Český bratr 12/2012.

Misijní cyklus setkání pod názvem Alfa kurz je v českém prostředí spojen především s probuzeneckými a charismatickými církvemi. Jak se k jeho pořádání dostane evangelický farář?

Navštívil mě pastor společenství Slovo života. Pověděl mi, že kurzy již několik let pořádají, mají dobré výsledky a pozval mě ke spolupráci – nabídl nám konat kurzy paralelně s nimi, aby si lidé v Brně mohli vybrat církev, v které by je chtěli navštěvovat. Spolu s několika lidmi ve sboru jsme si řekli, že by v podobné nabídce skutečně neměla chybět ani naše církev českobratrská. Nejdříve jsme se s průběhem a kurzy seznámili u „konkurence“ a pak jsme se na jejich pořádání asi rok připravovali. Byly to občas doslova „manévry“, jde přece jen o jiný typ akce než jsou biblické hodiny nebo sborové dny. Ale vyplatilo se to.

V čem spočívají hlavní zásady těchto kurzů? V čem se liší třeba od našich biblických hodin, při nichž také často probíráme základy křesťanství?

Kurzy Alfa vznikly v prostředí anglikánské církve v Londýně. Je možné je pořádat prakticky ve všech církvích. Základní myšlenka stojí na třech pilířích – na společné večeři, na cyklu dvanácti přednášek a na společném rozhovoru u stolu. Každý pilíř je stejně důležitý a navzájem se doplňují.
Společná večeře slouží k nastolení důvěry. Při jídle se vede běžná společenská konverzace – lidé se seznamují.
Přednášky jsou na vybraná témata a v zásadě se neliší od toho, s čím lidi seznamujeme v kázáních nebo na biblických hodinách. Liší se však tím, že je třeba se přizpůsobit posluchači, který možná o církvi a víře neví téměř nic. Témata přednášek jsou formulována jako otázky, například: Je křesťanství již zastaralé a zbytečné? Proč Ježíš zemřel? Má smysl se modlit? Může nás Bůh uzdravit? Proč potřebujeme církev?
Následuje rozhovor, při kterém si lidé ze sboru a hosté povídají u stolů o tom, co slyšeli. Zásada je, že u každého stolu musí být víc hostů než těch, kteří na otázky odpovídají. Hlavním cílem rozhovoru není poučovat, ale naslouchat všemu, co hosty trápí, čemu nerozumějí, co je na víře přitahuje. Nikdo nikoho o ničem nepřesvědčuje a nikam ho nezve. Vše má být otevřené a nezávazné. Lidé si nedávají adresy a oslovují se pouze křestními jmény.

Jak jste vybírali lidi, kteří sedí s hosty u stolů? A kdo vám vaří večeře?

Lidem u stolů říkáme pracovně „stolaři“. Jsou to většinou ti, kteří již delší dobu žijí ve sboru. Později to byli lidé, kteří sami kurzy absolvovali a stali se členy sboru. Občas se s nimi sejdu a probíráme nejčastější otázky. A před každým večerem se shromáždíme k přímluvným modlitbám.
Večeře nám chystá skupina sester ve sboru – vždy dvě nachystaly na první večer padesát teplých večeří. Pak to většinou kleslo ke třiceti či dvaceti. Stává se i to, že někteří se přicházejí pouze najíst. Ale nebylo jich mnoho.
Kromě toho je ještě technický tým z těch, kteří chystají sál, obsluhují u stolu a hlídají šatnu. Po večeři nám zpívala mládež tři písně ze Svítá. Na každý večer bylo třeba asi dvaceti lidí ze sboru.

Jak často kurzy vyhlašujete a kolik lidí se průměrně přihlásí?

Dosud jsme je pořádali každý rok. Sedmý rok jsme si dali pauzu, protože už byla cítit únava. Doufám, že se příští rok podaří kurzy zase obnovit. Kurz začne v říjnu a v půli prosince skončí. Koná se každý večer od 18 do 20 hodin ve sborovém sále. Od ledna pak běží kurz Beta, do kterého přicházejí ti, kteří vědí, že po jeho skončení se budou moci přihlásit do sboru nebo dát pokřtít. Na začátku kurzu přicházelo asi dvacet hostů, vydržela zhruba polovina.

