(ČB 10/2021) Před deseti lety se přes známou dozvěděl, že pražská speciální škola Diakonie hledá ředitele. Vzdělání na takovou pozici měl, zkušenosti ne. Pracoval do té doby v poradenské firmě, kde ho to ovšem moc nebavilo. „Mám rád výzvy a tušil jsem, že se jich v Diakonii nabízí požehnaně,“ vysvětluje Milan Černý, proč se nakonec pro Diakonii rozhodl. Jedné z největších výzev čelí právě teď: michelská speciální škola V Zápolí potřebuje zásadně rozšířit kapacitu, aby mohla pomoci více rodinám s těžce handicapovanými dětmi.

Proč se musí škola V Zápolí zvětšit a nemůže zůstat tak, jak je?

O školu je velký zájem a za současného stavu musíme odmítat i žádosti rodin z blízkého okolí. Pro další žáky nemáme místo. To je velká škoda a byla by chyba nic s tím nedělat. Čím více dětí bude do školy chodit, tím více rodin podpoříme. Speciální škola pro ně představuje obrovskou pomoc. V Zápolí také potřebujeme tělocvičnu, ta nám aktuálně zoufale chybí; děti si uvnitř vlastně nemají moc kde hrát. Pro naše autistické žáky nám zase chybí speciální místnost, kde bychom je mohli v bezpečí zklidnit, když dostanou záchvat. Plánujeme i cvičnou kuchyňku, protože chceme naše žáky učit co největší samostatnosti, to je naše priorita – aby se po odchodu z naší školy dokázali o sebe co nejlépe postarat.

Kolik žáků škola pojme, když ji rozšíříte?

Dvakrát víc než nyní. Aktuálně je tu 48 žáků, rekonstrukci to bude ke stovce. Uvažujeme také o tom, že by se sem mohla vejít i praktická škola. V nové budově bude rovněž mateřská škola a přípravný stupeň základní školy, který oddělíme od ostatních tříd. Tím dáme rodičům předškolních dětí čas a prostor vyrovnat se s tím, že mají dítě postižené. Byl by to takový jejich chráněný svět.

Jak představa nové školy vznikala?

Nejprve jsme ji promýšleli ze všech stran se všemi učiteli. Bavili jsme se o tom, jak by měla vypadat, jak velké třídy potřebujeme apod. Jeli jsme se podívat i do jiných škol, hledali jsme inspiraci, kde se dalo. Potom vznikly první náčrty, taková studie, kterou jsme s učiteli ještě připomínkovali. Teď už připravujeme projekt, řešíme stavební povolení a začali jsme na rekonstrukci shánět peníze.

Jak se peníze na tak velký projekt shánějí?

Pro mě je to vlastně úplně nová zkušenost a velké dobrodružství. Paradoxně proto, že působíme v Praze, velmi bohatém regionu, máme trochu smůlu – nemůžeme získat investiční dotace z Evropské unie. Těch zhruba 10 milionů, které nám chybí, musíme sehnat jinak. Nejprve se vždycky obracíme na rodiny našich žáků, které oslovíme s prosbou o pomoc. Někteří nám přispějí, jiní informace o rekonstrukci šíří ve svém okolí. Oslovil jsem také firmy, které nás už v minulosti podpořily. Štěstí zkouším i u česko-vietnamské společnosti s tím, jestli pro nás nechtějí uspořádat sbírku. Naši školu totiž navštěvují čtyři vietnamští žáci. Přispět na rekonstrukci naší školy ale může kdokoli. Na našich webových stránkách máme darovací formulář, přes který je možné poslat jakýkoli finanční příspěvek.

Jeden velký projekt už za sebou máte, a to novou školní zahradu.

Jsme na ni ohromně pyšní. Pomohly nám s ní rodiny našich dětí. Tatínek jednoho našeho žáka třeba přijel na zahradu s bagrem a zbavil ji všech betonových prvků, jiný nám zase daroval 50 000 korun. V podstatě každý rodič nám v rámci svých možností pomohl a toho si ohromně vážím. Postupně jsme potřebnou částku dali dohromady a vytvořili zahradu se spoustou zvukových hraček, se skluzavkami, trampolínou i různými prvky pro rozvoj pohybových schopností. Nechybí ani spousta místa k odpočinku a hezký altánek. A hodně se taky povedl kus chodníku, kde můžou děti jezdit na kolech a koloběžkách – to je totiž baví nejvíc.

Jsou podle vás pražské speciální školy něčím výjimečné?

Určitě jsme výjimeční v tom, že máme na starosti děti s tím nejtěžším postižením. Máme žáky, které by do státních speciálních škol nikdy nevzali. Jsme ale jedineční také v tom, že naši zaměstnanci jsou lidé, kteří tuhle práci chtějí dělat, chtějí se učit od sebe navzájem a být si oporou. A to se nám, myslím, daří. Každý z nás do toho něco přináší. A já věřím, že to se nějak projevuje i na našich dětech a jejich rodičích.

Vendula Janů