(ČB 7+8/2021) Viktor a František. Dva Romové, spíš cikáni, vlastně cigáni. A k tomu Štěpán Smolen, který se v knize tituluje český gádžo a kněz. V první části knihy rozmlouvá s Viktorem, v druhé s Františkem, v té poslední s oběma dohromady.

My všichni máme jistou představu o tom, jak cikáni v Česku žijí, a většinou se nepleteme. Když si to ale člověk tady čte, určitá „drsnost“ té reality ho stejně dostane. Copak nemůžou někdy taky žít „normálně“?! Přitom nás vyvede z míry i to, s jakým klidem to tady ti dva popisují.

To všechno, s čím se potýkají, ať už vinou svojí, nebo někoho jiného, a z čeho na nás dýchá skoro až hrůza, je tady popisováno s klidem, bez emocí, jakoby nic. A o tom, kdo za to může, se tu nedebatuje.

Co všechno se podílí na tom, jak to s těmi cigány u nás dopadá?
Dědičnost? Do jisté míry. Povahové rysy? Taky. Okolnosti? Určitě. Co však do těch okolností patří? Za co můžou oni sami, a za co my „bílí“? Jenomže zrovna tomuhle, ač je to samo o sobě dost velké téma, se tahle kniha nevěnuje.

O co tedy jde? No to se přece pozná už z názvu, je to cikánská víra, jak taky jinak, když rozhovory vede kněz…
K té víře dospěje i Viktor i František, co tomu ale předchází? Jak dlouhá je to cesta?

Sama jsem byla Romům nablízku několik let, když jsem působila ve věznici jako pomocník kaplana. Za co „seděli“? Opakovalo se to pořád dokola – od krádeží k drogám, od drog ke krádežím, taky šlo o neplacení alimentů. Většinou žádné velké zločiny. A ti odsouzení se skoro všichni tváří poslušně, všichni chtějí s těmi špatnostmi skončit, oni jsou si dokonce jisti, že s tím skončí. Jenomže v praxi se dost často vracejí, protože na svobodě padají do toho zlého začarovaného kruhu znovu a znovu. I Viktor si vězení vyzkouší. A s Františkem jsou ze stejného těsta. Drogy – děsná jízda, pak, občas, se podaří vyváznout – „s drogama je konec!“ A pak je to nanovo. Taky každá nová holka je fantastická, s ní budu už napořád, ale najednou malér, scény s křikem, rvačky… A já bych opatrně řekla, že ani s tou jejich křesťanskou vírou to nebude jinak. Že i ona je „cikánská“; ty ups and downs se i jí dotýkají… Jeden měsíc trvá to fantastické „uvěření“, provázené totální změnou postojů – k manželce, k závislostem, k celému světu… A pak je zase pád dolů. Znám to od nich dobře, skoro mě to už nebaví číst.

Je ale dobré zdůraznit, že postoj k víře je u cikánů o hodně jiný, než je ten náš, je daleko „normálnější“, obvyklejší. Ti, kdo ve věznici, aspoň ve Vinařicích, navštěvují kaplana a účastní se bohoslužeb, jsou Romové z 90 procent.

Jenomže těmi pády kniha kupodivu neskončí. V poslední části, nazvané Viktor & František, se stane cosi, co bych vlastně nečekala.

Seznámili se ve fabrice. Viktor vzpomíná – „Když jsem se s Giou (Františkem) prvně potkal, jel zrovna v sázkách. Prohrával ve Fortunách a pak chodil a škemral u lidí o dvě stovky… On ve mně zas viděl toho feťáka.“ Ale něco se nějak sběhne, oni se sblíží a najednou se spolu baví o Bohu. Pak dokonce začnou chodit na katolickou faru, za otcem Pavlem. A z toho už se jen tak vycouvat nedá. Naopak to jde hloub a hloub. Na to, abychom to brali jen jako další dílčí up, po němž bude fatálně další down, to trvá příliš dlouho. Oba berou věc vážně, to už mají každý několik dětí, kostel zasáhne celou rodinu…

A co zasáhlo mě? Ta opravdovost, která není naoko. Když cikán něčím žije, je to vždycky naplno. Co to tady znamená konkrétněji? Určitě způsob, jakým o Panu Bohu mluví. Skoro jim to závidím, já takhle mluvit neumím a jejich opravdovosti i nadšení věřím, je věrohodné! Skutečně mě to přesvědčilo o tom, že ty cikánské pády nemusí být do konce věků. To je přece nadějné, ne?
A ještě ráda dodám – Štěpán Smolen psát umí. Tady je to vidět. O pěkných decentních fotografiích nemluvě…

Štěpán Smolen: Cikánský evangelia. Brno, Cesta 2020, 334 s.

Jana Plíšková