Jak se o kurzech budoucí účastníci dozvědí?

Všemi možnými i nemožnými způsoby. Ze zkušenosti víme, že každý účastník se o nich dozvěděl jinak. Někdo z inzerátu v tramvaji, jiný z letáku ve schránce, další si letáček vezme v předsíni kostela, jiný zahlédne pozvání na nástěnce mezi výlohami obchodů. Další najde pozvánku jako inzerát v místních novinách nebo na internetu. Zveme i při Noci kostelů nebo na koncertech pořádaných v kostele. Nejcennější je ovšem pozvání osobní. Na první večer přijde člen sboru se svým hostem a pak už nechá na něm, zda ho kurz zaujme a bude chodit dál.

Jaké je typické složení účastníků jednoho běhu?

Přicházejí lidé všech věkových skupin. Převažují mladí a starší. Většinou jsme se snažili, aby u jednoho stolu seděla přibližně jedna věková skupina. Ale není to nutné.

Existuje nějaká slabina této misijní formy?

V původní podobě je důležitou součástí kurzu víkendový pobyt, kde se hovoří o Duchu svatém a posluchači jsou vybídnuti k osobnímu přiznání ke Kristu. My jsme víkend omezili na sobotu, jedeme do nějakého venkovského sboru, kde hovoříme o rozhodující roli Ducha svatého v životě víry. Ale žádnou výzvu k obrácení nedáváme. Necháváme lidi, aby dozráli sami. Nutno ovšem říci, že většinou jako hosté přicházejí lidé, kteří jsou již víře nakloněni, mnozí se v soukromí modlí. Jejich víra však potřebuje jakési pročištění a vyjasnění sporných otázek.
Na nějakou výraznou slabinu jsme nenarazili. Mně moc nesedí slovo kurz – jako by víra byla něco, co se dá naučit. Ale název je zavedená značka, jejíž zásady je třeba respektovat.
Samotné pořádání kurzů Alfa je poměrně náročné. Vyžaduje mít ve sboru dostatek lidí, kteří se zavážou k pravidelné účasti a práci. Existuje však i domácí verze kurzu, který je pořádán v rodině a účastní se ho třeba jen dva tři hosté. Velkou výhodu vidím v tom, že dokud jsem připravoval žadatele o křest sám, znali pouze faráře a do společenství sboru si jen těžko nacházeli cestu. Když ale přijdou do kostela účastníci kurzu Alfa, znají tam nejmíň dvacet lidí.

Když lidé kurzem projdou, nechají se alespoň někteří pokřtít nebo zapsat do sboru? A vydrží jim případné nadšení?

Po skončení kurzu Alfa nabídneme zájemcům pokračování v tzv. kurzu Beta. Ten už jsme koncipovali podle svého, žádný scénář k němu nebyl. Učíme se zde číst Bibli pomocí rozhovoru nad vybranými texty v malých skupinkách, zasvěcujeme účastníky do života církve a společně se modlíme. Seznamujeme je s desaterem, vyznáním víry, svátostmi, dějinami církve. Je to taková konfirmační příprava pro dospělé. Večeře si chystáme společně, většinou studené.
V kurzech Beta předpokládáme již vážný zájem, zveme do bohoslužby a v závěru (trvá do ledna do dubna) nabídneme možnost vstupu do sboru a nepokřtěným možnost křtu. Za posledních šest let se takto ke sboru připojilo asi padesát dospělých lidí. Někteří se po jisté době zase vytratili. Pro řadu lidí je těžké změnit styl života – nejsou zvyklí slavit neděli, mají nevěřící rodiny nebo čekali od víry v Krista něco jiného a jdou hledat jinam.

Doporučil bys konání těchto kurzů v našich sborech?
V zásadě ano, tam, kde jsou pro to podmínky. Je to jedna z dobrých možností, jak nabídnout lidem možnost uvěřit v Ježíše Krista a zapojit se do života církve. Ze zkušenosti vím, že není málo lidí, které osloví jednotlivé kázání, kniha, film nebo zasáhne nějaká životní událost, ale nevědí, jak se k víře a církvi dostat blíže. Většinou se ostýchají a nevědí, co mají udělat. Po chvíli proto jejich nadšení a zájem vyprchá. Kurzy Alfa mohou lidem pomoci, aby svou počáteční a nejistou víru mohli někde ukotvit a překonali svou původní nedůvěru k církvi. Nesmíme je však začít hned poučovat, ale především naslouchat. Kurzy Alfa jsou dobrým způsobem, jak dát těmto lidem najevo, že nám na nich záleží, i když se do církve nepřihlásí a půjdou dál svou vlastní cestou.

