Český brazr 9/2012.

Na cestě mezi zázrakem a lodním šroubem

„No a teď si představte to rozběsněné moře! Blesky křižovaly oblohu, vlny se vzdouvaly, a malá loďka s učedníky se potácela v poryvech větru jako ořechová skořápka…”„My jsme je na Štědrý večer pouštěli v lavoru!“ Informoval mne hbitý hlásek, a než jsem stačila z mysli vystrnadit z hlavy absurdní představu dvanácti rybářů lidí v plastovém kbelíku, čupřina u okna záludně zvrátila mé meterologicky temné uvedení do příběhu o utišení bouře do selankové debaty o vánočních zvycích:„Prskavky jsou lepší!“„Jo, ale nedají se pouštět po vodě. Svíčky navíc krásně voní.“„Jako med. Máma ho dává do perníčků.“Byl nejvyšší čas zasáhnout, než se diskuse zvrhne ve všelidové a hromadné sdílení receptů. Takhle by to nešlo.

Ve snaze dostat své malé svěřence od medové vůně cukroví zpátky na moře jsem se rozhodla ukočírovat pádící dětskou fantazii takticky, a sice vpravit je do příběhu vodáckou oklikou. Nenápadně jsem nadhodila: „Už jste někdy jeli na lodi?“Následovala smršť nezapomenutelných výletnických postřehů, přesně, jak jsem doufala. „Já jo! A příští rok pojedeme na Lipno.“„My jsme jeli na Vltavě! Parníkem. A hrála tam hudba!“„To já už jsem jel s tátou na lodi, když jsme byli pod stanem, a pádloval jsem!“No sláva. Rychle jsem kula železo oslího můstku klenoucí se přes bezbřehé a rozbouřené moře dětské představivosti, dokud bylo žhavé: „Ale že to bylo těžké, pádlovat, viď? A to bylo přitom jenom na klidné řece. No a teď si představ, že by kolem tebe zuřila bouřka, déšť by tě šlehal do očí, byl bys mokrý na kost, docházely by ti síly, a ty bys prostě už neuměl tu loď ukočírovat, prostě by to nešlo! No učedníkům to taky nešlo, tak hledali Ježíše, aby jim pomohl,“ ujistila jsem malého vodáka téměř vítězoslavně. Ani nepostřehl, jak se ze slunečné Lužnice dostal zpátky na rozbouřené Genezaretské jezero a v lodi tatínka vystřídal Ježíš a dvanáct učedníků. Jen na mne upíral čokoládové oči. Výborně. „No a my často taky hledáme Ježíše, když je nám úzko, aby nám pomohl. Jako učedníci. A ti ho tenkrát hledali, hledali ho marně po celé lodi protože se báli. Báli se, že se loď potopí, protože se do ní valila voda proudem,“ pokračovala jsem procítěně.

Konečně jsem je měla. Poslouchali všichni. Ticho. Udělala jsem dramatickou pauzu. „A pak, když ho konečně našli, víte, co se stalo? Představte si, že…“„Víš, jak funguje lodní šroub?“O původci zákeřné technické otázky nemohlo být pochyb. Neboť čokoládové oči se mezitím probraly z příběhového tranzu a už v nich zase svítily v vědeckotechnické ohníčky. Vzdala jsem to. Nechala jsem je plápolat, zatímco malý inženýr zasvěceně vysvětloval podstatu lodního šroubu celé společnosti. Naslouchali se zaujetím, a já nakonec taky. Teprve pak jsem tenkrát dokončila to biblické vyprávění o Ježíší ležícím, spícím, tišícím. A zjistila jsem, že ocitnout se v příběhu na půl cesty mezi metafizičnem biblických zázraků a lodním šroubem praktických každodenních zážitků vlastně nevadí. V takovém soukolí a na půli cesty se totiž v životě a ve svém příběhu ocitá každý. Podstatné je učit se umět o obém přemítat, o zázracích i lodním šroubu, a klást si otázky stejně zaujatě, jako to dělal malý inženýr s čokoládovýma očima. A člověk přitom ostatně ani nemusí být zrovna v nedělní škole.

