(ČB 4/2014) Práce na novém zpěvníku podnítila vznik této nové žalmové písně, jež se začala zpívat v některých sborech při velkopátečních bohoslužbách. V tomto případě nejde o formu střídavého zpěvu mezi předzpěvákem a sborem, ale o běžný typ refrénové písně, kde všichni mohou zpívat celou píseň jednohlasně. Zpracování refrénu nabízí také možnost vícehlasého zpěvu. Předehra s varhanním doprovodem je k dispozici v novénotové publikaci Zlínské sboropění (Kalich 2014), která obsahuje přes 80 skladeb a upravených písní pro různá vokální a vokálně-instrumentální uskupení: vícehlasně upravené písně, refrénové zpěvy, moteta, zdravice, halekačky, písňové kantáty, mešní zpěvy atd. Většina těchto zpěvů vznikla pro lokální užívání v podání Evangelického chóru Zlín. Prezentace sbírky proběhla na 23. kurzu pro sbormistry v Bystřici pod Hostýnem.
Zlínská 22
Píseň dostala toto recesní označení podle místa jejího vzniku („jednadvacítka“ je známý Baťův mrakodrap). „K zpracování 22. žalmu mě inspirovaly výklady faráře Petra Pivoňky na biblických hodinách. Byl to úžas, se kterým jsme několik večerů společně četli tuto modlitbu a vyznání,“ píše zlínský básník Jiří Pejla. Píseň měla původně několik variant, než se konečná verze ustálila. Autorovi textu šlo o celé přebásnění žalmu, které pečlivě zpracovával verš po verši tak, aby jeho zpracovaná podoba nepostrádala důležité výpovědi žalmisty, které jsou plné obrazů a emočního náboje.
Nářek je nesen nadějí
Nápěv vznikl z textu. Poetika Jiřího Pejly, přestože záměrně nevyužívá rýmy, ale pomocí moderních básnických prostředků odkrývá krásu slova, se dobře zhudebňuje. Při jeho hledání se z původní 3. a 4. sloky „vyloupl“ vyznavačský refrén, a také došlo ke sloučení původních dvou slok do jedné. Tím se změnila formální výstavba a také došlo ke změně textové rétoriky: z původních krátkých veršů vznikla široká fráze sloky s mollovou melodikou nářku, snažné prosby v soužení a žádosti o pomoc. Rytmus fráze vychází z přirozené deklamace textu. Má se zpívat jako modlitba, bez umělého patosu. Intenzita výrazů textu, naléhavost proseb vyústí ve vyznání a chválu, vyjádřené klidným refrénem v durové tónině, kde se opakovaně připomíná, že i otcové ve svém soužení volali k Hospodinu a měli v něm své bezpečné útočiště. Rozdílný charakter refrénu zdůrazňuje obě základní polohy žalmu. Specifikum hebrejských žalmů spočívá v tom, že žalmista nikdy nepropadne beznaději, ale věří, že Hospodin člověka nikdy neopouští. Jeho závislost na Bohu mu dává sílu svůj boj nevzdat.
Největší utrpení
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ tato slova žalmu zvolal Ježíš na kříži před židy, kteří věděli, že cituje mesiánský žalm. Jde o povzdech duše, která i při odevzdání se Otci pociťuje trpkost smrti a opuštěnost ve smrti. Opuštěnost v umírání je největším utrpením, které člověka může potkat. Básník Jiří Wolker říká: „Smrti se nebojím. Smrt není zlá. Smrt je jen kus života těžkého. Co je zlé, co strašné je – to umírání je.“ P. František Opletal k tomu dodává: „Ale opuštěnost zvlášť silně oprošťuje od vazeb světa a hlouběji nás připoutává k Bohu a s ním spojuje. Je to jedna z mimořádně výtečných cest k Bohu. Jí nás Bůh vychovává pro sebe. Proto ji zřejmě také Bůh, právě v poslední etapě života, na lidi dopouští.“ Tento žalm nás učí, že v situacích těžkých trápení, zármutku a opuštěnosti, se nemusíme bát říci Pánu Bohu, jak skutečně cítíme tíhu bolesti. V žalmu se bolestné volání mění v hymnus vděčnosti. Motiv blahé zvěsti o vzkříšení a všeobecnost spásy předznamenává začátek nové éry, kdy bude zaznívat zvěst o tom, jak velká je Boží láska, jak nezměrné je jeho milosrdenství. V utrpení mívá člověk pocit, že Bůh je daleko. Tento žalm a také Ježíšův velikonoční příběh nám opět připomínají, že ve skutečnosti Bůh člověka nikdy neopouští.
Ladislav Moravetz