Český bratr 2/2013.

Co vidíte pozitivního či negativního na prosazení zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi? Přispěje zákon ke svobodné práci církví, k uklidnění ve společnosti a zvládnou církve změnu podmínek, které byly nastaveny komunistickým režimem po roce 1948?

Martin Fendrych, komentátor časopisu Týden

Nejprve expozice: ten zákon poslanci přijali 23 let po sametové revoluci. Nebo přesně řečeno, ten zákon se teprve takto pozdě rozhodli politici protlačit.Kdyby se stát dokázal s církvemi vyrovnat dejme tomu do pěti let po roku 1989, zřejmě by to veřejnost brala jako samozřejmost a „církevní restituce“ by nevyvolaly takový odpor většiny veřejnosti. Jenže tehdejší politici takový zájem neměli, nejen u komunisty zabaveného majetku nechali věci být. Zřejmě záměrně.Negace pozdního přijetí jsou zřejmé. Zem nezažívá dobrou ekonomickou dobu. Jsme neustále přesvědčováni, že smyslem života je ekonomický růst, to je dnešní Moloch na druhou. Jenže místo růstu přichází ekonomické zakrsání. Zdražuje se všecko a rapidně, zvyšují se daně, lidé mají méně na útratu, větší strach o budoucnost.V takové době a se skoro čtvrt stoletým odstupem od převratu, od pádu bolševického režimu, byl náhle a dost nečekaně odhlasován Senátem vrácený zákon o nápravě některých majetkových křivd… Nekřesťané, nevěřící, ale i některé ženy a muži v církvích, to vnímají jako novou křivdu: teď, když nám vláda utahuje opasky, pošle 134 miliard církvím, které tvrdí, že mají žít v chudobě…Církve, kterých se vyrovnání týká, jsou poškozeny, vyvolávají odpor. Ten souvisí ještě s jednou okolností. Vláda nejen není oblíbená, ale obecně není považována za poctivou. Je masivně podezírána ze spojení s všelijakými šejdíři, kteří mají díky konexím snadný přístup ke státním zakázkám a ještě své služby předražují. Neustále se mluví i píše o ukradených stamiliardách. A ta samá vláda náhle protlačí „církevní restituce“.Negativní dopad má i to, že církve dojdou jakés takés majetkové spravedlnosti, ale mnoho jednotlivců, soukromníků, rodin stále ještě svoje majetky nebo náhrady za ně nedostalo. Církve je jakoby předběhnou. Ani to nebude odpuštěno. Pokud k nim skutečně dojde, dvě věci budou dobré. První: stát nemá držet zcizené majetky. Ani desítky let poté, co byly zcizeny. Z pohledu práva je vyrovnání s církvemi v pořádku. (Nehodnoťme techniku věci.) Druhé pozitivum: mnoho majetku leželo nesmyslně 23 let ladem. Nebyl jasný vlastník, nedalo se s ním hnout. Pokud zákon začne skutečně platit, pak se majetky odblokují a začnou zase sloužit svému účelu.Věřme, že církve majetku i peněz využijí ne pro sebe, ale pro potřebné.

Pavel Černý, kazatel Církve bratrské v Praze a emeritní předseda Rady církve bratrské a Ekumenické rady církví

Na vyrovnání státu s církvemi je možné se dívat z různých perspektiv a úhlů. Jedním pohledem je otázka spravedlnosti. To, co bylo ukradeno, má být vráceno. Je mi velmi líto, že politická a mediální masáž deformuje pojetí spravedlnosti. Nejen církve, ale všichni okradení mají dostat to, co jim patřilo. Pokud nebudeme akcentovat důraz na spravedlnost, těžce se proviňujeme na současné generaci i na generacích dalších. Zpochybňování vrácení ukradeného je těžkým morálním selháním, které úmyslně rozmazává hranice spravedlnosti a učí další lidi, že je možné beztrestně krást a loupit. Církve se velkoryse vzdávají asi 2/3 majetku a vrací se jim pouze třetina ukradeného. Církve nepožadují odškodnění za šedesátileté zadržování majetku.  Vyrovnání státu s církvemi je určitým zmírněním křivd z doby vlády komunismu. Je to gesto, které naznačuje, že se tehdejší režim zachoval hanebně, když likvidoval diakonie a charity, když zavíral do vězení a pronásledoval křesťany, kteří sloužili druhým. Tzv. restituce konečně po dvaceti letech nesnadných jednání pomohou nastavit nové a transparentní vztahy mezi státem a církvemi, které je třeba postavit na základě modelu kooperace a nikoli finančního sepjetí. Je směšné, když ti, kteří kradli, se starají o to, jestli církve budou umět s vráceným nakládat.Pozitivem je také pomoc hospodářské situaci naší společnosti. Vyrovnání povede ke zrušení blokačního paragrafu, uvolní majetek po mnoho let ležící ladem a dá předpoklady k jeho využití. Vlastník vždy zachází s majetkem lépe než státní organizace. Uvolnění majetku povede k vytváření nových pracovních míst a bude prospěšné pro ekonomiku státu. O rozlomení komunistického zákona o hospodářském zabezpečení církví se jedná dvacet let. Návrhy se zaměstnávaly vlády, ministerstva, ekonomové, politici, ale také i pracovníci církví na úkor svých jiných úkolů. Je zřejmé, že je možné se na vyrovnání státu a církví dívat také pohledem negativním. Naše komplikované dějiny vyvolávají nejrůznější reminiscence. Středověká církev se často proviňovala hromaděním majetku, okázalou nádherou, která silně kontrastovala s chudobou mnohých. Silná rekatolizace pobělohorského období zasadila do našeho národa negativní hodnocení většinové církve a jejího sepětí s habsburskou monarchií. Ještě dnes mají lidé strach z bohaté a mocné církve. I když tyto obavy jsou v dnešní Evropě dost zbytečné, někteří je stále živí. Mediální obraz církve je velmi poničený. Dořešení restitucí kreditu nepřidá, ale také neubere. Důležité je, jak budu církve žít a sloužit společnosti po přechodu na samofinancování.

