(ČB 4/2014) Když v 17. a 18. století zeslábl reformační impulz v církvích z reformace vzešlých a byl vystřídán povrchní zvykovostí či strnulým lpěním na zásadách pravého učení, objevilo se na různých místech v Holandsku a v Německu obrodné hnutí, nebo spíše obrodná hnutí, usilující o oživení konvenční církevnosti. Nazýváme je souhrnně „pietismus“ (z latinského výrazu pietas = zbožnost). Hnutí nebylo bez přípravy. Navázalo na inspirace v díle Martina Luthera, Jana Kalvína i jiných reformačních myslitelů. Zvláště zřetelný je vliv spisu Lewise Bayleho o praktické zbožnosti, který pro české exulanty přeložil a upravil J. A. Komenský a vydal pod titulem Praxis pietatis.

Touha po vnitřní obnově
Pietismus neměl centrální organizaci, jednotlivé skupiny pietistů (tzv. collegia pietatis) působily na různých místech, spojovaly je jen společné důrazy a snahy. Oživení církví očekávali pietisté z pěstování osobní zbožnosti, intenzivních modliteb, studia Bible, z rozhodného křesťanství. Křesťanství musí přejít z hlav do srdcí – tak znělo jejich heslo. Výklad Bible se odehrával na ozvučné desce osobní, citové a zkušenostní, ne na rovině oficiální. (V této věci pietisté výrazně obohatili dějiny výkladu Písma). Biblická, dogmatická pravda se má promítnout do zbožného posvěceného života v každém jednotlivci, a to bez ohledu na nositele církevních úřadů. Tím pietisté mimoděk podtrhli roli laiků, prostých věřících, a dali podnět k misijním, diakonickým a vzdělávacím snahám.

Pietisté si jako hnutí rozuměli uvnitř stávajících církví v očekávání, že jejich inspirace v nich bude působit vnitřní obnovu. Proto nebylo jejich úmyslem zakládat nové církevní útvary, zakládali většinou jen malé skupiny, „církvičky v církvi“. Nezřídka se však stávalo, že jejich malá bohoslužebná, modlitební biblická shromáždění narazila na nelibost oficiálních církví, byla postihována jako nedovolené shromažďování. Strategie pietistů nezakládat nové církve měla však i výjimky. Jednou z nich byla Obnovená Jednota bratrská v Ochranově; i ona však o uznání ze strany stávajících církví zápasila.

Význam německých tiskáren pro tajné české evangelíky
Obrodný program pietismu nejzřetelněji vyjádřil německý teolog Philipp Jakob Spener (1635–1705) ve svém spise Pia desideria (Zbožné tužby, 1675).  Jeho žákem byl August Hermann Francke (1663–1727), který proslul jako zakladatel sociálních a vzdělávacích ústavů v Halle nad Sálou. Jejich součástí byla též tiskárna Biblí a náboženské literatury; na popud Fanckeho (který usiloval o proniknutí do slovanských zemí) se tiskárna ujala tisku české (Kralické) bible. V roce 1709 vyšel první tisk (jen NZ), následovala další, již úplná vydání (1722, 1745 a 1766) – jsou to takzvané Hallské bible. Je známo, že právě tyto tisky Biblí byly pašovány do Čech a zde kolportovány tajným evangelíkům, kterým pomáhaly vytrvat v evangelické víře. Potud můžeme německý pietismus pokládat za významný faktor českých evangelických dějin před tolerančním patentem. Jakou oblibu měla Komenského Praxis pietatis, také odtud kolportovaná, v době předtoleranční i dlouho po ní, je sdostatek známo.

Ještě výrazněji působil pietismus hallského směru v luterském Těšínsku.

Pavel Filipi
profesor praktické teologie na Evangelické teologické fakultě UK