(ČB 1/2014) Naše setkání se uskutečnilo na samotě u lesa, v pěkně rekonstruované chalupě v severních Čechách. Zde se farář Jaroslav Raich (1947) usadil s rodinou na důchod po návratu z Anglie, kde působil s menší přestávkou skoro dvacet let v duchovenské správě, zejména v „Industrial Mission“. Pracoval například jako kaplan v největší uhelné elektrárně v Velké Británii, větší než je náš Temelín. Pro našince je to poněkud vzdálená představa. V továrně si stále spíše představíme politruka nebo odborářského funkcionáře. Jeho příběh může být nicméně inspirativní i pro službu církve v naší zemi.

Bratře faráři, sametová revoluce vás zastihla v duchovenské službě v Novém Městě pod Smrkem ve Frýdlantském výběžku. Mohl jste vstoupit jako starosta do obecní politiky, proč jste se rozhodl této nabídky nevyužít?
Především ze dvou důvodů: Tím prvním v řadě byla touha naučit se konečně trochu anglicky a totéž umožnit i celé rodině. Díky skvělému učiteli patřila angličtina k mým nejoblíbenějším předmětům na střední škole. Druhým důvodem pak byla snaha poznat život ve Velké Británii pokud možno co nejplněji. Pochopitelně včetně života církví.

V roce 1991 přišla nabídka odejít do Anglie. Jak jste „za kanálem“ začínal?
Ona nabídka z United Reformed Church (URC) přišla již v roce 1990. Jelikož jsem však slíbil, že pomohu se změnami v Novém Městě pod Smrkem, domluvili jsme se, že bychom mohli odejít až v roce následujícím. Po interview a volbě za faráře sboru jsme se nastěhovali do Middlesbroughu. V tomto městském sboru se 120 členy (na poměry v URC patřil mezi velké) jsem začínal jako klasický farář. Ve srovnání s farářskou prací v Čechách tu však byl značný rozdíl. Nemyslím tím jen fakt, že jsem kázal anglicky, a to nejen ráno, ale i večer, takže jsem musel na každou neděli připravovat dvojí bohoslužby s odlišným kázáním. Minimálně rok a půl to byl víc než slušný zápřah. Plusem bylo, že jsem se nemusel starat o finanční záležitosti, ani o věci hospodářské a provozní. Zhruba po třech měsících jsem pak byl kolegou anglikánem seznámen s tzv. industrial mission. Tím se mi otevřela církevní práce, o které jsem dosud neměl potuchy, nicméně mi byla od samého začátku nesmírně blízká. Po dohodě se staršovstvem jsem tuto činnost mohl vykonávat nejprve jedno půldne za čtrnáct dní, ke konci své působnosti už ale dva a půl dne v týdnu. A jelikož jde o činnost vesrze ekumenickou a týmovou, měl jsem možnost poznat mnohé kolegy z jiných církví. Po odchodu kolegy do důchodu jsem po něm zdědil „British Steel“, v té době již s pouhými pěti tisíci zaměstnanci. Říkám pouhými, protože to byla jen čtvrtina z těch, kteří v ocelárnách pracovali před patnácti lety. Zde jsem působil až do ledna 1995, kdy jsem z pověření Church of England začal pracovat na projektu ekonomicko-sociální a duchovní regenerace ve městě Gateshead. Mým úkolem bylo zapojit do tohoto projektu co nejvíce místních církví a pro industrial mission vypracovat relevantní návrh.

Po několika letech jste se vrátil do Čech a nabízel své zkušenosti v evangelické církvi. Jaká byla odezva?
Ani po tolika letech, která od doby, kdy se mi dostalo příležitosti industrial mission představit, uplynula, jsem se nezbavil smutku a lítosti – i když jsem byl vyslyšen, tato církevní práce, zaměřená na oblast průmyslu, obchodu a služeb, se nakonec zcela vytratila. V popředí zůstávala pastorační práce v armádě, věznicích a nemocnicích, která na rozdíl od industrial mission církev nic nestála. Smutek a lítost byly o to větší, že někteří z mých zkušených anglických kolegů byli připraveni a ochotni na vlastní náklady do Čech přijet a s touto církevní prací pomoci. Navíc, jak se později na jednom z farářských kurzů ukázalo, by byla industrial mission velice vítána v nejednom průmyslovém odvětví a službě. Když se toto nepodařilo, snažil jsem se zjistit, zda by šlo seznámit s prací někoho, kdo ukončil fakultu a připravoval se na vikariát. Ani ale to nebylo možné. Vikariát se prý musí absolvovat pouze v Čechách. Jakéhokoli dalšího pokusu jsem se pak již vzdal.

Když jste se do Anglie vrátil, nastoupil jste jako kaplan ve větší elektrárně, než je náš Temelín. Jak je duchovenská služba v tak rozsáhlém podniku organizována?
Po třech letech jsem nastoupil na poloviční úvazek jako farář ve sboru v Sandwichi a na druhý půlúvazek jako „industrial chaplain“, a to postupně v obrovském farmaceutickém komplexu Pfizer, dále pak na letišti Manston, v přístavu Ramsgate a konečně v obchodním komplexu Thanet. Do elektrárny Drax jsem nastoupil až po šesti letech, místo v Sandwichi bylo totiž zrušeno, takže jsem musel hledat nové, což se podařilo v Selby, v městě zhruba 14 mil jižně od Yorku. Kromě již zmíněné elektrárny jsem měl v péči ještě elektrárnu Eggborough a strojírenský závod zaměřený na opravy turbín. Jak jsem výše zmínil, práce kaplana je týmová a ekumenická a je organizována oborově, smím-li to tak říci. Bez ohledu jak je ten či onen podnik/místo veliké, kolik má zaměstnanců, vždy je tam jeden industrial chaplain. Kromě něho, zvláště jedná-li se o velký obchodní komplex, zde často v součinnosti s ním působí i několik dobrovolníků. Zdaleka to ovšem není jediný způsob, jak je industrial mission uspořádána. Za těch bezmála dvacet let, co jsem v URC sloužil, jsem prošel mnoha týmy s duchovenskou službou různě organizovanou.

