Český bratr 9/2013.
S Michaelem Otřísalem, dramaturgem náboženského vysílání České televize, o zvěstování či odhalování pravdy.
Že se změnila mediální scéna oproti době před dvaceti lety, kdy jsi začínal, je asi zřejmé. V čem konkrétně je ale tvoje práce jiná?
No, změnilo se dost, ale její podstata, tj. pokud možno strhující a pravdivé zobrazení dobrodružství života, do kterého se otiskla víra, zůstává. Doby, kdy svým způsobem stačilo jen ukázat, že ta či ona osobnost se považuje za křesťana, jsou ovšem dávno pryč. Křesťanství je stará známá až poněkud obstarožní vesta a při stále rostoucí bulvarizaci mediální scény je tvůrce náboženského pořadu v pokušení skrýt se za hradbami veřejnoprávního servisu pro pevné jádro náboženských lidí a spořádanou mravností portrétovaných jakoby vyvažovat tu rozbujelou senzacechtivost. To je ovšem podle mého názoru cesta do mediálních pekel muzejní vitríny s nesmírně starým, krásným, leč neškodným exponátem. Neupadnout ovšem při odmítnutí této cesty do léčky ostentativně „moderní“ víry, jakési církve v džínové soupravě, co si hraje na mladou, to je tíha mého současného hledání. Ovšem to, že evangelium je v podstatě výbušnina, která občas přeskládá i ty nejúctyhodnější náboženské stavby i vnitřní trámoví mého života, je mou výchozí perspektivou. Chtěl bych, aby to bylo znát i na té nejmenší reportáži mého pořadu.
S rozvojem internetu a digitalizace vysílání se objevila spousta internetových křesťanských televizí. U nás TV Noe, TV7, na Slovensku třeba Milosť TV a mnohé další. Na webové stránce jedné z nich jsem se dočetl, že „zvláště mladí lidé, kteří každodenně využívají internet k získávání informací i zábavě, mohou být těmito novými moderními způsoby osloveni zprávou evangelia a setkat se osobně s Kristem“. Je to podle tebe možné? Děje se to?
Jak rád bych něčemu takovému věřil! Kdyby to byla pravda, stačily by hezké obrázky na křídovém papíře, případně zmíněná profesionálně vypiplaná webová stránka, a měli bychom misii za sebou. Havaj, naše kostely přetékají mladými lidmi! Dobrá zpráva, že vysvobození je možné, byla Bohem komunikována v těle Ježíše z Nazaretu a tuhle „tělesnost“, nutnost zlatého krytí životem konkrétního křesťana, má v sobě nezničitelně zabudovanou. Webová stránka či náboženský pořad z podstaty věci nic takového nabídnout nemohou. Jsou informací „o“, o genialitě webmastera či tvůrce pořadu, o jejich zápalu pro věc a možná také (když Bůh dá) i informací o tom, že něco takového jako skutečně svobodný život je možné. Média mohou „okopávat úhor“, zbavovat předsudků, bázně před duchovními názvuky v duši člověka, a to není málo. Ve zkypřené půdě se pak může „čapnout“ semínko Slova, vtěleného do života.
Čím to, že tato proklamovaně křesťanská média požívají rostoucí popularity? Udrží se?
Tahle komunitní média budou existovat vždycky a budou mít vliv v rámci okruhu diváků, kteří si je budou držet při životě. Tak jako vydáváme církevní a sborové časopisy, můžeme mít i rozhlas či televizi. To vše je naprosto v pořádku, pokud si přitom nebudeme myslet, že právě tím nejúčinněji naplňujeme svůj evangelizační úkol. Pak nás totiž statistiky neúprosně usvědčí z omylu a ukážou nám, že tato média slouží spíše jako příjemné a milé rekreační centrum akcionářů. A ti si pak rozhodnou, zda jim stojí za to držet si takové instituce při životě.
Jakou sledovanost má křesťanské vysílání ve veřejnoprávní televizi?
Sledovanost, to je někdy zjevná, jindy utajovaná mantra televizních stanic. U těch komerčních, které prodávají diváky inzerentům, neboť to jsou prioritně obchodní, a ne kulturní instituce, je to nejsvětější zákon. I veřejnoprávní televize se jí ovšem zabývá, protože jí nemůže být jedno, zda je její služba účinná a žádoucí. Má své vlajkové lodi, nasazené do boje v tzv. primetimu, v době obecně největší sledovanosti. Mezi ně náboženské pořady nepatří, takže se spolu s ostatními pořady pro menšiny dělí o méně lukrativní časy. Ovšem i v rámci tohoto typu pořadů existuje konkurenční prostředí diváckosti a atraktivity. Náboženské pořady si tu nestojí zase tak špatně se svou průměrnou sledovaností někde kolem jednoho procenta, tj. asi 85 tisíc diváků. Mají jednu výhodu – relativně stálé a věrné diváctvo, které je považuje za „své“.
V jednom rozhovoru jsi řekl pěknou větu: „Křesťanská žurnalistika by neměla být ,kulatá‘, ale laskavě a moudře brutální k sobě i ke svému okolí.“ To zní dobře, ale lze například ve veřejnoprávním médiu otevírat bouřlivá témata? Nebrání tomu jakýsi očekávaný ekumenický konsensus v redakci, který prostě příliš nedovolí vyostřit hrany například tabuizovaných témat?
