(ČB 7+8/2021) Začněme v ráji. V tom světě, který je dobrý, po kterém se prochází člověk, který je také velmi dobrý, najednou slyšíme, že něco dobré není. K lidské spokojenosti nestačí ani vlk hrající si s beránkem ani plné společenství dokonalého člověka s Bohem. I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gn 2,18) Pán Bůh je moc vysoko, zvířata moc nízko. Tak si Pán Bůh řekl: „Učiním mu pomoc jemu rovnou.“

Tento motiv si zapamatujme z více důvodů. První důvod je ocenění lidského partnerství. V dějinách církve se objevily proudy, které si některé Ježíšovy a Pavlovy výroky vyložily tak, že celibát je cosi nadřazeného nad partnerské soužití. Nějak jim unikl motiv „daru“ a „povolání“, tedy to, že je to Bůh, kdo lidi povolává tak či onak a v Bibli jasně převažuje vysoké hodnocení manželského soužití. Je příznačné, že biblické jazyky neznají pojem pro „starého mládence“. Už samotná Ježíšova přítomnost na svatbě by nám měla stačit k přijetí názoru, že svatba je něco dobrého.

Druhý důvod je principiální rovnost muže a ženy, kterou stvrdí apoštol klasickým: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga 3,28–29) Naše odlišování na židy a pohany, otroky a svobodné, muže a ženy… je služebná záležitost, která si znovu a znovu zaslouží promýšlet, jestli nás neovládá víc, než je nezbytně nutné. Nebudu se ucházet o místo kojné! I zde je ale smutná zkušenost církevních dějin z přehnaného důrazu na rozdíly, namísto vyzdvižení rovnosti.

Tradiční rodina

Ani Boží lid v tomto ohledu nešel vždy příkladem. Když vezmeme za bernou minci pojem „tradiční rodina“, tedy rodina podle modelu předávaného (//tradeo//) v průběhu dějin, po staletí je muž „baalem“, tedy pánem své ženy (Dt 22,22). Každé manželství se natolik týkalo celé komunity, že o výběru manželky a souvisejících otázkách ekonomických rozhodovali rodiče, obvykle rodiče budoucího ženicha. Samozřejmostí byl souhlas otce nevěsty, jako když Jákob žádal Lábana o Ráchel (Gn 29,18n), v lepším případě i souhlas nevěsty samotné (Rebeka pro Izáka Gn 24,8). Opět z důvodů stability komunity bylo přirozené hledat partnerku v rámci kmene. Dostatečně silný muž si mohl na rodičích „vydupat“ manželku podle svého srdce (Samson), dívka toužící po vdavkách musela vymyslet nějakou lest (Rút). Zde jde ovšem o očividné výjimky. Nezměrný význam společenského tlaku na výběr konkrétního partnera i jasné vyjádření nerovnosti, nadřazenosti muže nad ženou, to je stav, který bude provázet církev až do moderní doby. Zásluhu na svobodě volby partnera a návratu k rajské „pomoci jemu rovné“ má tak mnohem víc ekonomický rozvoj společnosti a ženské emancipační hnutí než biblická exegeze.

Svatba

Dívky v původní domácnosti pracovaly, snad tady někde koření povinnost zaplatit rodině nevěsty nějakou částku jako náhradu za odchod pracovní síly. Částka byla stanovena i za svedenou pannu (Ex 22,16), platba „v naturáliích“ byla možná – tady by mohl vyprávět praotec Jákob. Zdá se ale, že provdat dceru bylo více než žádoucí. Apokryfní Sírachovec to dokonce vidí tak, že …dcera bývá skrytou příčinou, že otec nespí, že mu starost o ni zahání spánek. Když je mladá, aby neodkvetla dříve, než se vdá, když je provdaná, aby se nezprotivila muži. Dokud je panna, aby nebyla zneuctěna a neotěhotněla ve svém otcovském domě. Žije-li s mužem, aby se nedopustila nevěry, anebo, ač provdána, aby nezůstala neplodná. (Sír 42,9–10)

Tato dohoda rodin platila jako zásnuby, ale již od nich je na oba pohlíženo jako na stabilní pár a případná nevěra byla trestná.
O samotném svatebním obřadu nevíme vlastně nic. Zdá se, že stačil prostý fakt, že se dívka vykoupala, potřela vonným olejem, oblékla slavnostní šaty a šperky a pak byla odvedena ženichem k němu domů. O to důležitější bylo ženicha a jeho činnost nepropást, jak se to stalo pošetilým pannám z podobenství. Ani z pozdějších dob nevidíme žádnou jednoznačně vyžadovanou podobu uzavření manželství, potud by nám mohlo stačit v této věci Ježíšovo „dát císaři císařovo“ (Mt 22,21), tedy respektovat občanské zákony či společenský konsenzus.