Klára Schneiderová

Český bratr 8/2012.

Ewa Milena Jelinek (1984) vyrostla v rovinách polského vnitrozemí. Po studiu bohosloví a vikariátu se stala druhou farářkou ostravského sboru. Industriální Ostrava si ji podmanila a farářské práci se zde věnuje s plným nasazením – smog nesmog.

Odkud pocházíte a jak dlouho žijete v Ostravě?
Pocházím z české menšiny v Polsku. Ze Zelova přímo do Ostravy jsem se přestěhovala na podzim roku 2010, abych absolvovala vikariát v ostravském sboru.

Jaká je v okolí Zelova příroda?
Zelov leží uprostřed Polska asi 50 km na jih od Lodže, což znamená rozsáhlé nížiny a roviny. Kolem jsou řeky, přehrada a lesy. Když myslím na povodně na Moravě před patnácti lety, musím říct, že v Zelově si žádné záplavy nepamatuji, a pokud ano, tak jenom kvůli špatné městské kanalizaci. Nedaleko stojí ale největší znečišťovatel v Evropě. Hodně lidí bude těmi slovy překvapeno, protože to nejde vůbec poznat. Já sama jsem se o tom dozvěděla až na podzim minulého roku, kdy byly zveřejněné výsledky, podle kterých je Polsko na druhém místě v Evropě v seznamu znečišťovatelů ovzduší. A v seznamu samostatných znečišťovatelů Elektrárna Bełchatów (asi 30 km od Zelova) je v tom číslem jedna. Smog jsem tam ale žádný neviděla asi právě kvůli těm rovinám. Přímo u elektrárny leží největší povrchový hnědouhelný důl v Polsku, který je turistickou lahůdkou regionu.

Jaké je vaše povolání a co tato práce obnáší?
Od října 2011 jsem farářkou ve sboru Českobratrské církve evangelické v Ostravě. Byla jsem zvolena v ostravském sboru na druhé farářské místo, takže zatím to pro mne neobnáší žádné důležité rozhodování o hospodaření sboru. Setkávám se s lidmi, pak mnohem snadněji píšu kázání, věnuji se především práci s dětmi a mládeži. Ale také hodně času mi zabírá příprava doma: chystání programu, čtení, psaní. V češtině je to pro mě dvakrát náročnější. Pocházím z farářské rodiny, takže to povolání není pro mne novum, ale když jsem se sama stala farářkou, změnilo se v mé mentalitě něco zásadního. Před tím jsem cítila, že se lidem s Pánem Bohem vnucuji. A aktem ordinace jsem najednou opravdu pocítila to pověření církve, poslání ke službě. Ano, ke službě a ne k práci. Když se na to podívám z tohoto úhlu, tak dělám to, co mám ráda, a ještě jsem za to placená!

Líbí se vám industriální město?
Do Ostravy jsem se stěhovala s divnými pocity. Myslela jsem si, že jsem zoufalá, když jdu do Ostravy, přirovnávané k polskému městu Katowice. Ale ne, já jsem si zvolila to místo, přijala jsem nabídku do Ostravy, brala jsem to jako Boží vedení. A ano, Bůh dělá zázraky. Ostrava se teď pro mě nerovná žádnému městu! Tady se slovo „industriální“ chápe jako výzva, něco, co je třeba využít, ukázat krásu. Třeba největší průmyslový památkový areál Dolní oblast Vítkovice nejsou jenom vysoké pece. Je to národní kulturní památka, kde slovo „kulturní“ má zásadní význam. Je to turistický cíl s vyhlídkou na okolí. Konají se tam koncerty a festivaly. Tím chci naznačit, že Ostrava už není jenom industriální město. Já bych řekla, že je multikulturní.
Je to úplně jiné město než Zelov s osmi tisíci obyvatel. Hodně mi chybí roviny. Ale to je tak asi všechno. Při pohledu z nejvyšší radniční vyhlídkové věže jsem žasla, jak je Ostrava protkána parky a zelení. Překvapilo mne, že přes industriální historii připadá na jednoho Ostravana 30 čtverečních metrů zeleně. A takových „ostravských nej“ je mnohem víc.