To že jsem řekl?! Ach, já bláhový! No ale vážně: myslím, že tomu ideálu nebrání ani tak nějaký předpokládaný ekumenický konsenzus, jako spíš mnohem závažnější neochota církve stát se poněkud transparentnější. Tu správnou premisu, že náš „bodylanguage“, řeč těla, je pravou evangelizací, si vysvětlujeme tak, že velikost a vliv Boží jsou přímo úměrné velikosti a vlivu naší církve a jejích členů. To nás pak nutí hrát si na anděly, kterými nejsme a nebudeme, prát špinavé prádlo doma, případně mlžit a mlžit až zatloukat a zatloukat. A v médiích si to dáme tuplovaně! Asi si v tomto typu „misionaření“ neuvědomujeme, že to nejzajímavější nejsme v posledu my, ale to, co je za našimi životy, co nás rozeznělo do toho stále neumlčeného akordu rozličných a mnohdy jakoby protikladných „chutí žít“. Chtěl bych svou tvorbou povzbudit a dát ochutnat, že otevřenosti a pravdivosti se není třeba bát, ale lehké to není. Velká část onoho věrného diváctva se spokojí s barvotiskem a veřejnoprávní médium je rádo, že ustojí politickou publicistiku, nepotřebuje vření na půdě náboženských pořadů, které považuje za čistě servisní.
České země jsou známy svým antiklerikalismem, který vrcholí v dobách církevních restitucí. Zájem obecně o duchovno však spíš roste. Myslíš, že nastane doba, kdy náboženská redakce nebude vysílat jen křesťansky, ale že tu budou v rámci snah o spravedlivou objektivitu reflektována jiná náboženství, směry či nauky? Nebo je křesťanská, potažmo katolická lobby tak silná, že něco podobného je spíš fikcí?
Máš pravdu, Češi nejsou nenáboženští, jsou jen necírkevní, někdy proticírkevní. Právě proto bylo a možná ještě je Česko rájem všech možných zajímavých a často i obskurních hnutí. Samo o sobě to není nic nebezpečného. Jako nezněla nikdy církev jedním tónem, nemusí znít jedním tónem ani společnost. V pluralitním otevřeném světě prostě existuje i pluralita náboženská a veřejnoprávní náboženské vysílání ji nemůže ignorovat, má ji jen kultivovat a zvýrazňovat to, co buduje lidskou osobnost, co je ozkoušené. V tomto smyslu už je i bez nějakého institučního zakotvení v naší současné tvorbě vedle samozřejmě převládajícího „domácího“ křesťanství přítomno i svědectví židovské, buddhistické a výjimečně i muslimské víry.
Kdybys měl zcela volné ruce a nesvazoval ti je ani rozpočet, co bys měl chuť udělat, jaký pořad vymyslet, natočit, zinscenovat?
Myslím, že ani nesním o nějakém jednom geniálním pořadu, u kterého by se sbíhal celý národ. Za úspěch bych považoval, kdyby se podařilo v každém segmentu diváctva roztrušovat malé perly toho čehosi jiného, co může člověka zachránit, postavit na nohy a učinit ho svobodným a sebevědomým občanem. Kdysi jsem viděl krásný pokus BBC o nedělní ranní show pro nekostelové diváky. Do proudu hudby a rozhovorů tu a tam vstoupila kratičká žalmová meditace, předtočený duchovní rozhovor v růžovém cadilacu, případně minizpověď u nafukovací svatyňky. Nehrálo si to na kostel, vše podáno v lehkém televizním tónu, a přece to bylo plné malých duchovních perel. To by mě opravdu bavilo, ale když to trvale nedokázala platit BBC, není reálné očekávat to od České televize.
Jak se vlastně stane z evangelického faráře dramaturg veřejnoprávní televize?
To vlastně dodnes nevím. Nikdo (nikdo?!) přece nemohl vědět, že jsem se na předvysokoškolské křižovatce rozhodoval mezi FAMU a teologickou fakultou. Zvolil jsem teologii, ale i do ní se mi stále pletly obrázky, fotil jsem a posléze točil, na koleně jsem vyráběl audiovizuální pořady a dokonce šíleně pracné dokumenty, stříhané pomocí dvou videopřístrojů. Když vypukl „samet“, nějak se to na mě provalilo a Ekumenická rada mě delegovala do nově vznikající náboženské redakce. Nejdříve jsem to kombinoval s prací farářskou, ale posléze bylo třeba se rozhodnout. Zvolil jsem televizní cestu a na stará kolena si dostudoval i tu FAMU. Nezměnil se ovšem jen zaměstnavatel, proměnou musel projít i mladý farářík. Ze zvěstovatele pravdy se musel „přešupačit“ na žurnalistu, tj. odkrývače pravdy. Úsměvné bylo, že ve stejnou dobu se většina českých žurnalistů stala „zvěstovateli“. Lehké to nebylo, ale musím říci, že když to v tom žhavém kotlíku probublalo, obohatilo to zpětně i mé porozumění Bibli, především jejímu unikátnímu rysu trvalé Boží komunikace se zabedněným člověkem. Docela bych to přál všem kolegům farářům, je to zdravé!
Jaký nejlepší a nejhorší pořad jsi točil?
To se opravdu nedá říci, to je jako s dobrým a špatným kázáním. Někdy jsem na kazatelnu stoupal jako zmučený, vyždímaný a trochu uschlý citron a hle: ono to spoustu lidí oslovilo! Jindy jsem šel sebevědomě s vítězným pocitem a …nic! Naučil jsem se být opatrný ke svým pocitům, koneckonců nejpravdivějším popisem mé situace je dialektické dictum: opravdu dobrý náboženský program neexistuje, ale musíme se o něj pořád pokoušet. Třeba se tu a tam uděje ten zázrak, že někde za ním vykoukne On.
Ptal se Pavel Hanych
