(ČB 3/2014) Orient našince vábí i odrazuje. Dojde-li k události podobné únosu dvou českých dívek v Pákistánu, převažuje varování. Proč se vydávaly na tak nebezpečnou cestu? Zvláště v posledních letech zesilují hlasy proti mísení kultur. Ať si každý pěkně sedí doma a rozvíjí nerušeně svůj národní svéráz.
A přece uchvacují vzdálené země a kultury nové a nové nadšence, kteří nelitují osobního úsilí a někdy i obětí, aby se jim splnil jejich sen. Vyšlapávají cestu všem ostatním, kteří se chtějí méně bát a pro které sezení doma není životním programem.
V závěru loňského roku jsme byli obohaceni knížkou rozhovorů o životě a díle českého arabisty a afrikanisty Luboše Kropáčka (1939). Zvídavý chlapec z pražských Vinohrad vzpomíná na své dětství, studia a cesty, na nichž přišel do kontaktu s africkými a arabskými reáliemi. Překážek v životě musel překonávat dost: jeho otec byl prvorepublikový právník vyhozený po roce 1948 ze služeb ministerstva spravedlnosti, synovi režim uzavřel cestu na vysokou školu. Teprve po dvou letech práce v podniku zahraničního obchodu se vymaní z dosahu doporučení místní organizace KSČ a získá takové hodnocení, které mu otevře cestu k přijetí ke studiu angličtiny a arabštiny na Filozofické fakultě UK, odkud vedla cesta k vědecké práci, tlumočení a vyučování. Vypráví poutavě mj. o svém pobytu v Egyptě během tzv. Šestidenní války v roce 1967, o své účasti na expedici Lambarene v roce 1968 za Albertem Schweitzerem, jejíž duší s přezdívkou „Viki, král Afriky“ byl Josef Vavroušek, známý polistopadový ministr životního prostředí. Své dary nakonec předávají v cíli doktoru Munzovi a Schweitzerově dceři Rheně a na zpáteční cestě je při vylodění ve Francii šokovala zpráva, že Československo bylo okupováno sovětskými vojsky.
Pro Luboše Kropáčka tento osudový zvrat znamenal, že sice ještě vydal svá dodnes vyhledávaná skripta Moderní islám I.+II. (1971 a 1972), ale již nemohl udělat doktorát a jako nestraník byl v roce 1974 z Filozofické fakulty UK propuštěn. Živí se pak tlumočením a popisuje životní prózu překladatelů vedených tehdy jako „svobodné povolání“. Překládal komunistickým papalášům i představitelům demokratického Československa po listopadu 1989. Cení si toho, že si od něho tehdy ještě federální prezident Václav Havel před jednou cestou nechal vyložit základní ideu islámu; to nenapadlo nikoho před ním ani po něm. Jako padesátník v roce návratu demokracie a ještě plný sil a plánů si zvlášť cenil obnovené akademické svobody a návratu do profesorské a pedagogické aktivity.
Těžištěm knihy jsou autorovy charakteristiky islámu a perspektiv soužití islámu se západním způsobem života. Musím říci, že až do přečtení těchto rozhovorů jsem si nebyl jist, zda profesor Kropáček sám není muslim, natolik je pro mne s tímto tématem spjat. Ovšem zde se představuje jako otevřený katolík, který nepropadá romantickému optimismu, předvídá těžkosti, ale chce aktivně napomáhat všem smysluplným setkáním, vedoucím k vzájemnému pochopení. Vedle tradičně citovaných konfrontačně znějících citátů Koránu vyzdvihuje slova: „Kdyby Bůh chtěl, byl by nás věru učinil národem jediným, avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se navzájem v konání dobrých skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, v čem jste byli v rozporu“ /Korán, súra Prostřený stůl, 5; verš 48/.
Rozhovory s prof. PhDr. Lubošem Kropáčkem vedli Martin T. Zikmund a Jan Paulas.
Miloš Hübner
PAULAS, Jan; ZIKMUND, T. Martin; KROPÁČEK, Luboš. Po cestách kamenitých. O životě, islámu a křesťanské víře. Praha: Vyšehrad 2013. 272 s.
ISBN 978-80-7429-394-8