Zažila jste v Ostravě inverzi, kdy se drží v ovzduší spousta zplodin a nedá se dýchat?
Pamatuji si na začátku vikariátu jízdu tramvají s mým mentorem, který mi říkal, že je zrovna v Ostravě smog. Já jsem tehdy smog viděla snad poprvé v životě, takže jsem byla hodně překvapená, že to není taková normální mlha.

Jak často a jak dlouho to bývá?
Během minulé zimy signál regulace vyhlašovali párkrát. Jednou to bylo už celých jedenáct dnů za sebou. Ale minule smog zasahoval snad celou oblast republiky, takže Ostrava není to jediné místo špatného ovzduší.

Co se dá v takové situaci dělat?
Loni město spustilo krátkodobě „Akce Smog“ čili jízdu městskou hromadnou dopravou v době smogových situací zadarmo, čímž chtělo snížit počet automobilů na ulicích. Ale pak akci z ekonomických důvodů zrušilo. Teď když je inverze, jsou za okny vozidel MHD informační letáky, aby si lidé uvědomili situaci a omezili pobyt venku. Dále experti doporučují omezit především větší fyzickou aktivitu venku, dlouhé větrání místností, nekouřit a zvýšit denní dávky tekutin a vitamínů. Smog se ale během dne mění. Nejlepší vzduch je po ránu a dopoledne, proto se doporučuje chodit ven právě tehdy. Potom se smogový stav horší. Já osobně ven chodím a větrám v bytě, i když méně. A dokonce se na další inverzi už sobecky těším, protože chci vyrazit na Lysou horu a podívat se jak to vypadá shora.

Co si o tom myslí rodiny s malými dětmi?
Když Ostravu dusí smog, děti mají asi naordinované „vězení“ doma nebo ve školkách. Nechodí na procházky a vycházejí jen v nejnutnějších případech.

A co lidé ze sboru?
Většina těch, se kterými jsem o tom mluvila, říká, že to už není, co to bývalo. Že kdysi bylo mnohem hůř. Navíc se o tom dřív prostě nemluvilo. Ale říkali, že prý lidé z Ostravska jsou odolnější vůči smogu, že mají aktivnější jeden gen.

Snadná a rychlá řešení asi neexistují. To už by byl problém dávno vyřešen. Co si myslíte o možnostech nápravy vy?
Nejsem odbornice. Z toho, co se dozvídám o boji se znečistěným ovzduším, přála bych totéž Polsku. Tady se o tom mluví, a když se vyhlašuje signál regulace, podniky omezují výrobu. Za smog může také doprava i domácnosti, takže používání hromadné dopravy a vyšší zodpovědnost lidí je důležitá. Nejde ale jenom o zimní období. Letní smog je prý mnohem nebezpečnější, protože není tolik vidět. Podstatné je dlouhodobě snižovat emise výfukových plynů a zplodin spalování.

