(ČB 4/2014) MgA. Hana Mikolášková (1980) vyrůstala ve velké rodině. Se dvěma sourozenci vždy drželi pohromadě se spoustou bratranců a sestřenic. Po gymnáziu uvažovala o studiu teologie, nakonec dala přednost divadelní vědě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Po roce a půl přešla na studium režie na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Už během studií režírovala divadelní představení na různých scénách. První štací se stálým angažmá bylo brněnské divadlo Polárka, současně pracovala v brněnském rozhlase, podílela se na vzniku a chodu multikulturního centra Stadec Brno, režírovala mnohá představení v různých divadlech napříč republikou. Kromě jiného režijně hostovala také čtyřikrát v Městském divadle ve Zlíně, kde se od roku 2012 stala uměleckou šéfkou. Jako saxofonistka hraje v kapele Gentle Irony Trio. Je vdaná, proto v neprofesní sféře používá příjmení Kovaříková.

Na zadní straně minulého čísla Českého bratra jsme měli upoutávku na nové představení zlínského divadla Labyrint světa a ráj srdce, které jste napsala a režírujete. Co vás přivedlo k tomuto námětu?
Mám ráda, když se klasikům, jako je Jan Amos Komenský, vdechne nový život. A nemusí to být jenom novým překladem do srozumitelnější češtiny. Komenský je osobnost v českých dějinách naprosto výjimečná a ojedinělá i ve světovém měřítku. Ovlivnil Evropu jako málokdo jiný. I lidsky to musel být neobyčejný člověk. Mrzí mě, že díla tohoto velikána dnes nikdo nečte. Labyrintem je těžké se prokousat, i když existuje celkem zdařilý překlad do moderní češtiny. Je to kniha s duchovním rozměrem, nabádá k usebrání, je to kniha útěšná.

Je tedy představení Labyrint světa a ráj srdce převyprávěním knihy?
Ne tak docela, je to spíš něco jako „autorská revize“ Labyrintu; Komenský znovu vstupuje do alegorie, kterou sám napsal, a zkoumá, zda útěcha, kterou jednou nalezl, je stále platná. Komenskému se v jeho životě několikrát všechno zvrtlo na tu špatnou stranu. Žena a dvě malé děti mu zemřely na mor. Jako protestant se musel skrývat a nakonec uprchnout ze země. Uchýlil se do polského Lešna, kde se pokusil zapustit kořeny, a kde vznikla řada jeho spisů. Pak mu zemřela druhá žena a při ničivém požáru shořela celá knihovna se všemi rukopisy. Se spoluautorem scénáře Šimonem Petákem jsme se pokusili o divadelní formu pro všechny, kteří Labyrint nepřečtou. Není to ale převyprávěná kniha. Převzali jsme ústřední myšlenku. Okamžik, kdy člověk ztrácí víru, ztrácí naději, neví, co počít se svým životem a vstupuje do světa, který se jeví být labyrintem. Je to svět, ve kterém žijeme. I my a hledáme cesty, abychom přežili, a svůj život žili a prožili. Komenský si zoufá, ale vždy se zvedne a jde dál. To je hlavní téma, které se v představení snažíme najít a vyjádřit.

Je pro vás téma naděje pro život důležité?
Dramaturgicky se snažím ve své tvorbě držet jakousi laskavou linii. To znamená, že hledám ve světě, který nás obklopuje, vlídné tóny, naději. Aby divák odcházel z divadla třeba dojat, třeba zamyšlen, ale aby měl chuť jít dál. To všechno v Labyrintu světa a ráji srdce je.