Ptal se Roman Mazur

Český bratr 11/2012.

V galerii procházíme kolem. V kostele můžeme obraz prožít.

Petr Turecký (1974) pochází z Třebíče z výtvarnické rodiny. Vystudoval dějiny umění v Olomouci, pak teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2006 je farářem v Soběhrdech, kde pořádá výstavy v kostele.

Kdy jste začal vystavovat v kostele obrazy a kolik výstav v Soběhrdech už proběhlo?
Výstavy jsou pravidelně dvakrát za rok. Na podzim a na jaře. Od září do konce listopadu a pak po velikonocích. Letos na podzim je už dvanáctá. Důvodů je více, proč jaro a podzim. Jednak vycházíme vstříc těm, kteří obrazy v kostele moc nechtějí, aby byla také období bez obrazů, jednak je důvod povětrnostní. Aby se obrazy nepoškodily v zimě například vlhkem.

Jak jste na nápad dělat v kostele výstavy vlastně přišel?
Ještě před teologií jsem vystudoval kunsthistorii, takže je to se mnou jaksi spojené. Mluvil jsem o nápadu se zdejšími lidmi a jim to přišlo jako dobrá věc. Podpořili nápad konat výstavy a vyzvali mě, ať se do toho pustím. Bez podpory sboru bych to nedělal, v reformovaném prostředí je to choulostivá věc.

Jak se vám daří získávat umělce ochotné v soběhrdském kostele vystavovat?
Jelikož jsem se pohyboval v uměleckém prostředí, měl jsem plno přátel a kontaktů mezi výtvarníky. Snažím se o jakýsi koncept výstav. Tak jako kazatel se snaží představovat lidem Bibli, mám ideu představovat veřejnosti současné kvalitní mladé umělce a hledat průniky jejich děl s tím, co zažíváme v kostele. Je v tom trochu i osvěta, aby se s moderními výtvarnými díly seznámila veřejnost. Z druhé strany v tom je i trocha evangelizace. Zkrátka takový most.

interiér kostela v Soběhrdech

V čem je kostel lepší výstavní prostora než třeba sál na faře nebo galerie?
Je to bohoslužebný prostor. Kvalitní umění dokáže promlouvat duchovní řečí. Umělecká díla můžou dostat nový rozměr. Divák kolem nich neprochází jako v galerii, ale může jejich působení vnímat při bohoslužebném dění. Prožitek může jít víc do hloubky. Křesťanství bylo s výtvarným uměním spojeno vždycky, už od katakomb z dob počátku křesťanství ve starověkém Římě. I temné sklepní prostory měli první křesťané potřebu zdobit. Mnohé kresby se dochovaly. Myslím, že bohoslužebný prostor je vhodný ke znázorňování toho, co zde člověk prožívá a cítí. Jde mi vždy o to, aby vystavující autor pronikal do hloubky. Nemusí být nutně věřící, jde také o dialog se světem. Vím, je to silně subjektivní, ale to je v estetice vždy. Já do toho jdu jen tehdy, když mám silný vnitřní pocit, že je to ono. A snad v této branži dokážu rozpoznat kvalitu.

Může v bohoslužebném prostoru docházet k dialogu slova a obrazu?
Tím prostorem je to už přímo dáno. My máme v kostele na zdech jako ve správném reformovaném sboru texty, takže vystavené obrazy spolu s nimi na návštěvníky působí. Často je to náhodná souhra, protože až na jednoho nenamalovali umělci obrazy extra pro náš kostel, byla to jejich civilní díla. Jen Michal Tomek vystavoval Jákobovy žebříky určené přímo pro náš kostel. Jednalo se o tři rozměrná plátna. Toho jsem si velmi považoval. Výstava byla na podzim 2010. Jindy to byly obrazy z různých cyklů, ale vždy se osvědčilo, že v tom byl dialog s těmi našimi nápisy. Dohromady s bohoslužebným prostorem působí pak celek, můžeme to nazvat konceptuální dílo. Nejde jen o výtvarno, ale i o slovo. To mi připadá úžasné. To by v galerii nikdy nemohlo vzniknout. V galerii návštěvník konzumuje. Obrazy visí jeden vedle druhého, člověk projde kolem. Oproti tomu do kostela přišli lidé proto, aby naslouchali Božímu slovu, aby se modlili, aby vstupovali do hlubšího dialogu s bytím a prostorem, či jak to nazvat. Zároveň se dívají na vystavené obrazy a mohou vnímat jejich kvalitu a hloubku. Setkávají se s nimi opakovaně, což má v dnešní uspěchané době obrovský význam. Křesťané se dřív uměním obklopovali a při bohoslužbách se s ním také setkávali. Samozřejmě má umění služebnou funkci, to nijak nechci zpochybnit. Někdo samozřejmě může zjistit, že mu to nic neříká, to se může stát. Podle mne ale umění do kostela patří a je tam mnohem platnější než v galerii.

Co vadí kritikům? Ohrazují se proti obrazům v kostele z reformačních principů, nebo jim vadí konkrétní obrazy?
Všechno dohromady. Někteří poukazují na cizorodost obrazů v reformační tradici, stejně by rušil kříž, svíčka a další věci. Mají dojem, že se tím přibližujeme katolíkům. Obrazy u nás mají ale naprosto jinou funkci než v katolických kostelích. Tento argument však nebývá přijat. Vůbec mám dojem, že protiargumentace nemá  logiku, vychází jen z jakýchsi neurčitých pocitů a emocí. Vymezení vůči katolíkům je na vesnici stále živé, i když se to nahlas neřekne.
Sbor má být na co hrdý, to zase ano. V okolí se scházeli za protireformace tajní evangelíci, známé jsou výpovědní a přístupové knihy po tolerančním patentu. To jsou věci, které je dobře si stále připomínat, a jakási tradiční evangelická hrdost tu v lidech je. Zároveň je zde spousta smíšených rodin, které pak nechodí do kostela ani katolického, ani evangelického. Takže proč hrotit staré rozepře, můžeme vykročit spolu a jinak.

Jsou díla, která byste v kostele nepověsil?
Měl jsem zde jednu provokativní výstavu, to byl v roce 2009 Michal Novotný. Ten namaloval takové ufony v lánech obilí, bylo to trochu kontroverzní. Lidi nevěděli, co si o tom myslet. Navíc byly obrazy umístěny v levé části apsidy, vpředu. Nejvíc asi dráždilo, že když posluchači koukali na kazatelnu, viděli současně i obraz. Přitom zároveň byla spousta kladných ohlasů, lidé se zajímali o moderního umělce, kdo byl na vernisáži, dozvěděl se o něm i jeho pracích víc. Po této výstavě jsem si řekl, že budu vystavovat díla spíše abstraktní. Podařilo se mi sehnat velmi kvalitní obrazy malujícího kunsthistorika Radana Vágnera, který sám bývá kurátorem renomovaných výstav, například letos na Pražském hradě. Tyto abstrakce se zase zdály někomu depresivní, jedna sestra měla dokonce dojem, že obrazy na ni vysílají negativní energii. V součtu tyto abstrakce vyvolaly více záporných reakcí, než ufoni Michala Novotného.

Přináší vám vaše aktivity více radostí, nebo starostí?
Soběhrdy jsou toleranční sbor, člověk počítá s tím, že zde bude kladen důraz na tradici, ale největší kritici výstav jsou intelektuálové z Prahy, od kterých bych to nečekal. Po poslední výstavě mě zase jiní lidé a staršovstvo podpořili, že mám ve výstavách pokračovat, tak nevím. Před čtrnácti dny jsem se rozhodl, že seženu na jaro zase nového malíře, ale poslední vývoj ukazuje, že pro určité lidi jsou pravidelné výstavy těžko přijatelné – zvláště umístění obrazu do přední části presbytáře.Je to těžké. Jako farář se dívám z kazatelny a na tváři některých lidí vidím, že s mým pojetím nesouhlasí. To mě deprimuje. Přitom jsou mnohé sbory, které mají na čelní stěně obrazy, třeba pražské Vinohrady. Na druhou stranu si stále opakuji, že záporné jsou hlasy jednotlivců, ze strany staršovstva mám plnou podporu, spíš mně dodávají odvahu a v mém snažení mě  podporují. Výstavy a akce kolem nich, například vernisáže, jsou pro některé lidi naopak velmi důležitým působením sboru navenek. Spolupracuji také s muzeem v Benešově, kde jsem členem muzejní rady, občas tam, ale i jinde, dělám přednášky o malířích. Jsou to aktivity dobře přijímané  v celém regionu. Uvědomuji si však, že s mým odchodem na jiný sbor pořádání výstav zanikne.