Všichni jsme Boží stvoření a máme být jeho dobrými správci. Je to výzva?
Je to naše mise. Jako Boží stvoření nemůžeme ničit zemi, je to přece naše vlast, náš domov. Příčina svévolného ničení přírody leží v našem špatném vztahu k ní a řešení nevidím v pokročilých technologiích, ale v morální změně člověka. Konkrétně v návratu od antropocentrismu k teocentrismu. Člověk se musí přestat cítit jako pán světa a začít se chápat jako jeho „zahradník“, protože ničení přírody, toho domova, ohrožuje jeho obyvatele. Navíc země může existovat bez člověka, ale ne naopak. Ekologická obnova přírody znamená opravu způsobených škod a etický způsob života.
Ale z druhé strany je důležité se hlavně nenechat smogem zotročit. Jestli budu o tom pořád jenom úzkostně uvažovat, budu si ubírat radosti ze života. A dobrý správce se taky raduje z Božího stvoření, je vděčný za to, co má. A já v černé Ostravě vidím také hodně pracovních míst a využívaní nerostného bohatství téhle země.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Český bratr 8/2012.

Věra Jelínková vede tábor malých dětí (5 až 8 let) a Daniel Bosák tábor velkých (9 až 15 let). V létě využívá služeb těchto nadšenců mnoho spokojených rodičů. Tábor je místo, kde se děti do sytosti vyblbnou a zasoutěží si, ledacos se dozvědí, osahají si, jaké to je si vše sami ohlídat od ešusu po holínky. Přijmou zodpovědnost za spící kamarády při noční hlídce i možném přepadu, přiloží ruku k dílu při chystání dřeva pro kuchyň či škrábání brambor. Program tábora se rodí možná rok dopředu a hlavní vedoucí jsou zpravidla nadšení dobrovolníci. Dvou z nich jsme se zeptali na jejich zkušenosti s táborem i další činností občanského sdružení Communio viatorum, které ve Valašském Meziříčí slouží sboru už od roku 1994.

Co je občanské sdružení Communio viatorum?

Communio viatorum bylo založeno v roce 1994 při sboru ČCE ve Valašském Meziříčí. Práce s dětmi a mládeží ve sboru už probíhala před jeho založením. Pracovalo se postupně s poměrně velkými finančními objemy peněz a s množstvím materiálu. Občanskému sdružení se také lépe sháněly peníze na práci s dětmi a mládeží. U zrodu stáli hlavně tehdejší farář Jan Krupa a Ivana Fojtů.

Co je náplní jeho činnosti?

Sdružení zaštiťuje přípravu letních táborů a několika víkendových akcí během roku. Také pronajímá tělocvičnu na nedělní volejbal. Převážná část práce je zaměřena právě na tábory, a to čtrnáctidenní tábor pro velké děti a týdenní tábor pro malé děti. Tyto tábory probíhají současně, na každém se podílí jiný tým vedoucích. Obzvláště malý tábor je unikát, protože tábory pro tak malé děti jsou opravdu vzácné.

Jaké vybavení máte k dispozici?

Velký tábor se koná na pronajaté zelené louce v Hošťálkové a veškeré vybavení tábora je majetkem Communia. Máme pět týpí na spaní, dva stany s podsadou, kuchyň, která na místě stojí přes celý rok. Dále máme k dispozici vojenský stan jako jídelnu. Vlastníme také nářadí, nádobí, vybavení na hry, míče, lakrosové hole a lana. Z vlastních zdrojů jsme schopni postavit celý tábor a ten pak občas i pronajímáme dalším zájemcům. Stavba je náročná. Aby se vše stihlo postavit, je potřeba přibližně 20 až 25 brigádníků, kteří pracují jednu sobotu od rána do večera.

Malý tábor bývá v budově a potřebuje mnohem méně věcí. Vystačí s jednou velkou bednou s táborovými potřebami a lékárničkou.

Je náročné připravit program?

