(ČB 11/2021) Otevřený dopis Českobratrské církvi evangelické z Ústeckého seniorátu (ČB 7+8/2021) byl začátek nebo prostředek diskuse, ale zcela jistě ne její konec. Do jednání na nočních online konferencích už jsou zapojeni lidé z několika seniorátů. Jsme rádi, že na starosti a černý noční humor nejsme sami. Chceme se s vámi na stránkách Českého bratra v následujících měsících podělit o to, co děláme a o čem přemýšlíme, protože cítíme, že se to týká nás všech. Jak jsme na to přišli?

Křesťané měli od počátku jasno v tom, že se slouží u stolu a tam, kde je to potřeba. Diakonii jsme pochopili a vzali za přirozený projev svého života s vírou.

Abychom mohli sloužit, vybudovali jsme dobrou strukturu církve v prostoru. Je zakotvena a opečována. Proto, aby mohla sloužit tam, kde je to potřeba. Sbory jsou ideálně jako výškový tábor (německá praktická teoložka Isolde Karle používá metaforu opěrného bodu či základny), ze kterého můžeme sloužit svému nejbližšímu okolí. Lokálně a se znalostí podmínek.

Ve společnosti cítíme „slepé skvrny“ (Daniel Prokop), kterým musíme věnovat pozornost, jinak se z nich stanou časované bomby. Tato místa (samozřejmě také mimo problémové lokality pohraničí) ztížených podmínek pro život byla oblíbený cíl Ježíšova působení. Naštěstí i v nich máme výškové tábory či opěrné body, ze kterých můžeme pomáhat tam, kde je to třeba. Slovem, přítomností, společenstvím, přinášením naděje pro každý lidský život v jakýchkoliv situacích.

Mnoho z toho se děje a s obětavostí všech funguje. Ale taky dochází dech. Ne, protože by se málo platilo, hodně utrácelo a jenom nadávalo. Naopak, v bojových podmínkách, svépomocí a na hraně důstojnosti se přibližujeme těm, za kterými na okraj přicházíme. A částečně to taky není špatně. Ale pokud použijeme termín udržitelnosti, tak ta už se počítá jen na jednotky let. Nejen finanční, ale také lidské síly se takto opotřebovávají rychleji.

A otázka zní, jestli jako křesťané cítíme, že projevem naší víry v každém čase a za každých společenských podmínek je být nablízku těm, kteří jsou vyloučeni, na okraji a v beznaději? A tak, jestli není naším společným cílem výškové tábory na periferii chtít mít?

Nikoli buď, a nebo. Ale společné vědomí odpovědnosti za ty, ke kterým nás Ježíš poslal. To vědomí se může projevit tak, že ve svém sboru (ve kterém nemusíme vybírat moc na saláru, protože nám předci zajistili nájemní domy a dobré výchozí podmínky) budeme myslet na lokality, kde nevidíme jen slabé sbory, ale především slabé rodiny s nízkými příjmy, samoživitelky, seniory s nízkými výměry důchodů, lidi po výkonu trestu a chybějící sociální služby. A budeme zrovna tam chtít, aby naše církev žila a sloužila a budeme se chtít k této práci přiznat také svými finančními prostředky.

Jsem moc ráda, že mohu po pěti letech psát se spoustou dobrých zkušeností. V mnoha případech se jednotlivé sbory a jejich členové se svými rodinami k různým projektům hlásí a podporují je. Mám velikou radost z každé návštěvy a každé možnosti mluvit přímo na místě o tom, co zde děláme. Jsem ráda, když někdo řekne, že mu to připadá důležité. Dává smysl dělat smysluplné věci spolu. Díky za to, co se děje, a těším se na všechno, co se teprve stane.

Juliana Hamariová, farářka v Černošíně