Jana Turecká (1983) vystudovala Evangelickou teologickou fakultu. Během studia ale došla k závěru, že se teologii nechce dále věnovat a dráha farářky ji neláká. V roce 2003 navštěvovala soukromé hodiny kreslení u akademického malíře Zdeňka Strouhala. Ilustruje měsíčník Protestant. Od dětství kreslí, maluje, šije, vyrábí panenky. Vystavovala mimo jiné v baptistickém sboru Na Topolce v Praze, ve sboru ČCE v Libčicích, v kostele u Martina ve zdi v Praze.  V současné době pečuje o dvě malé děti.

Znám vaše obrázky z časopisu Protestant. Malujete odmala?
Ano. Vždycky mě to hrozně bavilo, a podle okolí mi to i šlo. Jako dítě jsem chtěla být malířkou, ale pořád jsem si říkala, že to není pro praktický život příliš perspektivní. Takže se malování věnuji ve volném čase amatérsky jako koníčku. Abych se po jedné vysoké škole vrhla na studium nějakého výtvarného oboru, už jsem neměla sílu a od určité chvíle na to bylo pozdě. Říkám si ale, že malovat můžu, ať budu v životě dělat cokoliv.

Kde můžeme vaše obrázky potkat?
Kromě Protestanta jsem ilustrovala drobnou publikaci biblických úvah Zastav se na chvíli…, tam bylo asi sedm obrázků, dále obálku ke knížce modliteb Martina Luthera. Kreslila jsem také do Bratrstva komiksy se vztahovou tematikou. Ty jsem musela i obsahově vymýšlet, což bylo náročné a trochu nevděčné. Pokud by si někdo chtěl prohlédnout moji tvorbu, může se podívat na adresu janaturecka.rajce.idnes.cz, kde je vše přehledně uspořádáno.

Má na vaše malování vliv život na faře?
Fara ani tak ne, jako spíš oblast, kde žijeme. Inspiraci nacházím v okolí Soběhrd, je tu krásná příroda a spousta starých domů, které ráda maluju, třeba hotel Hrušov v Senohrabech (letos zbouraný). Ten už jsem malovala mnohokrát. Budovy pro mne mají ohromné kouzlo. Teď zrovna je u nás v kostele výstava mých obrazů. Petr byl proti tomu, zdálo se mu trapné vystavovat obrazy své manželky, ale lidé ze sboru si výstavu vyžádali. A i já jsem tu možnost vítala, podělit se o obrazy na domácí půdě.

Prolíná se ve vašich obrazech duchovní a světská stránka života?
Myslím, že mnoho duchovního v mých obrazech snad ani není, nic vyloženě křesťanského. Je ale fakt, že v kostele visí dva obrazy inspirované příběhem Adama a Evy. Zajímají mě spíš vztahy mezi lidmi i dalšími bytostmi, jde mi o vyprávění příběhů, setkávání různých postav na určitých místech, a taky samota. Takže jde spíš o prolínání reálného světa se světem snů, symbolů, tajemna. Kromě obrazů jsou v kostele k vidění také panenky, které jsem vyráběla, jsou to takové trojrozměrné portréty.

Jaké máte plány do budoucna?
Ráda bych dál malovala a vystavovala, to mě těší asi nejvíc. Promýšlím, jak spojit výtvarné tvoření s nedělní školou, kterou jsem začala učit. Mrzí mě, že neumím moc zpívat ani na nic hrát, hudební nadání se v církvi hodí daleko víc a lépe se uplatňuje. Líbilo by se mi jednou ilustrovat nějakou pohádku nebo příběh, třeba něco o liškách.

