Český bratr 4/2013.

K restitucím

Aktuálním tématem debat na všech úrovních života naší církve je přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a hlavně jeho dopady na život sborů. Obrátili jsme se na několik odborníků z Českobratrské církve evangelické, kteří se zapojili do různých diskuzí a jsou známí svým názorem. Každý klade důraz na jiný aspekt restitucí, každý vidí jinde nebezpečí či požehnání. Český bratr položil těmto osobnostem stejné otázky. Někdo odpověděl přesně na ně, jiný se jimi nechal inspirovat k souvislému textu. V tomto čísle přinášíme reakce prvních dvou, další budou následovat v příštím čísle.

Položené otázky:
1. Co vidíte dobrého na církevních restitucích?
2. Co na nich vidíte špatného?
3. Jak se odluka církve od státu dotkne života sborů?
4. Co mám a mohu jako člen ČCE  – farář, kurátor, řadový člen – dělat?

Tomáš Vítek
farář v Horních Dubenkách, člen Strategické komise k tématu života církve v nových podmínkách

1. Pro církev je to dobrá příležitost udělat změny k lepšímu. Ať chcete či nechcete, když se značně mění vnější podmínky, musíte i vy udělat změny. A výrazný pohyb peněz vždy aktivizuje i pohyb v ostatních oblastech činnosti. Najednou musíte odpovědně plánovat svoji budoucnost – tedy dělat něco, co za dlouhodobě pevného financování  nemusíte. Z tohoto důvodu vidím víc dobrého pro (obratově či početně) malé sbory. Velké sbory pod tímto pozitivním tlakem tolik nebudou. Možná ho ani nepotřebují? Dobrým efektem je, že když je třeba mluvit o penězích, není to nikdy jen o penězích!

2. Na odluku se církev reálně připravovala již v první půli devadesátých let. Najděte si oběžníky a sborové dopisy z let 1993 až 1996 a uvidíte, že po skoro dvaceti letech řešíme totožné otázky a kreslíme stejné grafy. Tehdy byl mimo jiné založen personální fond (PF). Žel se odvod do PF od roku 1998 reálně zvyšoval jen dvakrát. Aktivování sborů se tak díky dlouhé časové prodlevě uchlácholilo. Ale to se nesmí stát výmluvou.
Oříšek finanční náhrady se dá rozlousknout jasnými kroky. Třeba: uspokojit sbory, kterým není možné navrátit ty kousíčky, co měly, a „zbytek“ účelově zavázat pro sociální služby, školství či zahraniční rozvojovou pomoc. Na mzdy tu náhradu po sedmnácti letech potřebovat snad nebudeme – to by to s námi bylo moc špatné!

3. Sbory, které již dnes nemají aktivní jádro, nebo mají farářskou práci za jedinou reprezentaci života sboru, budou časem bez stálého kazatele. Část sborů změnu financování tolik nepocítí. Zbývající část – a já věřím, že je to ta největší část – posílí svoji činnost a zaktivizuje se. Ti, kdo chtějí samostatný sbor a mají vůli něco dělat pro sebe i pro druhé, tak se víc zapojí.
V roce 1919 se ustanovila též nová církevní pokladna, ČCE zdědila obrovský schodek. A z roku na rok se po církvi leckde zdvojnásobil (!) výběr saláru. Vládlo poválečné nadšení, ale bylo taky dost draho.

4. Kdo si stěžuje, bojí se a cítí se být malým, nechť má víru. Nechť včas nahlédne, že problém tkví v jejich sboru a ne někde nahoře. A nikdo zvenčí jim nepomůže jenom kvůli tomu, že jsou malí a bojí se. Dá se spočítat, že existence samostatného sboru je dobře možná v počtu několika desítek živých lidí, z nichž vždy aspoň šest sedm budou tahouni, iniciátoři, plánovači, aktivní dobrovolníci – chcete-li: třeba presbyteři. Musí v něm být zastoupeno asi víc věkových skupin. Výpadek jedné generace se dá přežít, u dvou a více už je to téměř nemožné.
Na několik let bych preventivně zakázal slovo ‚solidarita“, protože je jí v církvi dost! Někteří si toho neváží a pořád vymýšlí, jak něco nejde. V PF je dnes solidarita až 32 %, desítky procent v předpisu repartic, v Jeronymově jednotě a jinde. Míň automatické solidarity, míň stěžování, víc práce, víc využitých možností, víc dobrého zvěstování, víc aktivních lidí. Po „vysočinsku“: Kdo si moc stěžuje, tomu patří ubrat. Ti ostatní sami tuší, co mají dělat a jistě již dnes plánují, projektují (a platí hned desátky) a věří.

