(ČB 10/2021) Při recitaci prostředního, christologického článku Apoštolského vyznání víry, tvoří tato slova nepochybně zlom, nejnižší polohu: „Sestoupil do pekel…“ Zde končí sestupná linie pašijí, která začala slovy „trpěl pod Ponciem Pilátem“. A bude následovat linie vzestupná – výpovědˇ víry ve vzkříšení. Je ovšem otázka, zda slova o sestoupení do pekel přiřadíme ještě k oné sestupné linii (a nádech dáme až po nich), nebo je to pro nás počátek linie vzestupné (a nádech je před těmito slovy).

Taková maličkost, ale dává těm slovům dost rozdílný význam. První možnost: Jestli ta slova patří k Ježíšovu utrpení jako jeho konec (a až pak se znovu nadechneme), stojí následující výpověď vzkříšení proti celé výpovědi o Ježíšově smrti – a slova o sestoupení do pekel jsou jen okolností této smrti, protože smrt je konec. Podle těch slov u Ježíše vidíme, že smrt má i duchovní důsledky, peklo jako vzdálení od Boha.

Ta druhá možnost – na nový nádech vedle sebe stavíme sestoupení do pekel a zmrtvýchvstání, vyznívá trochu jinak. Dost se tady zvětšuje důraz na zázračnost. Místo polarity smrt – vzkříšení je tu napětí peklo – vzkříšení. Což na nás působí odtažitě v obou svých prvcích. A méně to odpovídá smyslu článku z třetího odstavce, kde je ten děj vztažen na nás všechny: „věřím… těla z mrtvých vzkříšení“.

Podle mé zkušenosti je druhý způsob recitace, byť (podle mne) nesprávný, v evangelických sborech častější. Nemusíte nad tímto článečkem moc dumat, spíše si ten rozdíl významů uvědomte někdy při vyznávání samém. A jestli dáte na mé doporučení, vyřídíme ta slova o pekle najednou s celou bolestnou frází o smrti a pak dáme nádech, třeba i trochu delší, a: „třetího dne vstal z mrtvých…“

Aleš Wrana