V manželství

S požehnáním Bůh říká Adamovi s Evou první příkaz: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1,28) Sex ale není určen jen k rozmnožování, a co dělají ti dva, nechává Písmo na nich (Př 5,18–19, Gn 26,8–9). Jen to musí to být právě jen oni (Př 5,15–17). Z Dt 22,13–21 vidíme, jak důležitým motivem bylo panenství a uchování zakrváceného prostěradla ze svatební noci. Případná nevěra byla trestána smrtí. V menších případech počítá Starý zákon s možností rozvodu. Manžel mohl dát ženě rozlukový lístek (Dt 24: „knihu odříznutí“) se zdůvodněním, proč ji ze svého domu vykazuje. Na prvním místě to bylo smíšené manželství s pohankou (Ezd 9,1–10,44). Z Ježíšových disputací můžeme usoudit, že se rabínské školy lišily v definici toho, co je tím „něčím odporným“, co muž na manželce shledal a ona už u něho nenalézá přízeň. Už Starý zákon ale zná Boží negativní postoj k rozvodu (Mal 2,14–16). Sluší se připomenout, že Herodova sestra Salome poslala (//Židovské starožitnosti XV//) oznámení o rozvodu svému manželovi a že tedy možnost zrušit manželství byla z principu umožněna i ženám, ale zde zřetelně jako výjimka daná společenským postavením.

Polygamie byla po staletí přirozenou součástí života společnosti. Příběhy Abrahama, Jákoba, Davida, Šalomouna atd. jsou nám ale spíše varováním než inspirací a je příznačné, že polygamie časem vymizela jako model soužití, který se neosvědčil. Principiálně je zakázána představeným ve sboru (1Tm 3,2.12; Tit 5,6) – i z toho můžeme usoudit, že rozhodně není vnímána jako ideál.

Novozákonní pragmatismus i výhled ke konci věků

Pavlovy „celibátnické“ rady jsou povýtce motivovány očekáváním blížícího se konce světa (1K 7,29n). S manželstvím jako přirozenou součástí společnosti ovšem počítá dál. Na rozdíl od Ezdrášových důrazů je manželství i s nevěřícím partnerem „svaté“, byť pochopitelně Pavel apeluje na sňatky s věřícími (1K 7,10.39). Pavlovi apoštolští kolegové chodí na misii s manželkami (1K 9,5) a autor listu Židům vyzývá, aby manželství měli všichni v úctě (Žd 13,4). Apoštol Pavel zcela pragmaticky vyzývá k opětovným vdavkám mladých vdov (1Tm 5,11n). Zákaz ženění vnímá jako démonskou nauku (1Tm 4,3).

Přirovnání vztahu Krista a církve k manželství je známý Pavlův motiv (Ef 5,21–33). Farizejský znalec Písma má na co navazovat – prorocké hlasy motiv manželství Hospodina a jeho lidu znají (Iz 1,21 i jinde; Jr 3, Oz 2…). Ve stejné myšlenkové linii Pán Ježíš přirovnal Jana Křtitele k „příteli ženicha“ (J 3,29). To už se dostáváme až k té svatbě Beránkově. Církev, která je očištěna křtem vody a slovem, slavná, bez poskvrny, svatá a bezúhonná… (Ef 5,26–27), která odkazuje až k nebeskému Jeruzalému, který sestoupí jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (Zj 21,2).

Každá večeře Páně je předjímka hostiny při svatbě Beránkově. Znovu a znovu čekáme, až proběhne svatební rituál z biblických časů. Přijde ženich a odvede si církev jako svoji nevěstu k sobě domů, do příbytků, které pro nás připravil (J 14,1–3)

Součástí těchto výhledů je i cosi, co se na první pohled jeví jako všeobecný celibát (Mt 22,30), ale přesto mám naději, že „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“. A to, co prožívají Ježíšem zmiňovaní nebeští andělé, neztratí rozměr toho, co bylo dobré a cenné již v ráji.

Jaroslav Pechar