Tomáš Molnár, farář v Trutnově

Unum necessarium

Snad nebude vadit, když nechám konkrétní otázky položené redakcí jakoby stranou.
Pokud ústavní soud nerozhodne jinak, je otázka náhrad a vyrovnání s církvemi hotová věc. Jak vše proběhlo, zda nedostala demokracie a právo na frak a zda se naše církev své demokracie nezřekla a nezříká celým průběhem tohoto procesu, nechám na budoucí vyjádření historiků a nenechám si více nadávat do hysteriků.

Jen jedno se mi chce říci: církev je zde proto, aby se ve všem řídila a ve všem svém jednání nechala určovat jediným hlediskem, a to tím nejzazším, kterým je království nebes. Hledání království nebes je také tím, co jsme zdědili po předcích – vše ostatní jsou jen formy a přirozená náboženskost – věci dobově podmíněné a proměnlivé. V žádném případě nemůže být pravým dědictvím po otcích tu hektar lesa, tu louky.

Je snad každému křesťanu jasné, že toto nejzazší hledisko je zároveň hlediskem nejbližším, konkrétním, týkajícím se jednotlivých a naprosto dnešních postojů a počinů. Království nebes je totiž něčím, co je mezi námi – uprostřed nás, přičemž toto „uprostřed“ nevnímejme jako uzavřenou komunitu církve, ale jako vztah obecně lidský – mezi mnou a kýmkoli dalším. Tedy mezi mnou coby křesťanem a námi coby křesťany a lidmi světa, co chtějí košili, a my jim, jako následovníci Kristovi, který nahý zemřel na kříži, pro toto království mezi námi dáme i plášť. Že požadavek košile je nespravedlivý z hlediska obecného práva, nepochybuji. Církev používá v tomto pojetí majetek, ale jen tak, že si činí přátele, totiž ty, kteří budou blízko, aby mohli slyšet její zvěst a viděli její činění, totiž zvěst a činění království nebes. Všechno ostatní, co církev potřebuje, jí pak bude přidáno.

Stává se ovšem, a dějiny církve o ničem jiném skoro nejsou, že církev onen příliš daleký výhled ke království nebes zastře a má jej za nereálné snílkovství. Všemu předřadí své vlastní bytí a svou instituci ve falešném domnění, že tím je právě reálně dnešní a tudy že dosáhne trvalosti. Proto vztáhne ruku, či se nechá svést ke vztažení ruky po pokladech světa hodnoty většinou nevelké a nevalné. Vydá se s nimi na cestu rzi, molů a červů, zlodějů, co se „prokop – ávají“ a inflace a devalvace a zákonitostí zcela jiných a temných, než aby v nich zahlédla byť jen záda Krista Pána. Tvrdit, že tyhle peníze chce použít vlastně pro chudé je asi tak pošetilé, jako pohoršení nad vylitým olejem na nohy Ježíšovy a snaha ospravedlnit třicet stříbrných. Oprávněný strach je o takovou církev, protože sejde tím a s tím, čím zachází, jinak řečeno, odejde cestou všelikého těla. Mine se s cílem a smyslem – královstvím nebes a upne se k věcem časným, a to i vzhledem k projevům své zbožnosti. Ti, ke kterým byla poslána v konkrétní čas a v konkrétním místě ji neuvidí a neuslyší, protože ji už prokoukli a seznali ji lehkou.
Co dělat? Činit pokání a věřit evangeliu = hledat království nebes.

Připravila Daniela Ženatá

Český bratr 4/2013.

Nově se narodit k živé naději

„Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci,“ praví realisticky kniha Kazatel. Letošní jarní konference pražského seniorátu s programem Restitučně-odlukový zákon: Past, nebo šance? se konala právě proto, abychom se v souvislosti s majetkovým vyrovnáním státu s církvemi podobným rizikům pokud možno vyhnuli.

Shrnutí dosavadních jednání státu s církvemi

Zhruba ze dvou třetin zaplněná libeňská modlitebna vyslechla v sobotu 16. března po úvodní pobožnosti Jiřího Orta pět referátů mapujících situaci v ČCE po přijetí zákona očekávaného více než dvacet let. Pražský senior Roman Mazur v úvodním příspěvku přehledně shrnul historii jednání mezi státem a církvemi, z nichž vzešla současná podoba zákona se všemi klady i nedostatky (viz též jeho článek Past, nebo šance? v ČB 1/2013). Jako obhájce restitučních nároků církve považuje za největší pozitivum toho, že zákon byl přijat, částečné napravení historické nespravedlnosti, provedení finanční odluky a vyjasnění majetkoprávních vztahů.

zleva: Pavel Pokorný, Roman Mazur, David Šourek, Jan Matějka, Pavel Stolař, Daniel Kuc

Baptisté restituce odmítli

S důvody, které v lednu vedly Bratrskou jednotu baptistů (BJB) k tomu, že odmítla  tzv. restituční náhrady a postupně snižovaný státní příspěvek žádá jen pro asi dvě třetiny z dvaačtyřiceti sborů, přítomné seznámil místopředseda výkonného výboru BJB Daniel Kuc. Část baptistických sborů už léta své kazatele platí sama a tato zkušenost může být cenná i pro ČCE, v níž by toho času 89 % sborů soběstačných nebylo.