V Čechách je práce faráře v továrně stále kuriózní záležitostí, spíše si v „kolbence“ představíme politruka nebo odboráře. Jak jste se tedy snažil tuto církevní službu v našich podmínkách obhajovat?
Dle mého soudu by se dalo říci totéž o službě faráře v armádě či věznici, není-liž pravda. A přesto se dnes nad tím již téměř nikdo nepozastavuje. V obou případech je tato služba církve příjímána s povděkem, přinejmenším těmi, jimž je určena. Jestliže se pastorační službě církve otevřely dveře armády a vězeňství, nenalézám sebemenší důvod, proč by oblast průmyslu, služeb a obchodu měla zůstat třináctou komnatou. Tím spíše, když si uvědomíme, že právě pracovní proces, dílny, kanceláře, prodejny jsou místem, kde lidé společně tráví velké množství času; v mnohých případech dokonce více než doma. Jsem si jist, že již dávno, pradávno nadešel čas k tomu, abychom zahrnuli do své církevní práce celou ekonomickou sféru. A zdaleka to tak není jen proto, že lecjaké naše sbory vymírají jak po meči, tak po přeslici. Při své prezentaci industrial mission jsem se ji nesnažil nikterak vehementně obhajovat. Koneckonců byla povýtce určena kolegům farářům a teologicky vzdělaným laikům, takže jsem předpokládal, že i oni vidí nutnost potřeby vyjít za ploty zahrad a kostelů do míst, kde lidé pracují. Tím spíš, že již tehdy se ukazovalo, jaké důsledky budou mít zhasnutá světla naší české privatizace.

Není to také tím, že tradice u nás a v Anglii je odlišná a protestantské misie v různých sférách života společnosti jsou zakořeněny již od 19. století?
Ano, tradice u nás a v Anglii odlišné jsou, v nejednom směru dokonce diametrálně. Činnost zdejších církví nebyla na rozdíl od nás nikterak omezována či dokonce zakazována. Navíc si myslím, že v Anglii bylo a zatím stále je pro práci církví vstřícnější prostředí. Tento fakt ale nemůže být argumentem pro nemožnost církevní práce v oblasti průmyslu, obchodu a služeb v Čechách. Zvnějšku už dnes nejsme ani my ničím omezováni, nic nám už není zakazováno. Strůjci limitů naší misijní služby jsme jen a jen my sami.

Financují kaplany v této „průmyslové“ misii podniky nebo církve, které vás vyslaly?
Na rozdíl od kaplanů v armádě, vězeňské službě, nemocnicích jsou industrial chaplains placeni církví, čímž je zachována jejich absolutní nezávislost. Nejsou prostě na výplatní listině podniků a institucí, v nichž působí.

V Čechách je situace spíše opačná, kaplany v nemocnicích, armádě i ve věznicích platí často tyto organizace, nikoliv církve. Dokonce se počítá, že takové úvazky budou v podmínkách samofinancování církví spíše narůstat. Jak je možné, že církve ve Velké Británii si mohou dovolit platit ještě pracovníky vyslané „do světa“?
Myslím, že je to především otázka priorit. Alespoň tak se mi to jevilo z rozhovorů s kolegy. Jestliže církev vidí smysl své existence a činnosti toliko v prostoru svých plotem obehnaných zahrad, pak pochopitelně nedá ani penny na jakoukoli službu za tímto plotem. Nicméně během oněch bezmála dvaceti let, kdy jsem jako industrial chaplain pracoval, se přece jen mnohé změnilo. V přímé úměře s úbytkem financí se v mnohých církvích snižoval i počet kaplanů pracujících na plný úvazek. Markantní to bylo především u anglikánů. Snižování plnočasových úvazků industrial chaplains nebyla bohužel ušetřena ani má církev, třebaže důraz a snaha misijně působit i mimo zdi kostelů stále zůstává.

Můžete srovnat svoji službu s prací tzv. dělnických kněží ve Francii?
Kdo to byli a popřípadě stále jsou dělničtí kněží, ať již ve Francii, Španělsku či Itálii, se lze snadno dočíst na internetu. Snad postačí, řeknu-li, že jedním z viditelných rozdílů mezi mou službou a službou dělnických kněží je v tom, že já jsem v britských továrnách nepracoval jako dělník a zaměstnanec. Vždy a všemi jsem byl vnímán jako farář, popřípadě padre nebo také reverend či vicar. Zkrátka jako někdo, kdo příchází zvenčí a kdo je placen církví.

Jak byste na závěr svoji dvacetiletou službu v Británii zhodnotil?
Snad jako službu, která se mi stala potěšením a do značné míry i koníčkem. Ačkoliv jsem měl na všech místech, kde jsem sloužil jako industrial chaplain, statut hosta, nebylo dveří, do kterých bych měl zakázaný vstup. Tím se mi naskýtala příležitost mluvit s lidmi, s nimiž se klasický farář zpravidla těžko setkává. Naprosto zjevné to bylo především u manuálně pracujících. Ti totiž do kostelů nepřicházeli, a když ano, tak nanejvýše třikrát za život. Ale z jejich reakcí bylo patrno, že mne rádi vidí, že mohou se mnou mluvit o věcech ryze osobních i pracovních. Postupem času, když se podařilo vytvořit atmosféru vzájemné důvěry, docházelo často i na otázky víry a duchovní orientace.

ptal se Jan Kirschner