Archiv autora: Adéla Rozbořilová

Farářské táborové ohlédnutí

(ČB 9/2021) YMCA Braník je dost úzce propojena s branickým evangelickým sborem a účast faráře na akcích YMCA je vítána. Sluší se poznamenat, že to tak nebylo vždy a když v osmdesátých letech okolo Aleše a Marty Drápalových tábory začínaly, nesetkaly se u mého předchůdce s valnou podporou, spíše naopak. Snad ale také i proto ode mne nikdo neočekává, že bych v jejich organizaci měl převzít nějakou zásadní úlohu.

Pokračování textu

Pod jednou střechou

(ČB 9/2021) Miloš Svoboda poznal, co obnáší pečovat sám o syna s těžkým handicapem. Davida si s manželkou vzali do pěstounské péče, když mu bylo dva a půl roku a vyrůstal do té doby v dětském domově. Projevoval se jako chytré a veselé dítě. U Svobodových se hned cítil jak doma, hrdý na to, že má „tatínka a maminku“.

Pokračování textu

Za krajany přes Otcův dům

(ČB 9/2021) V devadesátých letech minulého století, po osamostatnění Ukrajiny, působil v Kyjevě úspěšný chirurg s akademickým postavením Roman Korniiko. Nemohl se smířit s tím, že v ulicích města jsou stovky sirotků bez domova, a tak pro ně začal hledat pomoc. Dával dohromady manželské páry, které by se o ně postaraly, a zároveň se snažil na to upozorňovat veřejnost. Ze strany úřadů se setkával s odmítáním. Často ho vyšetřovala policie, několikrát byl zbit. Ale nevzdal se a postupně kolem sebe vytvořil okruh spřízněných křesťanů a s nimi vybudoval dům, kde sirotky spolu s jejich pěstouny ubytoval. Dům v předměstské obci Kyjeva nazvali Otcův dům, myslí se tím dům Otce nebeského. Dům je krásně vymalovaný. A je až nepochopitelné, kolik stovek dětí se tam vystřídalo, a našlo tak své nové rodiny. Manželé, buď bezdětní, nebo s dětmi, případně s už dospělými dětmi si, si vzali sirotky z ulice do své rodiny. V domě vznikla i škola. Rodiče z vesnice dnes se ucházejí o to, aby mohli své děti do Otcova domu posílat. Krásný, barevný a veselý dům ještě později rozšířili o druhou budovu a přidala se další péče o děti, včetně lékaře, fyzioterapeuta, psychologa. Já jsem se do tohoto úžasného společenství dostal v létě při cestě za našimi evangelickými krajany v Bohemce a Veselinovce. Měli jsme tam původně jet s Janem Dusem. Když začínala válka na Donbase, Jan Dus, tehdy vedoucí humanitárního střediska Diakonie ČCE, pro Otcův dům pomohl sehnat obytné kontejnery ze Zlína. V těchto domečcích byli ubytováni utečenci z východu Ukrajiny, především matky s dětmi z Donbasu, některé tam dodnes bydlí. Jan Dus se mnou nakonec na Ukrajinu nejel. Byl Diakonií požádán, aby vedl pomoc po tornádu v obci Hruškách.
Jeli jsme na Ukrajinu společně s Pavlem Kalusem, farářem z Prahy-Žižkova, a jeho synem Janem. Domluvenou návštěvu Otcova domu jsme nezrušili a dodnes jsme pohnuti přijetím pracovníků Otcova domu. Právě jedna z obyvatelek těch zlínských kontejnerů patří nyní do vedoucího týmu domova. Ona se o nás starala a po oba dny nás prováděla vším, co Otcův dům poskytuje.

Pokračování textu