Dostane se na Diakonii?

Z jiného úhlu se na otázku zákona dívá ředitel Diakonie ČCE David Šourek. Ten shodně s Romanem Mazurem hodnotí přijetí zákona kladně, jako ředitel organizace s 1500 zaměstnanci je však povinen předjímat i rizika, která se s ním pojí. Vidí je především v náladě, která ve společnosti panuje a která nejspíš významně ovlivní financování sociálních služeb kraji a povede ke snížení státního příspěvku církevním školám. Dostanou-li církve od státu tolik peněz – soudí mnohdy zástupci státní správy –, proč by stát měl ještě přispívat na jejich sociální a vzdělávací aktivity? D. Šourek se do jisté míry obává i toho, že by církev mohla ztratit zájem o finanční spoluúčast na projektech Diakonie a Diakonie by pak  své služby byla s to poskytovat výhradně na komerčním základě (tj. jen těm, kteří si je mohou plně hradit).

Jak peníze smysluplně investovat

Příspěvkem Evangelická církev jako investor, který přednesl předseda poradního odboru ekonomického a rovněž investiční komise personálního fondu, jsme se snesli na půdu konkrétních čísel a finančních nástrojů. Jan Matějka nás seznámil se strukturou portfolia, rozloženého v klesajících procentech mezi státní dluhopisy, podílové fondy, nemovitosti, akcie a dluhopisy podnikové. Na rozdíl od řady jiných církví, které budou získané prostředky rozdělovat do územních orgánů, ČCE shromáždí vše do personálního fondu, který byl jako předjímka odluky založen roku 1993 a v němž je toho času kolem 150 milionů korun. Hlavním cílem zvažovaných investic je snížit objem peněz, které budou sbory napříště do personálního fondu odvádět (bez výnosů investic by odvody jednoho sboru musely růst o 20 tisíc ročně, aby byl sbor v roce 2030 schopen nést náklady na svého kazatele; letos je odváděná částka stanovena na 78 500 Kč, bez výnosů investic by se roku 2030 musela vyšplhat na 450 tisíc).

Vezměme vážně budoucí soběstačnost

Jako ekonomického analfabeta mne nejvíce zaujal příspěvek Pavla Stolaře Podklady k přemýšlení o samofinancování církve, v němž byl i značný kus sociologie (Víte, jak se pozná „tradiční“ sbor od „charismatického“? V tom prvním převažují peníze získané jako salár, v tom druhém prostřednictvím sbírek). Základem Stolařova příspěvku byly výsledky nedávného dotazníkového šetření, které zkoumalo hospodářskou soběstačnost a finanční obětavost jednotlivých farních sborů z dlouhodobého hlediska. Protože Pavel Stolař přislíbil zprávu o definitivních výsledcích do některého z příštích čísel //Českého bratra//, ráda bych řekla jen to, že jeho důraz na dlouhodobé plánování a naopak určitou rezervovanost k okamžitým „dobrým“ nápadům mne jako laika uklidnil.

Celkově se mi zdálo, že je důvod k opatrnému optimismu: pokud bychom všichni platili desátky, nemuseli bychom si dělat velké starosti. Jak ale Pavel Stolař výslovně řekl, největším hospodářským proviněním státu na církvích je to, že nás odnaučil starat se o sebe (rychle si spočítejme, kolik by v našem případě desátek dělal – jsme ochotni tolik ze své kapsy dát?). Proto považuji za důležité varování dalšího člena investiční komise Libora Duška, že bychom se neměli nechat zmást tím, že objem peněz získávaných od státu nyní krátkodobě poroste. Pokud bychom se – jako církev, jako sbory i jako jednotliví salárníci – nechali ukolébat tím, že se zatím nic neděje, nebo že se naše finanční situace dokonce zlepšuje, probuzení z takového sebeklamu by bylo velmi tvrdé. Berme proto tuto krátkou, ale přece jen několikaletou lhůtu jako čas k tomu, abychom si dobře rozmysleli, jak moc nám na církvi záleží a co jsme pro ni ochotni obětovat. Pokud jsem tomu dobře rozuměla, snad právě to v úvodní pobožnosti mínil Jiří Ort tím, že se máme nově narodit k živé naději.

Na závěr se sluší poděkovat hostitelskému libeňskému sboru za bezchybně fungující organizaci a věru královské pohoštění!

Šárka Grauová (foto: Tomáš Vokatý)