Podtitul hry zní: Punková zpověď učitele národů v jazyce 21. století. Co tím chcete říct?
Punk jsme původně zvolili jako druh revolty. Já si myslím, že Poutník, hlavní postava na scéně, je na rozdíl od Komenského velký rebel. Je neusmlouvatelný, tepe do všeho, co kolem sebe vidí. Dělal to underground, dělal to rock´n roll, v naší generaci se k tomu dostali nejblíž pankáči. Každá generace se chce nějakým kultovním způsobem vyrovnat s realitou kolem sebe. Zároveň je ve hře velký podíl hudby. Chtěla jsem, aby celý šrumec a proměny světa byly vyjádřeny akusticky. V Labyrintu účinkuje živá kapela při celkovém komorním obsazení. Herci jsou zároveň hráči na nástroje a hrají celý svět. Spolu s Poutníkem všichni také zpívají. V tom je to pankáčské.
Zároveň je to také zpověď, protože ztvárnění zachycuje moment, kdy se Komenský vyrovnává se svým vztahem k Bohu, se svými pochybnostmi, ztrátou víry. Hru jsme zasadili do okamžiku, kdy mu v Lešně shořelo všechno. Je zde dospělý člověk, který dvacet let na něčem dělal, postavil se znovu na nohy poté, co mu umřela rodina na mor, má čtyři děti s druhou ženou, která mu umírá a shoří mu celoživotní práce. Dozvídá se, že se už nikdy nebude moci vrátit domů na Moravu, protože po konci třicetileté války se upevnila moc Habsburků a protestanté neměli právo samostatné existence. Pro něj to znamená, že bude doživotně psancem a nemá nic. Najít vůli začít znova, v jiné zemi, v cizím státě, znovu se vydat na cestu a začít pracovat na tom, co chtěl světu sdělit, muselo být nesmírně těžké. I člověk formátu Komenského měl jistě právo vinit Boha, pochybovat, zoufat si. A to je výchozí bod inscenace, souzní se zpovědí.

Jaké zpracování jste zvolili?
Nám – lidu obecnému – je Komenský připomínán ve škole jako učitel národů, vzpomeneme si na díla Škola hrou a Orbis pictus. Známe ho z dvoustovky, ale dál jsme se nedostali. V čem je jeho genialita pedagogická i teologická, dnes málokdo ví.
A proč v jazyce jednadvacátého století? Komenský sám říkal, že pokud se tvoří nová díla, může to mít dva důvody: buďto jsme něco nového objevili a chceme se o to podělit, nebo něco, co už bylo napsáno, chceme zpopularizovat. To znamená zjednodušit a zpřístupnit co nejširším vrstvám. My jdeme tou druhou cestou. Snažíme se dílo Komenského zpopularizovat, ale svůj vztah k němu si musí každý divák najít sám.

Pro koho představení je?  
To je těžké, na to se mě ptalo už víc lidí. Je to určitě představení pro českobratrské sbory. Je to klasický protestsong roztažený na hodinu a půl. Je to něco, v čem nás vychovala naše písmácká tradice. Už od Jednoty bratrské jsme vedeni k přemýšlení, hledání vztahu ke světu, ke kritickému myšlení na pozadí Písma. Čili je to představení pro věřící, a nemusí to být jenom protestanti. Jdeme v představení hodně na hranu, zpochybňujeme.
Další cílovou skupinou jsou studenti. Když už po Komenském nesáhnou, tak aby jej nepovažovali za mrtvou ikonu nebo za čárku v povinné školní četbě. Třeba takto zjistí, že i v dnešním světě je třeba hledat duchovno. A třetí skupinou jsou pedagogové, ti by Labyrint měli vidět povinně. Je fajn, když diváci přijdou už trochu předpřipraveni a otevřeni.

Najde si ve ztvárnění každý něco?
Snažili jsme se, aby tohle divadlo mělo také nějakou výpovědní hodnotu pro lidi, kteří nechodí do divadla jen za zábavou, byť se představení odehrává docela zábavnou formou. Je to takový třeskutý pelmel všech možných žánrů. Někteří říkají, že toho tam je tolik, že musí jít na představení podruhé.

