Český bratr 12/2012.

Marie Pivoňková je laickou poradkyní občanského sdružení Dlouhá cesta (www.dlouhacesta.cz). Posláním tohoto sdružení je pomáhat rodičům, kteří přežili své děti.

Druhým rokem se v České republice letos před vánocemi koná akce Zapalme svíčku. O co se jedná?
Je to akce, která má připomenout památku zemřelých dětí. Druhou neděli v prosinci se v 19 hodin po celém světě zapalují svíčky za zemřelé děti.

Co vás přivedlo k spolupořádání tohoto řetězce?
Naše dcera Pavlínka zemřela v srpnu 2009 při dopravní nehodě. Po její smrti jsem hledala rodiče, kteří prožili něco podobného, a našla jsem občanské sdružení Dlouhá cesta, které tuto akci organizuje.

Pojďme k vaší osobní „dlouhé cestě“. Tři roky – je to dlouhá, nebo krátká doba?
Když se podíváte do budoucna, je to dlouhá doba. Říkám si, jak to vydržím. Ale když se podíváte zpátky, tak to strašně rychle uteklo. Pro mne se zastavil čas a běží jakoby okolo. Já ho nevnímám.

A na té vnitřní cestě se něco změnilo?
V prvních dnech, možná měsících, jsem se cítila jako v nějaké šedé bublině a přišlo mi, že svět pozoruji odjinud. Byla jsem pořád s Pavlínkou. Svět běžel a já jsem byla měsíc stále v tom jednom dni. Postupně se ta bublina jako by rozplývala a zmenšovala se její stěna tím, jak jsem přicházela do kontaktu s lidmi. Pak se to jako kdyby roztrhlo a to trvá do dneška. Mám pocit, že jsou dva životy – jeden, který žiji pořád s Pavlínkou, a ten druhý, který žiji navenek. V jednom životě mám hroznou bolest, ve druhém životě se snažím žít tak, abych rozdávala co nejvíc radosti. Protože radost a úsměv mě zase dobíjí a vrací mi energii. A možná taky tím, že tady není Pavlínka, mám dvojnásobnou odpovědnost vrátit tu radost, kterou by vracela ona. Je to dvoukolejný život.

Pavlínka

Co lidé kolem vás, kterým čas plyne jinak – jak reagovali a reagují?
Po smrti Pavlínky reagovali úplně úžasně. Měli jsme kolem sebe hodně přátel, kteří nás nenechali o samotě a kteří nás hodně podpořili. Ta podpora stále trvá, ale samozřejmě už to není tak časté. Když se na to dívám zpětně, tak mi přijde, že si to rozplánovali, abychom nebyli sami: vždycky někdo zavolal, napsal nebo přijel. Jinak ale pro lidi kolem čas plyne jinak a řeknou si: už jsou to tři roky. Když jsem teď o Dušičkách byla na hřbitově, už se dívají jinak na to, že brečím. Mají úsměv na tváři a neuvědomí si, že já tu bolest prožívám pořád.

Možná trochu ztrácejí dech, aby vám stačili…
Nebo spíš já nemám ten dech, abych stačila jim… Pro ostatní čas plyne, kdežto pro mne pořád stojí, i když ta rána je zacelenější. Nejdřív je to hrozně akutní a myslíte si, že to nerozchodíte. Po třech letech bolest zůstává, ale ta jizva je zacelená a ozývá se jen někdy. Nechci říct, že na to během dne zapomínám, ale už to tak nebolí, nebo to bolí v okamžicích, kdy mně to něco připomene. Třeba další úmrtí, nebo když potkám dívku, která je podobná Pavlínce. Někdy se třeba jen nadechnu a vzpomenu si – a bolest propukne se stejnou intenzitou jako hned po tom, co se to stalo.

Tím, co říkáte, se my ostatní učíme. Co dělat a co nedělat?
Je těžké dát univerzální návod, protože to každý prožívá jinak. Důležité je, aby si lidé našli cestu k pozůstalým, aby měli odvahu je oslovit a říct: jsem tady pro vás, kdykoli budete potřebovat. Ale akceptovat, pokud řeknou: dneska na to nemám náladu nebo nechci. Nenutit, ale nevzdávat to. Protože to neznamená, že to zítra nepotřebují.

A možná než to „zavolej, jsem tady“ je někdy důležitější něco konkrétního nabídnout…
Určitě, mně třeba pomohlo, že sousedka nečekaně  přišla a řekla: nechtěla by ses jít projít? A i když jsem na to vůbec neměla náladu, byla jsem jí pak vděčná, že přišla a měla jsem si komu postěžovat, že jsem tu bolest ze sebe vypustila… Když jsme po Pavlínčině smrti zařizovali pohřeb, chodili k nám přátelé nečekaně. Až mě to překvapilo, že našli tu odvahu – já bych ji asi neměla. Třeba sousedka přinesla kuře v okamžiku, kdy jsme vůbec nemysleli na to, že bychom měli jíst. Máme syna a já jsem vůbec neřešila, že má hlad. To jsou věci, na které v tu chvíli vůbec nemyslíte. A takové konkrétní věci hrozně pomohou.