Ptala se a fotografovala Daniela Ženatá, obrázky Jana Turecká

O výstavách v Soběhrdech, vystavovaných dílech a výtvarných umělcích více na http://sobehrdy.evangnet.cz/ v sekci Výstavy

Český bratr 10/2012.

Už jste se někdy zamysleli nad tím, co pro vás hudba znamená? Jestli vás nějakým způsobem ovlivňuje, zdali ve vás vyvolává různé představy a zdali je důležitou součástí ve vašem životě? Stačí se na chvíli zaposlouchat a uslyšíte šumění stromů, větru, potůčku, deště, zpěv ptáků, ale také hluk dopravních prostředků a velkoměst.

Odpradávna si člověk zpíval, tancoval, vymyslel noty, hudební nástroje a jednotlivé tóny a zvuky zapsal do notových řádků a vzniklo umění – hudba. V rámci luterské liturgické hudební konference v německém Heilsbronu jsem měla možnost poznat sílu, kterou nám hudba dává a prostřednictvím které můžeme společně chválit našeho Pána.  Pokusili jsme se též napodobit slovy a jednoduchým nápěvem zvuk zvonů. Když se rozeznělo zhruba 60 hlasů v osmihlasém kánonu, vyvolalo to v nás neuvěřitelný zážitek plný Božího požehnání. Na konferenci byli pozváni i hosté ze zahraničí, především děvčata z Konga.

O tom že nás hudba sjednocuje, jsem se přesvědčila, když děvčata začala zpívat mně známý nápěv, jejž nás naučili v rámci Nsango Malamu naši přátelé z Konga a Angoly. Neváhala jsem a přidala se k ženám, které nemohly pochopit, odkud znám jejich písně i s krásným angolským přízvukem. Okamžitě jsem se stala součástí workshopu, který společně vedly. Jejich vyprávění o tamějším průběhu bohoslužeb bylo velice zajímavé. Celé bohoslužby se zpívá a tancuje. Tvrdí, že při zpěvu a tanci stojí přímo před Pánem a a tak ho chválí. Díky tanci vycházejí na povrch emoce a problémy vyjadřují celým svým tělem. Bohoslužby mohou trvat i několik hodin. Během bohoslužeb zpívá několik pěveckých sborů od dětí přes mládež až po dospělé. Po hlavním kázání následují sbírky. Mají jich několik a každý něco odevzdává. Mohou to být i potraviny, zkrátka cokoliv. Většinou šetří celý týden, aby mohli poděkovat za tyto dary. A hlavně je to velké tajemství, nikdo neví, kdo a kolik co dává a všichni to respektují a respektují Pána Boha. „Je to náš otec,“ říká Véronique, jež pochází z provincie Katanga a pracuje v organizaci Ženy Země.  Na konci bohoslužeb vytvářejí jeden veliký kruh, kdy farář zopakuje to nejdůležitější, co si mají lidé odnést, a poté se rozcházejí. Během bohoslužeb nepoužívají žádné hudební nástroje s výjimkou bubnů, protože zpěv a tanec je Boží dar.

Hudba má i léčebnou sílu. V rámci druhého workshopu hudební terapie jsme měli možnost vnímat své tělo, náš pravidelný dech a sílu jednotlivých tónů, které jsme vytvářeli zpěvem a na různé zvláštní hudební i nehudební nástroje a především naše tělo, jež je jeden velký hudební nástroj. Je neuvěřitelné, jak se člověk dokáže dechovým cvičením a vydáváním různých zvuků uvolnit a zapomenout na běžné starosti, neboť pod odborným vedením dokážete rozvibrovat každou buňku ve svém těle a dochází tak k harmonizaci těla i duše, kterou dokonale dobijete svou energii.

Chtěla bych vám doporučit, abyste si zpívali, hráli, tancovali i přesto, že si myslíte, že to neumíte. Jsem si jistá, že v každém z nás dřímá kousek tohoto Božího daru. A kdyby ne, poslouchejte vše, co zní kolem vás. Náš Pán chce, abychom ho poslouchali, a třeba právě prostřednictvím zvuků kolem nás k nám promlouvá. Vyslyšme ho tedy.

Jana Mostecká

Český bratr 10/2012.

Jarovská mládež v Podkrkonoší.

