(ČB 1/2014) Evangelický farář a bývalý šéfredaktor Českého bratra Jan Mamula (1950) je sice už v důchodu, ale na nedostatek práce si rozhodně nestěžuje. Jeho výrobky mají úspěch nejen na kreativním prodejním portálu fler.cz, ale i v zahraničí. V dnešním rozhovoru se rozpovídal o tom, co to znamená, když se dostane do stavu „flow“, nebo třeba o tom, které jeho výrobky si oblíbily americké zákaznice. Pokračování textu
Archiv autora: CB
Ordinace farářského dorostu – radost celé církve
(ČB 1/2014) V neděli 24. listopadu 2013 se v evangelickém kostele U Salvátora konaly slavnostní bohoslužby, při nichž byli k ordinované službě v Českobratrské církvi evangelické pověřeni faráři, kteří po studiu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a ročním vikariátu splnili všechny podmínky pro práci kazatele. Slavnostním bohoslužbám předsedal synodní senior Joel Ruml, po ordinačním slibu přijali noví kazatelé požehnání vyjádřené a stvrzené vzkládáním rukou starších kolegů. Pokračování textu
Katedra religionistiky
Český bratr 1/2014.
Katedra religionistiky Evangelické teologické fakulty vychází ve svém bádání a své výuce z odkazu otců zakladatelů, tedy z pojetí vědy o náboženství, jak je rozvíjeli Jan Milíč Lochman a Jan Heller a jak je dále rozpracovává Milan Balabán. Nejde o nějakou neutrální či popisnou rozpravu o náboženství jako obecně lidském sociokulturním jevu. Jde spíše o zkoumání náboženství, spirituality, mezináboženských vztahů a nových náboženských hnutí z hlediska křesťanské víry a tradice.
Religionistika na ETF UK je tedy religionistikou přiznaně teologickou. To znamená, že nad náboženstvím přemýšlí v těsné souvislosti a v intenzivním rozhovoru s biblistikou a se systematickou a také praktickou teologií. V bádání o náboženství a spiritualitě tedy principiálně zohledňuje všechna důležitá teologická témata (nauka o zjevení, o Bohu, o člověku, o hříchu, o spáse, o Kristu, o Duchu svatém, o církvi a o posledních věcech). Právě tak zohledňuje měnící se kulturní a společenskou situaci v posledních desetiletích a pozorně sleduje vývojové trendy v oblasti náboženství a spirituality u nás i ve světě.
Orientace na současnou religiozitu a nová náboženská hnutí otevírá pracovníkům katedry religionistiky pole spolupráce s katedrou praktické teologie a orientace na problematiku vztahu náboženství a lidských práv pak přirozeně ústí do spolupráce s katedrou teologické etiky. Tázání po nejhlubších základech náboženské orientace člověka vytváří souřadnice rozhovoru a spolupráce s kolegy z katedry filosofie.
Rozhodujícími tematickými okruhy bádání a výuky katedry religionistiky, které vyplývají z výše nastíněného směřování, jsou následující oblasti: živá světová náboženství, jejich dějinný vývoj a současná podoba (judaismus, islám, hinduismus, buddhismus), mezináboženské vztahy a možnosti mezináboženské spolupráce a dialogu, dále tak zvané sekty a nová náboženská hnutí, současná religiozita (trendy nové religiozity a spirituality, pastorační poradenství v této oblasti, rozhovor se sociologií náboženství a psychologií náboženství), teologie náboženství a kultury (teologická interpretace kulturních proměn a trendů v rozhovoru se systematickou a praktickou teologií).
Vedle pravidelných tematických přednášek nabízí katedra religionistiky také prakticky zaměřené prosemináře a semináře, věnované výkladovým postupům při práci s posvátnými pramennými texty a také významným postavám dějin teologie náboženství a religionistiky.
Důležitou součástí výuky jsou také hostovské přednášky a besedy s představiteli jednotlivých náboženských obcí a návštěvy kultických a bohoslužebných prostor (synagoga, mešita, ašram, meditační centra atd.), včetně zúčastněného pozorování probíhajících náboženských aktivit.
Pavel Hošek, vedoucí katedry
Návrat Jany a Bohdana. Kolika domy, kde bydlí láska, prošli?
Český bratr 1/2014.
Druhého prosince 2013 se konal u Martina ve zdi zvláštní koncert. Jana a Bohdan Mikoláškovi ke svému definitivnímu návratu z exilu (konečně si vyzvedli občanky a byli i volit) a k Bohdanovým pětašedesátinám uspořádali celovečerní recitál z jeho skladeb a textů plus přátelské posezení či postání – tak alespoň zněla pozvánka. S manželkou jsme při tom nemohli chybět. Bohdan hrál na kytaru i varhany, muzicíroval s přáteli, zpíval sám i s dětským sborem. Četly se jeho texty. Jeho poetická hra se slovy byla snad ještě hravější než kdysi. Já se však nemohl plně soustředit. Před očima se mi odvíjely obrazy z dávných časů.
Před více než čtyřiceti lety jsem pracoval jako závodní lékař pražských vysokoškoláků. Občas ke mně do ordinace přicházel mladík, který byl pozoruhodný tím, že měl s sebou vždycky kytaru. Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že jsme si blízcí nejen mladistvým vousem na bradě, ale i svým evangelictvím. Byl to Bohdan, syn z evangelické fary, vysokoškolský student a písničkář. V té době se už stupňovaly jeho potíže, které měl s komunistickou mocí pro písničku připomínající Jana Palacha. Zúčastnil jsem se jeho posledních koncertů, na kterých hrál a zpíval se svými sourozenci. Byl jsem okouzlen. Napsal jsem článeček do církevního tisku o tom, že „Mikoláškovi znají ten dům, kde bydlí láska“, ale právě v tu dobu spadla klec, Bohdanovy koncerty byly zakázány a můj článek nevyšel.
Vzápětí mě Bohdan seznámil s Janou Koláčnou, dcerkou z evangelické fary, která studovala teologii a byla právě z fakulty vyloučena. Jejím prohřeškem bylo, že chodila s Bohdanem. Bylo nutné opatřit jí honem zaměstnání v nějaké dělnické profesi, aby nebyla potrestána jako „příživnice“. Zorganizoval jsem jí tehdy pomocnou práci ve fakultní nemocnici. Když se Jana takto sblížila s dělnickou třídou, režim se smiloval a dovolil jí dostudovat. Bohdan a Jana se pak vzali, naše přátelství pokračovalo a stali jsme se kmotry jejich dvou dětí. Má žena Marie nesla v náručí menšího Bohdánka, já vedl větší Adrianu za ručičku.
Bohdan stále nesměl vystupovat, Jana by jako farářka snad směla sloužit, ale budoucnost to byla velice nejistá. Proto se rozhodli odejít. Loučili jsme se při táboráku na naší zahradě. My jediní jsme věděli, že nejde o dovolenou v Jugoslávii, ale o útěk na Západ. Čekali jsme pak na smluvený signál, kterým nám potvrdili, že přechod hranic se podařil. Potom jsme teprve informovali jejich příbuzné.
Mikoláškovi odešli do Švýcarska. Navštívili jsme je až za několik let, když se pootevřela železná opona. Jana byla farářkou venkovského sboru v Otelfingenu u Curychu a vážila si toho. Švýcaři jsou lid svobodný a každá vesnice je neodvislá. Církev je sice organizována po kantonech, ale její ústředí v Curychu nemá pravomoc poslat do Otelfingenu faráře podle svého uvážení. Záleží na tom, koho si místní lidé zvolí. Sbor prokázal značnou otevřenost, když si za farářku zvolil mladou ženu a cizinku. Dal tak celé rodině šanci.
Přeučit se na němčinu jistě nebylo pro Janu lehké, ale pro Bohdana byl přechod do Švýcarska asi ještě těžší. Odešel, protože se v Čechách nemohl uplatnit, ale pro českého písničkáře nebyla práce ani ve Švýcarsku. Musel improvizovat a své dny si skládal z mnoha činností. Sloužil jako varhaník v Janině sboru, zpíval s dětmi, skládal písně v němčině a samozřejmě jako manžel plně zaměstnané farářky pomáhal v domácnosti.
Po čase byla Jana zvolena farářkou v městském sboru v Curychu a rodina se přestěhovala. Také tam jsme za nimi jeli. Přitom jsme neopomněli navštívit i Sváťu Karáska, faráře na curyšském předměstí Höngg. Sváťa se po převratu roku 1989 rychle vrátil do Prahy. Mikoláškovi otáleli, uvědomovali si, že návrat je neméně komplikovaný než odchod do ciziny. Z dětí mezitím vyrostli Švýcaři. A tak Jana sloužila dál. Občas s Bohdanem navštěvovali Prahu, Bohdan tu koncertoval, ale k definitivnímu návratu se rozhodli až letos, když Jana ukončila svou službu v curyšském sboru.
Skutečné přátelství kupodivu vydrží i léta odloučení. Zestárli jsme, vousy nám zbělely, ale blízkost zůstává. Není náhodou, že při koncertu, který potvrdil jejich návrat, mě nejvíc oslovovaly ty nejstarší písně, svědkové jeho začátků, kdy ještě chodil s kytarou do mé ordinace.
Zdeněk Susa (foto: Ivan Navrátilík)