Mluvila jste na začátku o budoucnosti, která je daleká a trochu temná. Máte přece jen nějakou představu o tom, kam byste na té „dlouhé cestě“ chtěla dojít?
Vyrovnat se smrtí dítěte se nikdy úplně nedá. Ale dá se naučit s tím žít. Uvědomit si, že ta bolest tady bude a že propukne nečekaně, nebránit se tomu. A co bych se chtěla naučit? V dokumentárním filmu //Přežili jsme svoje děti// jsem viděla rodiče, manžele Hudečkovy, ze kterých vyzařovalo i přes jejich bolest tolik světla, lásky, moudrosti. Takovým způsobem bych tu bolest chtěla zpracovat. Abych nepůsobila na druhé bolestí a smutkem, aby za mnou nezůstala šedá šmouha, ale naopak světlo a láska.

A tím jsme u duchovních témat, otázky po smyslu. Co byste z toho, co jste prožila, nazvala duchovním?
Vždy jsem věřila v Boha. Nechodím sice pravidelně do kostela, ale dřív jsem chodila. Chodila jsem i na náboženství, ale ta představa Boha v něm na mě působila krutě: nebudeš chodit do kostela, nebudeš se modlit, Bůh tě potrestá… Takový Bůh, ze kterého by měl mít člověk strach. Ale v takového Boha já nevěřím. Věřím v Boha, který je laskavý. Stvořil nás, jsme jeho děti. Proč by rodič byl krutý ke svým dětem? Má představa je trochu jiná, nebo jsem špatně poslouchala při náboženství…

Nebo jste měla špatného katechetu… Podobně jako vy o Bohu mluvil i Ježíš. Ale zpátky k tématu: co se tedy změnilo?
Říkala jsem, že jsem vždy věřila v Boha, v posmrtný život. Potom, co Pavlínka zemřela, nemohu říct, že tomu věřím. Přijde mi, že to vím, že jsem to prožila. Když Pavlínka umřela, cítila jsem tu všeobjímající lásku. Najednou jsem si uvědomila, jak všechny lidi mám ráda. Jako když vás ta láska obklopí, zahalí a vy žijete v Bohu, v Lásce. A zároveň i v té obrovské bolesti. Jako kdybyste prožil bolest všech lidí – bolest Panny Marie, když stála pod křížem… Nevím, jak bych to popsala slovy.

Mystická zkušenost…
Takže já teď vím – nevěřím, ale vím… A co ještě je možná zarážející: když Pavlínka umřela, ani na chvíli jsem nezapochybovala, že je. I dneska si říkám: co asi dělá a kde je? Já si neumím představit, že není nic. Jenom nevím, jak to v nebi vypadá, i když bych někdy moc chtěla…

Věřím, že to jednou zjistíme… Děkuju moc!
Karel Šimr

Český bratr 12/2012.

Aby někdo jen pozoroval stranou všeho dění a pak měl ještě čas přemítat a zachycovat všechny důležité okamžiky, na to musí mít pevnou víru, trpělivost, čas a klid. Kde je ale brát? A pak: kdo to má dělat?

Farář? Farářovo srdce tluče se srdcem sborovým bez přestání, ve dne v noci. Do většiny činností na sboru je farář až po uši zatažen. Jen málokdy si smí sednout do lavice a pozorovat. Jen zřídkakdy vidíme faráře, jak, stoje stranou, přihlíží oslavám, brigádám, konferencím a sborovým dnům. Právě farář má možnost nahlížet pod pokličku, do zákulisí, aby se dovídal pravdu, která povrchním účastníkům vždycky nutně uniká. Zná příčiny selhání členů sborů, protože ví, v čem žijí, kde pracují a v jakém rodinném prostředí se po návratu domů ocitají. Nicméně nad objektivitou farářova úsudku ve všech těchto případech je třeba udělat otazník. Farář ve sboru pracuje, buduje jej, a je tedy sborovým zaměstnancem z nejvytíženějších. A tak, pokud spřádá historii sborového života a práce, nutně se točí především okolo svého vlastního snažení – okolo svého já. Nezbytně začne hodnotit své úspěchy a svá selhání.

Historii ale píší vítězové. Může snad člověk uprostřed zápasu stanout na stupínku vítězů? Sotva. Snad s větším časovým odstupem se lze vracet k událostem dávným a dejme tomu uzavřeným. Ale ani farář v důchodu, který vzpomíná na svá předešlá působiště, nemůže sám hodnotit svou práci. S tím mu musí pomoci jiní. Ti, kdo faráře a dění ve sboru více pozorovali, kdo byli vnímaví k motivům úsilí faráře a starších a chápali je, kdo byli vnímaví i k mladým a dětem, které se jen zdánlivě motaly někde stranou.