Podařilo se vám nadchnout zlínské kolegy pro toto téma?
Ti, kteří se mnou zkoušeli, mají moji obrovskou poklonu. Zdaleka ne všichni v týmu jsou věřící. Naráželi jsme v dnešní ekumenické době s humorem na střet katolických a evangelických vyznání. Mě takovéto bratrské pošťuchování baví. Tým jde napříč generacemi. Představitel Poutníka Radek Šopík už je bard zdejšího divadla, ostatní jsou partička mladých. A ti musí přeskakovat z hudby do hraní, představují spoustu postav, zákruty světa musí vystihnout poměrně fragmentárně. Muziku jsme skládali a aranžovali společně na soustředění. Někteří se museli kvůli tomuto představení učit hrát na další hudební nástroje, které do té doby neovládali. Technicky je představení velice náročné, přesto do toho šli všichni s obrovským nasazením.

Prožije divák v „třeskutém pelmelu“, jak říkáte, i jisté duchovno?  
Představitel Jana Amose Radoslav Šopík musí vystihnout osobní rozměr postavy Komenského, protože ta dává celému představení smysl. Divák by měl nabýt dojmu, že tu postavu přece zná, jen ho nenapadlo o ní dosud přemýšlet v těchto souvislostech. Celé zkoušení Labyrintu bylo pro mě jedním z nejkrásnějších, které jsem dosud zažila, protože naděje pro svět je pro mě bytostné téma. Myslím, že i na divadle se má čas od času kázat. Že divadlo má kromě zábavy přinést občas i něco, o čem mohou lidé přemýšlet, když jdou z divadla domů. Duchovní témata do divadla prostě patří.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?
Možná to bude znít jako klišé, ale já jsem k tomu opravdu postupně dospěla: je to moje rodina. Tolik jsem se v ní od malička naučila! Je pro mě dodnes nejbohatším zdrojem inspirace. Za to, jaká jsem, může to, jak mě vychovávali a s čím jsem se mohla doma setkávat. Od malička mě posílali na nejrůznější kroužky, doma se muzicírovalo. V nádherném bytě mojí babičky z konce 19. století se potkávali různí skladatelé, teoretici umění a další osobnosti, které jsem vnímala ne jako ikony, ale jako známé a příbuzné. Celá rodina žila vždy společensky, chodili jsme na koncerty, do divadla. V neděli do kostela a my děti do nedělní školy. I za totality. Byli jsme vychováváni k úctě k přírodě, k druhému člověku. Za to vše mohu jenom děkovat.

Z jakých kořenů vytrysklo vaše nadání pro režírování, dramaturgii a psaní scénářů?
Dědeček Adrian Mikolášek byl farář, ale věnoval mnoho času literární činnosti. Vždycky mě fascinovaly jeho písňové texty, které máme dodnes v evangelickém zpěvníku. Věnoval se i překladatelské činnosti. Tato tradice žije v naší rodině dál. Jeden ze strýců a sestřenice jsou překladatelé. Babička Jindřiška Mikolášková vydala několik básnických sbírek, ale byla především loutkářka. Nás vnuky vozila od malička na Loutkářskou Chrudim. Můj táta taky píše. A z maminčiny strany byli zase divadelní ochotníci a muzikanti. U mě se to všechno nějak potkalo. No a v dospělém věku mě ovlivňují a inspirují různí lidé a kolegové, které potkávám při práci i v životě. Mám hodně snů, na kterých se snažím pracovat. Některé se asi nikdy nenaplní, ale myslím, že sny člověk má mít. Je hezké jít za snem. Taky se snažím sem tam plnit sny druhým. Občas mě někdo v životě k něčemu vyhecuje. Člověk se snaží nezklamat důvěru a zároveň neví, jestli nastavenou laťku je schopen přeskočit, nebo se k ní aspoň přiblížit. A když to dobře dopadne, je to přesně to, co člověka poponese v životě dál.