S oblibou a bez nadsázky říkávám, že tábor se chystá celý rok. Přípravy začínají někdy okolo vánoc, kdy dávám dohromady tým vedoucích na další rok.  Oproti roku předešlému většinou dojde k nějaké obměně. Vedoucí jsou nejčastěji bývalí táborníci, podařilo se nám tedy dojít do stadia, kdy si vychováváme vlastní vedoucí. V únoru bývá většinou první schůzka kompletního vedení, na které se vymyslí téma a kostra tábora. Každý pak řeší své úkoly a postupně si je upřesňujeme a doplňujeme. Na jaře je další schůzka celého vedení, na níž se dolaďují detaily a rozdávají další úkoly. Týden před táborem pak je poslední schůzka. První dvě schůzky bývají víkendové. Lze tedy říci, že příprava tábora je časově značně náročná a vedoucí musejí být zapálení, jinak by to snad ani nešlo. No a po táboře je potřeba vše náležitě zhodnotit, vyrobit fotky, nástěnky a pak půl roku vzpomínat.

Je těžké být hlavním vedoucím?

Hlavní vedoucí musí projít proškolením v rozsahu 19 hodin. Tedy jeden víkend. Požadavky hygieny jsou sice přísné, ale vzhledem k množství lidí na táboře jsou podle mě zcela oprávněné a rozhodně nejsou likvidační. Je ale třeba je znát a podřídit se jim. Hlavní vedoucí musí znát právní předpisy a hlavně mít všechnu byrokracii v pořádku. Dále musí postavit tým vedoucích tak, aby vše klapalo. Hlavního vedoucího rozhodně nemůže dělat každý. Nejnáročnější je to, že musí myslet na spoustu věcí najednou. Je to práce psychicky i fyzicky neuvěřitelně náročná, zvláště v tom ohledu, že hlavní vedoucí si nemůže dovolit být nepoužitelný a onemocnět, či dokonce odjet během tábora. Když dáme dohromady tíhu zodpovědnosti, čtrnáct dní venku na nohou, rozmary počasí, nedostatek spánku, třicet čiperných dětí, které stále něco potřebují, a osm vedoucích, kterým je potřeba velet, je zázrak, že se to dá vydržet. Zodpovědnosti by si člověk měl být vědom, neměl by to ale příliš přehánět, protože pak by na žádný tábor nejel.

Máte tým spolupracovníků? Kolik lidí se angažuje?

Tým vedoucích malého tábora tvořilo až do loňska šest lidí, kteří se věnovali patnácti dětem. Letos jsme vzali jednadvacet dětí, tak přibyl i jeden vedoucí.

Na velký tábor jezdí zpravidla devět vedoucích (včetně hlavního vedoucího, zdravotníka a kuchařek) a kolem třiceti dětí. Dále máme celou řadu dobrovolníků, bez kterých by to nešlo. Předsedu občanského sdružení, hospodáře, který se stará o vybavení, stavbu a bourání tábora, účetního, který vede podvojné účetnictví. Dále je ve sboru spousta ochotných lidí, kteří pomohou se stavbou tábora, dovozem věcí či přispějí nějakými věcnými sponzorskými dary. Nesmím opomenout ani faráře, který nám pomáhá s duchovním programem.

Co považujete v této práci pro církev za nejdůležitější?

Na tyto tábory jsem sám jezdil, a tak vím, jaké jsou. Vždycky mě moc bavily. Proto jsem rád, že tuto radost mohu dopřávat i dalším dětem. Rád vidím, jak se děti učí novým dovednostem, poznávají přírodu a budují mezi sebou vztahy. Těchto čtrnáct dní v roce je velmi ovlivňuje. Na tábory jezdí jednak děti ze sboru, ale také kamarádi kamarádů, kteří se s Bohem a Biblí mnohdy na táboře setkají poprvé. Je nádherné sledovat, jak je Bible zajímá, chtějí se o ní a o Bohu něco dozvědět.

Na malém táboře je téma ranní pobožnosti tématem odpolední velké táborové hry. O čem děti ráno slyší, to pak prožijí na vlastní kůži. Biblické příběhy se tak předávají srozumitelnou nenásilnou formou.

Co vám to přináší?