Nahlédneme-li do zápisů ze zasedání staršovstev a do sborových kronik z dob starších, zvláště těch, které sepsali faráři, jsou to vždycky dramata. Nemusíme chodit daleko. Stačí zalistovat v archivech z padesátých let. Horlivými budovatelskými výkřiky, plamennými zášlehy a citovými gejzíry to v nich jenom září, syčí a vře. Nicméně je to psáno s takovým zaujetím, že si jeden řekne: neprožíval to tak všechno jenom pan farář sám, při vší úctě…? Co ostatní? Nemysleli v tu chvíli na cenu uhlí, na cenu nafty, na státní orgány, na StB,  na nezáviděníhodnou situaci svých šikanovaných dětí na školách, které musely poslouchat cosi o zpátečníctví, o náboženství jako opiu lidstva a o uměle a nemnoze falešně vykonstruovaných rádoby moderních evolučních antropologických, geologických a kosmologických teoriích vzniku universa a života na Zemi? Tak či tak, je to alespoň napínavá a chytlavá četba, ať už byl autorem farář nebo jiný bystrý a vnímavý vysoce angažovaný pisatel – kurátor či jiný presbyter. A mnohem zajímavější než kriminální seriály, které dnes běží v televizi.

Od šedesátých let dál se setkáváme spíše jen se strohými zápisy, ze kterých žel nabýváme dojmu, že se na staršovstvech neřešilo nic jiného než provoz, údržba, a četly se povinné politické agitky, které docházely z církevního ústředí. Po zápase z let čtyřicátých a padesátých, který se vedl napříč církví i napříč společností, ani stopy… tu a tam se na farách najde soukromý deník farářův plný stížností, zoufalých stesků až agonických výkřiků v situacích skutečně zlých, těžkých. Z oficiálních kronik se už ale vytrácí ochota cokoliv vypravovat, cokoliv posuzovat a hodnotit. Namísto toho nacházíme záznamy uváděné pomlčkami. Vyřizovali jsme ten a ten provozní, technický bod… Tu a tam se najde vložená fotografie ze svatby, ze křtu, stručné záznamy o akcích, jubileích, oslavách. Když se jednou za čas nějaká akce povede, je brána jako jeden ze vzácných záblesků. Ještě tady jsme, podívejte se, jak nám to sluší… Slavili jsme výročí, a kolik se nás tu sešlo (přiložená fotografie, na které stojí mnoho desítek lidí, což bylo na tu dobu mnoho)! Vánoce a fotka z dětské besídky, na které se po roce zase sešlo tolik dětí! Z kronik se stávají desky, do kterých je možno vkládat fotografie, plakátky a jednotlivé stručné zprávy. Ovšem plní se jen v případě, že se něco povedlo. Vyprávění zachycující několik let života sboru na pár stranách najdeme už jen zřídkakde. Faráři už na to nemají čas nebo si ho spíš nechtějí udělat, anebo jsou naštěstí pokorní a vědí, že na historika sboru jsou příliš zaujati svou vlastní prací a osobou.

Kronikář laik? Laici si sice většinou netroufají, zvláště pokud stojí jaksi dál od výhně. A naopak, jestliže jsou do sboru více zaangažováni, většinou správně cítí, že by jejich úsilí měl hodnotit přece jen někdo jiný. Přesto je to právě laik, kdo má psát kroniku a sbírat k ní archivní materiály. Musí stát poněkud stranou dění, musí být v prvé řadě pozorovatelem a nesmí při tom mít špatný pocit, že nic nedělá. Vždyť právě dělá – tvoří a promýšlí sborovou historii. V ideálním případě svůj výsledek přinese na staršovstvo a ono ho přijme i s jeho kritickými hroty. Pokud sbor nemá dobrého kronikáře nebo alespoň pečlivého zapisovatele, nemá ani dobrou kroniku, ani záznamy z důležitých jednání staršovstev. A pak nikde nejsou zachyceny celkové výhry a prohry. Sbor bez kroniky nemá šanci vstoupit do historie. Po třech generacích přijde někdo, kdo právem řekne: „Tehdy tady (snad) ani žádný sbor nebyl.“ Ale on tu byl. Jenže nová generace bez historie sboru důležité a klíčové momenty nepochopí, a tak jen tápe. Nakonec je to ďábel, kdo si nepřeje, aby sbor měl svou historii, ze které by mohl žít a o kterou by se mohl ve svých těžkých chvílích opřít. Řekněme i v tomto ďáblovi: „Ne!“

Adam Balcar