačná – službou. Tím, že budeme ve sboru hledat obdarování, která nám Pán Bůh dal a využijeme je ke službě druhým. Jen tak mohou zažít dotek Boží lásky, kterou lidé potřebují zakusit, aby vůbec začali o Bohu přemýšlet a mohli jej skutečně poznat.

Zazněl ale i požadavek, aby služba probíhala především ve sborových prostorách – aby bylo zcela zřejmé, že jde o službu církve a aby lidé byli nuceni překročit práh fary, který je pro velkou část veřejnosti značně vysoký. Lidé tak budou moci konfrontovat své předsudky vůči církvi s realitou, kterou by jinak nepoznali.

Sbor tedy začal hledat své „hřivny“ a zjistil, že kromě jiného jich mnoho mluví ve prospěch mateřského centra. Začalo to vlastně u jedné maminky, která s tímto nápadem přišla a sama do mateřského centra chodila v jiném městě. Přidala se další maminka ze sboru, další od katolíků a jedna mimo církev. A základ pro mateřské centrum byl na světě. Současně bylo vyřčeno pravidlo, že se v mateřském centru nebude plánovitě mluvit o Bohu – kromě velikonoc a vánoc. Sdílet svou víru je možné s maminkami, které se samy zeptají.

A tak od října roku 2004 působí ve sborových prostorách „mateřské centrum“. Otevřeno je dvakrát týdně. O jeho službu je stále zájem, což se projevuje v tom, že centrum stále existuje. Neboť maminky se vracejí zpět do práce, děti odrůstají. Ale zatím se vždy našly další, které do centra začaly chodit. A to i bez velké reklamy – maminkám se zde líbí, a proto zvou další (princip misie). Mateřské centrum navštěvují průměrně jedna až dvě desítky matek s dětmi. Dnes vede mateřské centrum pastorační pracovnice, která se stará také o kluby pro malé i větší děti v našem sboru. Maminky, které se s ní seznámí v mateřském centru, pak nemají problém poslat děti i na další sborové aktivity.

A jak to v centru vypadá? Program je nejprve zaměřen na děti (pohádka, společné říkanky a tancování), poté přijde čas pro maminky, které mají možnost společně něco tvořit, poslouchat zajímavé přednášky či si jen tak popovídat. V této části mají děti volný program. Je pro ně připravena místnost s míčkovým bazénem a spoustou hraček. Za hezkého počasí je pro děti i dospělé ideálním prostředím zahrada s altánem a dětskými atrakcemi.

Posléze se přidružila i další služba – hlídání dětí. Maminky si mohou ve středu dopoledne odložit své ratolesti na faře a svůj čas pak využít k zařizování potřebných věcí (středa je úřední den). Služba běží od roku 2010 a je o ni zájem. A závěrem – zakladatelka mateřského centra Petra Mišterová byla v roce 2009 za svou práci oceněna prestižní krajskou cenou Křesadlo. Práci mateřského centra rovněž pozitivně hodnotí a podporuje město Přeštice. Sbor chápe mateřské centrum jako službu, a je proto zcela zdarma.

Jan Satke, farář v Merklíně a Přešticích

Český bratr 9/2012.

Svatba – to je pocit fajnovej

Když se v telefonu ozve: „…dostali jsme na vás kontakt od pana Hájka,“ jsem si skoro jistá, že jsou to další snoubenci, kteří chtějí mít svatbu a hledají oddávajícího. Nevím sice přesně, jak se Štěpán Hájek dostal do povědomí nejen brněnské veřejnosti jako farář, který dělá pěkné svatby na nejrůznějších místech, ale protože na každé svatbě je vždycky několik párů, které o svatbě uvažují, takže se zájem o oddání farářem může rozrůstat geometrickou řadou. Když se obřad líbil, reference na nás dávají i v hotelech. Další doporučení je možno najít na svatebním webu, dávají je dokonce i paní úřednice na matrikách, když mají před sebou snoubence bezradné z toho, že jejich úřad vypisuje často pouze jeden až dva termíny v měsíci, kdy oddávají mimo obřadní síň. Pro faráře naší církve se tím otevírá nová možnost, že se na nás obracejí lidé „zvenčí“, často s velmi uctivou prosbou o oddání.

Fajnové, příjemné a pořád sváteční pro mě na tom je to, že se přímo na mě někdo sám obrátí. Někdy si připadám, jako bych byla pro snoubence poslední záchrana, proto si dvakrát rozmyslím, než nějaké žadatele, většinou z časových důvodů, odmítnu. Jako farářka na misijně podporovaném sboru pořád hledám způsoby, jak se dobře zapsat u veřejnosti v okruhu mého sboru. A hrozně nerada si při tom připadám jako nezvaný host.

…tedy jestli nevadí, že přítel není pokřtěný…
Byla bych samozřejmě ráda, kdyby všichni v naší zemi byli pokřtění a svými životy se snažili Krista opravdově následovat. Vím, taky díky rozhovorům se snoubenci, jak na tom naše společnost s vírou je. Jsem tedy moc ráda, že ČCE pokládá oddání svými faráři za službu veřejnosti a nespojuje svatbu s podmínkou křtu. Snoubenci nejednou označují sami sebe za nevěřící. To se mi vždycky vybaví reakce Sváti Karáska: „Ale miláčku, to jsou jen pojmy. Pojď půjdem spolu kus cesty a já budu hledat, po čem toužíš a o co ti nejvíc jde, v co věříš a co tě formuje…“ Opravdu mnoho snoubenců, které jsem oddala, neznalo z Bible vůbec nic, a někteří ani nepostřehli, že v naší republice je ještě nějaká jiná církev než římskokatolická. Při přípravě svatby ale spolu ujdeme vždycky kus cesty, když se jeden druhému představíme, probereme celý obřad, a přemýšlíme společně, k čemu je vlastně svatba dobrá, proč je věrnost pro manželství nezbytná, že je dobré dát přednost dětem a rodině před penězi a kariérou. O své víře mluvím, jen když se snoubenci na něco přímo zeptají, a doufám, že sami začnou tušit, jak mocní hráči jsou Bůh a víra v poli mého života.