No není to nádherný pocit, když se můžete po čtrnácti prožitých dnech rozloučit s unaveným, ale šťastným dítětem? A není ještě nádhernější pocit, když ho pak někdy potkáte a ono s radostí vzpomíná na tábor a těší se na další? A není ještě krásnější pocit, když pak za pár let toto dítě zase v roli vedoucího rozdává radost dalším?

Jedete příští rok zase?

Už se na to těším! Ale nejdřív si pořádně odpočinu.
Daniel Bosák, hlavní vedoucí velkého tábora

Pravděpodobně ne. Už je na čase dát si aspoň na chvíli pauzu.
Věra Jelínková, hlavní vedoucí malého tábora

 

Český bratr 7/2012.

Marxisté zaveleli a já zabalil.

Leonardo Teca (1973) slouží jako farář v Českobratrské církvi evangelické. Nejprve ve sboru v Horních Vilémovicích, od roku 2010 v Rokycanech. Tmavou pletí nezapře svůj africký původ, jeho zuby bíle svítí v úsměvu podobně jako bílé tabulky na černém taláru. Zeptali jsme se ho, jaké byly začátky jeho života v české společnosti a jak se mu zde žije dnes.

Odkud pocházíš?
Pocházím z Angoly.

Jaká je tvá rodina a čím jsou rodiče?
Velká, tak velká, že nevím, kolik nás přesně je. Mám hodně strýců a tet a také hodně bratranců a sestřenic – u nás jsou to vlastně bratři a sestry, moje kultura pojmy bratranec či sestřenice nezná. Táta už nežije, byl obchodníkem a pak se stal kazatelem u baptistů. Máma je v důchodu.

Jaké jsi měl dětství?
Zásluhou marxistů trochu dramatické, ale v rodině to bylo úžasné. Jsem plný nostalgických vzpomínek.

Co bylo zpočátku v Československu nejtěžší?
Zima a jazyk, měl jsem chronickou bolest v krku kvůli ch a h a samotnému slovu krk, o ř nebyla řeč, začínal jsem na Slovensku.

Jak jsi našel české evangelíky?
Našel je v Pelhřimově kamarád, když se v létě z nudy procházel neznámými a neprozkoumanými uličkami. Jelikož tam baptisté nebyli, s radostí jsme se začlenili k evangelíkům.

Co jsi vystudoval a co je nyní tvým povoláním?
Po strojní průmyslovce jsem vystudoval evangelickou teologii v Praze a Ženevě. Nyní jsem evangelický farář a také se cítím trochu jako učitel, učil jsem zhruba pět let na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a pět let na vyšší odborné škole v Jihlavě.

Bylo těžké se rozhodnout, že zůstaneš žít a pracovat v kulturně odlišné zemi?
Těžké možná, ale ne tolik, nějak se to od doby studia na ETF vyvíjelo. Toužil jsem poznat české církevní prostředí zblízka a hlavně na venkově. To se mi povedlo pobytem v Horních Vilémovicích. Byla to úžasná škola české kultury.

Jak tě přijala a přijímá česká společnost?
Církevní společnost mě přijímá skvěle, to je pro mě primární zázemí. Vidím v tom tu nezaslouženou Boží milost. A česká společnost, aspoň v těch okruzích, ve kterých se pohybuji, mě přijímá.

Jaké máš koníčky?
Fotbal (hraji, fandím, komentuji), vyučování, to mě pořád láká. Kdybych nebyl farářem, asi bych byl učitelem. Dále mě baví hudba (zpěv, bubny), účinkuji ve skupině Nsango malamu.

Cítíš se (po třiadvaceti letech) integrovaný do české společnosti?
Z velké části ano. Díky církvi a svým přátelům napříč Českou republikou se tady cítím jako doma. Jinak jsem obklopen angolsko-českou kulturou.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Ať nepodléhají nejisté náladě ve společnosti. Buďme sebevědomí jako menšina, která ví, co chce a kým je povolána!

Ptala se Daniela Ženatá