…vytáhli jsme kancionály ze stodol a poschovávané Kraličky z úkrytů, začali jsme nahlas zpívat staré bratrské písně a šli se jako evangelíci přihlásit na úřad do Jilemnice. Byly z toho nepříjemnosti, vrchnost nás všelijak popotahovala, lákala i zastrašovala, ale většinou jsme se nedali. Jak jsme se jednou nadechli svobody, nikdo už s námi nic nepořídil. Taky jsme se přestali jednou za nekonečně dlouhý čas scházet k tajným bohoslužbám v lese a začali hledat vlastního kazatele. Museli jsme postavit faru, aby měl kde bydlet, a na pozemku darovaném naším starším Matějem Zelinkou jsme nakonec za vesnicí postavili také modlitebnu bez klenutých oken, bez věže a s vchodem odvráceným od cesty. Bylo posvícení.

Že jsme nic takového zažít nemohli, protože se to stalo na konci 18. století? Omyl. Jarovská mládež pod vedením farářky Elen Plzákové se poslední srpnový týden na staré křížlické faře počtvrté sešla k natáčení filmu, který se pak bude promítat při sborové adventní slavnosti. Když jsme si letos tři dosud natočené filmy pustili, s mírným překvapením jsme zjistili, že z malých konfirmandů se za ta léta stali čahouni, z holčiček slečny, a vůbec jsme se všichni nějak proměnili (nemám-li říci rovnou zestárli). Letos poprvé jsme měli vlastní kameru a z předchozích let už jsme tak trochu věděli, co s takovou kamerou rozhodně nedělat (letos jsme jako obvykle přidali nové poznatky, takže příští rok už to bude jistě dokonalé).

Nejdříve jsme si museli trochu nastudovat historickou problematiku, k čemuž nám výtečně posloužila žel málo známá knížka Luďka Rejchrta o dějinách křížlického sboru, nazvaná Na horách ležící, a nedávný sborník prací Po vzoru Berojských, který uspořádal Ondřej Macek. Někteří se ze starého kancionálu, který je majetkem sboru, učili číst švabachem. Pak se jedni pustili do scénáře, zatímco druzí z kusů oděvu, které jsme porůznu vymámili, chystali kostýmy. Večer jsme se pak sešli, abychom v naší přece jen již aspoň trochu ekumenické době každý za sebe zkusili přijít na něco, kvůli čemu bychom byli schopni obětovat tolik jako naši předkové kvůli své protestantské víře. Pokusili jsme se jen tak cvičně zjistit (a starší z nás si vzpomenout), jak vypadá tlak moci. Kde bychom podle svého odhadu vytrvali a kde už nejspíš povolili.

Protože jsme měli scénář jen přibližný (nic jiného bychom se v té krátké době stejně nenaučili), museli jsme se do svých postav opravdu vžít a vcítit, abychom dokázali jako naši otcové ve víře (o matkách bohužel nějak není řeč) aspoň přibližně mluvit a jednat. Nebylo to snadné mimo jiné i proto, že až na hlavní postavu Matěje Zelinky jsme jako skupina Monty Python hráli všichni všechno.
Naštěstí pro naše adventní publikum z toho plyne, že z jedné a půl hodiny natočených záběrů je asi tak hodina svědectvím tohoto vžívání a vciťování. Když jsme si ale večer z projektoru pouštěli, co jsme natočili, nasmáli jsme se tolik, až mám podezření, že některé naše nepovedené scény jsou ve skutečnosti mnohem povedenější než ty, které se nejspíš nakonec pokusíme vtělit do seriózní konečné verze. Možná alespoň z některých z nich uděláme bonus.

Během toho týdne jsme zjistili všelicos. Například to, že má-li pašerák klobouk s příliš velkou krempou, není to ve větrných Krkonoších tak úplně výhoda. Že mám-li na tváři namalovaný knír a vous, nemám líbat prelátský prsten příliš zblízka. Že na záběrech točených proti světlu vypadají všichni jako černoši. Že v křížlické troubě není radno péct tři plechy koláčů najednou. Že když se při natáčení pohádáme, můžeme si to pak odpustit. Ale především už víme, co znamenal toleranční patent. Byli jsme totiž při tom.

Šárka Grauová, kuchařka