Připravil Bronislav Matulík (převzato z časopisu Brána 1/2013, str. 34, www.i-brana.cz)

Český bratr 2/2013.

K odluce církví od státu.

Odluka církví od státu je dobrá věc. Škoda, že jsme na ni museli tak dlouho čekat. Zajímalo by mě, kdy a jakým způsobem by k ní bylo došlo, nebýt komunistického puče v roce 1948. Snad by to církevní historikové dokázali zpětně odhadnout, pomohlo by nám to i ve střízlivém pohledu na naši ČCE, na její přítomnost i budoucnost.

Po finanční stránce jde o to, že musíme postupně přejít na samofinancování, neboli naučit se žít „za svoje“. Hodně budeme v příštích letech diskutovat o tom, jak z celocírkevních prostředků podporovat chudé, případně očividně (nebo jen zdánlivě) skomírající sbory – a také sbory nově vznikající. Některé velké a majetné sbory už dnes přispívají sborům, které nejsou, snad jen dočasně, schopné zaplatit povinný příspěvek do personálního fondu. Jak se bude tento příspěvek zvyšovat, je ovšem – realisticky uvažováno – nutno počítat s tím, že se bude muset řada sborů sloučit, protože kazatelských míst ubude.

Má-li být – v dohledné budoucnosti – každý sbor finančně soběstačný, musí se podstatně zvýšit obětavost členů, civilně řečeno platební morálka salárníků. Kolik máme po svých členech chtít? Ve starém Izraeli platila povinnost desátků, kterou převzaly i některé současné církve. U nás žádné povinné členské příspěvky nejsou, pro neplacení saláru nikoho nevylučujeme. Uvažuje se ale o tom, jakou částkou by měl řádný evangelík minimálně přispívat. Ta částka by měla být úměrná jeho příjmu a mělo by být morální povinností ji dodržovat. Mluví se o pěti procentech z příjmu.

Není ovšem pět procent jako pět procent! Pro manželský pár, který je bezdětný nebo má odrostlé děti, navíc bydlí ve vlastním a těší se dobrému zdraví, je to „norma“ snadno splnitelná, dáváme z nadbytku. Docela jinak jsou na tom rodiče čtyř dorůstajících dětí s průměrnými nebo podprůměrnými příjmy, kteří bydlí v nájmu, anebo ten, kdo žije sám a platí nájemné z jednoho důchodu. Snadno si domyslíme i jiné případy, kdy těch pět procent je opravdu problém, i když ještě nejde o ten pověstný vdovský čtyrák z evangelia.
V některých sborech je – pro povzbuzení štědrosti – zvykem zveřejňovat seznam členů, přičemž u každého je uvedena částka, kterou za poslední období, obyčejně za rok, sboru přispěl. Je to bezpochyby účinný psychologický bič na skrblíky, a zároveň jakési pohlazení pro ty štědré.

Jsem proti. Jednak by mělo platit biblické „Nechť neví levice, co činí pravice“ – jednak se můžeme snadno dopustit zraňujícího zahanbení někoho, pro koho i stokoruna jsou peníze!
Na druhé straně myslím, že uveřejnění takového seznamu je dobrá věc – pokud jsou v něm vynechána jména. Každý člen pozná, který řádek seznamu je jeho (pokud to nepozná, sborový pokladník mu to ochotně sdělí), a může si srovnat svou štědrost se štědrostí ostatních. Může si dát tyto informace do souvislosti s povinným příspěvkem sboru do personálního fondu a s dalšími výdaji (režie, energie, příspěvky na charitu atd. – to vše by mělo být na nástěnce také přehledně uvedeno). Může se zamyslet nad tím, jak upraví svůj rozpočet v budoucnosti, až od něho bude další existence sboru vyžadovat podstatně více než v době současné.

Věřím, že je mnoho evangelíků, které dosavadní stav, kdy faráři byli placeni státem, demoralizoval. Situace odluky, kdy sbor je a stále více bude „náš podnik“, pozoruhodně povzbudí jejich aktivitu – možná budeme i překvapeni.

Pavel Říčan, www.pavelrican.cz