(ČB 12/2021) Na státní svátek 28. 10. 2021 jsme se sešli ve Sněžném, abychom zasadili lípu na památku romského partyzána a evangelíka Josefa Serinka. Myšlenka se zrodila v hlavách Ondřeje Lišky, bývalého ministra školství, a Mikuláše Vymětala, evangelického faráře pro menšiny. Myšlenka si ale získala nakonec přízeň i sněženského staršovstva, které dalo k dispozici místo na zahradě u kostela, a také u mnoha lidí, kteří pomáhali s organizací nebo jen přijeli, aby se s touto ne všeobecně známou postavou z novodobé historie seznámili.

Pro mě jakožto bývalého zdejšího faráře a pro mou ženu bylo neobyčejně silné se opět setkat s lidmi, které jsme delší čas neviděli, navštívit místa, která jsme za svého působení vůbec nenavštívili, a obohatit se o působivý příběh, který jsme neznali. Velkým zdrojem inspirace byla pro účastníky i pro organizátory obsáhlá publikace Česká cikánská rapsodie z pera Jana Tesaře. Ten sepsal tuto knihu již mezi roky 1963–1964, avšak nemohla vyjít. Po létech se k ní vrátil, přepracoval ji a doplnil dalšími poznatky. Kniha vyšla v roce 2016. Zatímco pro leckoho z nás, kteří jsme prošli komunistickými školami, jsou partyzáni něčím podezřelým a spojeným s nastupující totalitou, na příběhu Josefa Serinka lze sledovat linii jinou. Veřejnosti je známa spíš neblahá akce v Přibyslavi, kde byli na odplatu za zastřelení generála Vojtěcha Luži zabiti čtyři četníci. Předtím ale organizoval Josef Serinek partyzánský oddíl na Vysočině v okolí Sněžného, Daňkovic, Krásného a Spělkova či Telecího. Oddíl čítal kolem třiceti mužů, prošlo jím ale zhruba pětkrát více osob a dával naději těm, kdo se museli ukrývat před nacisty. Dnes se jen obtížně chápe, jak těžký život to musel být, jak náročné bylo pobývání v různých zemljankách, které jsou dodnes k nalezení, pokud víte, kde hledat. A málokdo ví, že různá drobná odbojová činnost omezovala vliv okupantů a napomáhala k uchování odporu mezi obyvateli, případně zachraňovala životy lidem na útěku.

Josef Serinek 1900-1974)

K partyzánství se Serinek dostal jako člověk, který žil na okraji společnosti. Neměl snadné dětství, krátce po narození osiřel a vychovávala ho sestra maminky. Když se pak postavil na vlastní nohy, měl práci a rodinu, manželku a pět dětí, přišla druhá světová válka. Byli posláni do koncentračního tábora v Letech u Písku, odkud se Josefu Serinkovi podařilo utéct, rodina tam ale zůstala. Mylně předpokládal, že se mu podaří ji časem osvobodit; někteří byli deportováni a skončili v plynových komorách v Osvětimi, jiné dohnala epidemie tyfu ještě v Letech. Po válce založil Josef Serinek novou rodinu ve Svitavách a měl tři děti. K rozhovorům s Janem Tesařem se příliš neměl, domníval se nejprve, že jde o nějakého „špicla“, který se z něho bude snažit vytáhnout citlivé informace z doby odboje. K vyprávění ho nakonec přiměla sousedka židovského původu, která přežila holokaust. Ani potom ale nebyl vůči rodině o své partyzánské minulosti příliš sdílný. Důvody nejistoty možná hledejme i v události, která se stala dávno po jeho smrti. Když totiž konečně trilogie //Česká cikánská rapsodie// vyšla, vznikla i iniciativa za zasazení památného stromu. I tehdy u toho byl Ondřej Liška. Semenáček svatováclavského dubu byl zasazen nad Spělkovem, ale po dvou letech zmizel i s kamenem s pamětním nápisem. Nebylo snadné být Rom za první republiky, v době okupace, v časech komunistické totality a není to snadné ani dnes.

Vzpomínat v čase výročí vzniku republiky na významné postavy historie mi dává dobrý smysl. A zvlášť tehdy, když těmito významnými postavami jsou postavy lidsky drobné, jako byl Josef Serinek. Ukazuje se, že si člověk může zachovat rovnou páteř i v době války, v době totality, v době jakkoli nepřejné. Jeho příklad tak bude předán pro další generace i zasazením památného stromu, ke kterému časem jistě přibude vhodná cedulka s informací. Strom sám bude také pozoruhodnou vzpomínkou na časy dávné. Jde o odnož Masarykovy lípy z Plečnikovy vinice Pražského hradu. Skvěle tedy propojuje vznik republiky, činnost prvního prezidenta Masaryka, jehož socha ostatně ve Sněžném přečkala i dobu totality, a další pohnuté osudy naší země.

Den byl ovšem velkým zážitkem i díky skvělé přípravě ze strany organizátorů. Byla připravena nejen lípa k sázení a důstojné zahájení v evangelickém kostele ve Sněžném za účasti farářky Martiny Kadlecové a dalších místních evangelíků, ale také trasa cesty, která vedla ze Sněžného přes Buchtův kopec do Krásného, kde jsme se mohli občerstvit v místním hostinci díky službě obětavých přátel. Pokračovali jsme kolem zemljanek, v nichž se Serinek ukrýval, až do Telecího. Během cesty se Ondřej Liška s Mikulášem Vymětalem střídali ve čtení z Tesařovy knihy, Serinkův vnuk Zdeněk hovořil s putujícími a nakonec jsme vše uzavřeli na faře v Telecím, kde působila za války Rada tří. Čtení a vzpomínání se zde ujal telecký farář Jan Hrudka a zajímavé písně interpretoval poličský farář Jiří Tengler. Odtud nás autobus odvezl zpět do Sněžného, kde měla většina svá auta. To už se mohutně smrákalo, ale všichni jsme odjížděli s pocitem smysluplně prožitého dne, obohaceni o nové vjemy, o nová setkání a s nadějí, že se v každé době dá žít čestně a správně.

Michal Vogl