Martin C. Putna

(ČB 7-8/2017) Když jsem před čtvrtstoletím začal práci na dějinách české katolické literatury, netušil jsem mnohé. Mimo jiné to, jak se proměňoval vztah katolického milieu k evangelickému, ani jak se proměňoval vztah evangelického milieu ke krásné literatuře. Na počátku dějin české katolické literatury, tedy v půli 19. století, jsou vztahy obou konfesí chladné až nevraživé; hlavní proud národního obrození se sice hlásí k tradicím české reformace, ale reálně stojí mimo protestantské církve; a samy protestantské církve nemají na pěstění krásné literatury sil a snad ani chuti.

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2017) Františka Jirousová (*1980) je spisovatelka a knižní redaktorka. Vystudovala filosofii, napsala román Velmi vzdálený oheň, který vyšel v roce 2000. V roce 2011 byla za román Vyhnanci oceněna cenou Jiřího Ortena, která je udělována spisovatelům do 30 let věku. Je jedním ze zakladatelů literární skupiny Katolická dekadence a předsedkyní spolku Magorův statek, které usiluje o proměnu usedlosti jejího otce Ivana Jirouse v Prostředním Vydří na básníkův památník. Od této praktikující katoličky jsme získali odpovědi na několik otázek týkajících se pohledu na reformaci takříkajíc z druhé strany.

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2017)

Daniel Heller, farář se zkušeností evangelicko-katolického manželství
Většinou na tuto otázku používám podobenství, které není z mé hlavy a je třeba je brát s rezervou: V evangelické církvi dostane člověk slepou mapu a buzolu. Dostává velkou porci svobody a důvěry, že to zvládne. Zažije radost z objevů nových cest a za svými rozhodnutími si stojí, protože na ně přišel sám. Někdy se v tom hledání ale cítí osamocen a neví, kde čerpat sílu.
V katolické církvi se člověk vydá na cestu po naučné stezce, kterou lemují tabule, kde se píše leccos, co je dobré vědět,

Poslechněte si článek: