(ČB 7+8/2014) V souvislosti s letošním synodem chceme také připomenout, že se Vsetínem je spojena píseň, která v evangelických církvích po celém světě patří k těm nejznámějším. S českým textem byla poprvé vydána pro valašské sbory augšpurského vyznání v roce 1909 v Evangelickém kancionálu, známém též jako Vsetínský kancionál.

Píseň nenápadného teologa se stala hitem
Proč právě tato píseň? Je to díky chytlavému nápěvu, připomínajícímu něžný menuet či dokonce valčík? Nebo díky koncentrované stručnosti bezvadného textu? Zřejmě ano. Každý nápěv vyžaduje příhodný text se specifickou vnitřní melodií. Tato symbióza poezie a hudby již od pradávna odpovídá jistému uměleckému ideálu. Autorem písně je Joachim Neander (1650–1680), patřící k nejlepším mistrům básnického umění, kteří pro svůj text dovedou najít ty správné tóny. „Všude dokázal, že je rodilý Musicus, čímž svou zbožnou mysl nepozvedával jen k nebi, ale svou laskavosti a svým přístupem oslovil řadu lidí,“ uvádí dobový dokument.

Lidová árie místo dobové církevní písně
Píseň vyšla poprvé ve zpěvníčku Bundes-Lieder und Dank-Psalmen (Brémy 1680), kde 17 písní má „vlastní nápěv“. Tehdejší „moderní“ nápěvy nevycházejí z běžného typu církevních písní, ale jsou koncipovány do formy árie, což byla svěží sólově zpívaná píseň, plná afektů a pocitů, doprovázená cembalem nebo loutnou. Tato intimní písňová forma, postavená na pohybovém basu s tehdejšími moderními harmoniemi, obohacenými oblíbenými septakordy, byla v probuzeneckých kruzích reformované církve v Německu velmi oblíbena. Specifickým prvkem tohoto žánru raného pietismu je entuziastický životní pocit. Pro velké masy zpěváků je takový typ melodie příliš náročný, neboť má velký rozsah, osminové pohyby ve stylu parlando, rytmické tečkování, anticipace tónů u závěrečných kadencí, taneční metrum (oblíbený daktilus), echové efekty, podtrhující centrální výpovědí písně. Z tohoto důvodu se vytvářely jednodušší varianty nápěvů, z nichž se však vytratilo mnoho z původního šarmu. Změny postihly také textovou stránku. V novém zpěvníku bude píseň ponechána ve verzi, kterou známe. Ta se však dá střídavě používat s verzí originální melodie (viz ukázka); např. sloky 1. 3. a 5. zpívá shromáždění a sloky 2. a 4. zpívá sólová zpěvačka nebo ženský sbor unisono.

Oficiální církev proti pietistické zbožnosti
Neander se s pietismem seznamuje ve Frankfurtu při tzv. collegia pietatis, která vedl Philipp Jakob Spener. V tomto kruhu při večerních pobožnostech zažije mnoho vřelosti a duchovního růstu. Tuto zkušenost využije také ve svém novém zaměstnání jako rektor latinské školy a později jako farář reformovaného sboru v Düsseldorfu. Volný čas trávil v údolí Düssel, kde rád zpíval a tvořil písně o kráse stvořitelského díla. Jeho písně si oblíbilo mnoho lidí z okolí německé vysočiny (Bergisches Land). V podtitulu zpěvníčku uvádí, že písně mohou zaznívat na cestách, v přírodě či doma. Ve zmíněném údolí Neander také kázal. Proto jedno zdejší místo se jmenuje „Neanderova židle“. V 19. století byla mezi zdejšími skalami objevena kostra prehistorického člověka, který dostal název: neandertálský. Tak se dostalo nevýznamnému kazateli a básníkovi světové uznání. Ortodoxní církevní učení a pietistická životní praxe byly v té době nesmiřitelnými protiklady, na synodech a konventech vládly spory, zmatky a nekonečné diskuse. Také Neander se dostal do konfliktu s presbyterstvem školy, kde působil, a dostal zákaz kazatelské činnosti v okolí Düsseldorfu. Nakonec se musel vrátit do Brém, kde mu jeden farář soucitně nabídl místo pomocného kazatele. Tak se stal lidově řečeno Five-kazatelem, neboť sloužil ranní bohoslužby, které začínaly jak létě, tak v zimě v pět hodin. Po krátké silné nemoci ve 30 letech zemřel. Byl pohřben na neznámém místě a vydání svého zpěvníčku se už nedožil.
Žalmista Nové smlouvy
Je úžasné, že člověk, který měl tak těžký životní příběh napsal tak krásnou děkovnou píseň, prosvícenou nadějí. Vzdávat chválu z hlubokosti, doufat v Boží důvěru v bezvýchodní situaci, mít lásku k Ježíši a k Božímu stvořitelskému dílu, to vše je možné, a to i v takové církvi, která je nadita teologickými dekrety a bazíruje na zmražené formální církevní zbožnosti. Neander se stal zpívajícím zvěstovatelem. Vycházel z řečí a příznačných obrazů z žalmů.
Biblickým základem naší písně je úvod 103. žalmu (verše 1.–5.). „Chvaliž Hospodina“ – s touto stereotypní rétorickou slovní figurou (řecky anafora, tj. znovuuvedení) začíná každá sloka písně. Také slovo „duše má“ je převzato z žalmu. Lidská duše je centrem cítění, myšlení a vůle. V písni vede zpěvák dialog se svým já, se svou vlastní duší. Nejde o modlitbu v přísném slova smyslu či o poučný výklad, ale spíše o jakousi formu rozjímání. Básník klade otázky, rozpomíná se, pokouší se o srozumění, nabádá a vybízí. Jeho zvěstování nevyzní autoritářsky, má laskavý tón. Spolehnutí na Boha, na jeho ochranu a vedení, je dalším výrazným motivem písně. Proto je chvalozpěv vhodný také pro svatby a různé jubilejní oslavy, kdy je důvod vděčnost Hospodinu vyjádřit.

Ladislav Moravetz