…žádáte o sňatek církevní, to znamená, že při obřadu bude řeč taky o Bohu, Kristu, zazní něco z Bible…
Na toto mé úvodní upozornění bývají reakce různé. Ani se nedivím. Ani mně každá řeč o Bohu nezní stejně dobře, některá mě i dost irituje. Tak abych snoubence dopředu zbytečně neodradila, posílám všem dopředu mailem jakýsi vzor celého obřadu. Když si to přečtou, většinou s obřadem nadšeně souhlasí. Někdy to předčítají doma nahlas svým partnerům nebo rodičům u oběda.

…pokud je vám cizí se modlit, můžeme začít obřad civilněji…
Často slovo Bůh padne až ke konci svatební řeči, když doufám, že se mi podařilo posluchače oslovit, a když ze své životní zkušenosti mohli k řeči vnitřně přitakat.

…abychom my mohli někoho milovat, abychom vůbec věděli, co to je a jak na to, musel někdo předtím milovat nás…
Hradišťan v jedné písni zpívá: „Lásko, milá lásko, kde ťa lidé berú, na horách nerosteš, v poli ťa nesejú. Mě v poli nesejú, já se sama rodím, mezi mládencama, aj pannama chodím.“ Že se láska rodí mezi lidmi sama? Věř tomu, kdo chceš! Já na základě Písma věřím tomu, že Bůh je původcem lásky na zemi, lásky mezi lidmi i lásky ke všemu stvoření. Současná situace, kdy se u nás rozvádí polovina uzavřených manželství, musí být pro snoubence dost znepokojující. O to potřebnější je otevřít jim výhled k Bohu, který nás volá, inspiruje nás a pomáhá nám, k lásce trvalejší a obětavější, než jaké bychom byli sami, ze své lidské přirozenosti schopni. Bůh je láska, tak to vyznáváme a zažíváme. Kde jinde by měl přijít víc ke slovu než na svatbě, když si dva lidé slibují lásku a věrnost na celý život?

Jsem ráda, že zákon o rodině, platný v naší republice, umožňuje sňatek občanský i církevní, jako dvě rovnocenné možnosti, a i vnitřní předpisy ČCE umožňují vycházet podobným žádostem o oddání vstříc.

Martina Kadlecová, farářka sboru Silůvky

Český bratr 9/2012.

Fara v Chrástu ožívá

„Je čas bořit i čas budovat.“ Tuto moudrost biblické knihy Kazatel si v červenci 2012 mohli připomenout brigádníci při bourání zdí v přízemí evangelické fary v Chrástu. Z bývalého farářského bytu se tak vyloupl základ budoucího komunitního centra.

Ne že by chrástečtí farníci vystěhovali svého duchovního na ulici. Ten od prázdnin bydlí s rodinou v novém bytě, který vyrostl v dosud nevyužívaném podkroví. V přízemí se tak uvolnil prostor, aby zde vedle modlitebny vznikly místnosti k setkávání a rozmanitým aktivitám, které nebudou sloužit pouze členům sborů, ale širokému okolí.

Projekt Živá fara má sbor více otevřít jeho okolí a propojit lidi napříč věkovými a zájmovými skupinami. Centrum nabídne důstojné zázemí pro duchovní, volnočasové, kulturní, vzdělávací a společenské aktivity. Ty budou vyrůstat především z iniciativy členů sboru a lidí z obce.

Vytvoření takového prostoru chápeme především jako výraz diakonického poslání církve, služby, otevřenosti a pohostinnosti. To by se ovšem na Živé faře nemělo oddělit od ostatních funkcí církve: bohoslužby, společenství a svědectví. Vlastně má jít o jakési setkání „na půl cesty“, na pomyslném mostě mezi církví a okolní společenství.

Vždy se trochu balancuje na ostří nože. Je naše křesťanská identita natolik silná, abychom nepodlehli pokušení připodobnit se okolí a stát se „volnočasovým klubem“? Podaří se předat něco z toho, čím křesťanský sbor ve své podstatě je a z čeho žije?

Možná nejde o nic víc, než abychom svíci nestavěli pod kbelec, aby sbor byl otevřeným místem, kde se člověk může setkat s Bohem, který je oslavován v bohoslužbě, a s těmi, kdo svědčí o své víře. Ježíš přece přirovnává Boží království ke kvasu, který musí být vmísen do mouky, aby celé těsto prokvasil. Musí zůstat kvasem (jako sůl solí), ale nesmí zůstat v obalu, musí se „ztratit“ v mouce.

O to se tedy pokoušíme i v Chrástu – a díky financím z loňského Hlavního daru lásky Jeronymovy jednoty nebo HEKSu se o tom můžeme pokoušet s lepším zázemím. Nové centrum se zatím v provizorních podmínkách otevře svému účelu už na podzim. V neděli 7. října se s novými prostory bude moci seznámit veřejnost v rámci slavnosti Díkůvzdání za úrodu. Slavnostní otevření pak – po dokončení zbývajících úprav a vybavení – proběhne na jaře příštího roku.

Karel Šimr, farář v Chrástu