Z vašich představení už kdysi v brněnské Polárce i teď prosakuje křesťanství. Možná se dá říct i evangelictví. Čtete Bibli?
No jasně! Při svém kočovném způsobu života nemám čas chodit pravidelně do kostela. Ale vyhledám si většinou evangelický sbor tam, kde hostuju, a pokud mám čas, tak v neděli do kostela zajdu. I když tam třeba nikoho neznám. Je velice příjemné přijít do cizího sboru a zjistit, že to tam funguje stejně jako v tom našem. Občas s sebou vezmu i lidi, kteří v kostele třeba nikdy nebyli, ráda chodím někdy i do jiných církví. Dost mi pomáhá Na každý den, to slovo mě provází všude, kde se octnu. Prošla jsem si za studií krizí víry. Vypadla jsem ze zaběhnutého rytmu a o vztah k Bohu jsem přestala pečovat. Později jsem zjistila, že mi něco chybí a že o vztah k Bohu musím pečovat stejně jako o vztah partnerský či jakýkoli jiný. A písmákův deník Na každý den je geniální pomůcka k udržení vztahu s Bohem. Zároveň cítím, že přijít v neděli do kostela a nechat se osprchovat kázáním nestačí, že člověk potřebuje i ty lidi, společný zpěv a kafe po bohoslužbách.

Je pro vás pocit, že někam patříte, důležitý?
Ano. V církvi to funguje, to jistě čtenáři znají. V mém životě jsou ještě dva světy, kde to funguje podobně. A to je mezi divadelníky a mezi muzikanty. Divadelní múza otevírá srdce a u hudby to jde dokonce beze slov. To jsou nádherná zjištění pro život. Podle mě to stejně vyvěrá z toho bratrského gruntu, který klade důraz na to, že chci být vstřícná, chci být tolerantní, chci pomoci nováčkovi a  postarat se o příchozího, aby se necítil opuštěný. A zároveň mu nechat volnost a svobodu.

Jak jste se zabydlela tady ve Zlíně?
Přespávám tady na takzvaném „herečáku“ v garsonce, ale jinak žiju se svým mužem v Brně. On je z Uherského Hradiště a já jsem ho několik let přesvědčovala, ať jde do Brna kvůli mojí práci v divadle a v rozhlase. Sotva se ho podařilo přesvědčit, že jako muzikant a překladatel to bude mít v Brně lepší, a koupili jsme na šílenou hypotéku byt, přišla nabídka ze Zlína. Pracovně se pohybuji po celé republice, ve Zlíně přebývám a „doma“ mám v Brně.

Jaké další aktivity máte? Stíháte ještě něco, nebo je divadlo váš život?
Stíhám kapelu, tam hraju na ságo. Skupina se jmenuje Gentle Irony Trio. Podařilo se mi najít čas na práci se studenty zlínské herecké vyšší odborné školy. Dělala jsem také s olomouckými herci z Divadla Tramtárie a toto undergroundové divadlo se stalo mojí další láskou. Jsou to takoví bezvadní magoři, jak se v malých divadlech občas rodí. Nejde jet roky ve stejném složení, ale bývá to nádherná, osvěžující práce. Zkouška začíná tím, že se musí zbourat původní scéna, postaví se vlastní, odzkouší se, pak se scéna zbourá, postaví se ta na večerní představení, herci prodávají lístky, obsluhují za barem, pak jdou odehrát svoje, zase obsluhují za barem, nakonec to všechno sbalí a uklidí a ještě jsou rádi. A to je něco neuvěřitelného, to je prostě punk a je nádherné to zažít.
Ráda bych si také dodělala doktorandské studium. Na příští sezónu se rýsuje pár hostovaček. Podařilo se mi dokonce navázat přerušenou spolupráci s rozhlasem, z toho mám velkou radost.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?
Určitě přijeďte do Zlína! Ten náš Baťov vypadá, že je trochu z ruky, ale není. Vede sem dálnice i koleje. A přeju všem, aby podobně jako Komenský neztráceli naději. I když se věci všelijak kazí, je třeba se uklidnit, nadechnout se a zase začít.

Ptala se Daniela Ženatá