(ČB 6/2021) Poslední sborovou zásilkou jsme na sbory dostali velmi podnětný materiál s nápady, jak by šlo otevřít sbor novým aktivitám. „Formáty sborového života“ se nemusí omezit na nedělní bohoslužby a v týdnu na biblickou hodinu. Již mnoho let se v řadě sborů v neděli nekončí poslední písní, ale pokračuje se nějakou formou společného posezení. Brožura rozhodně stojí za prostudování a promýšlení, co by šlo využít i v dalších sborech. A co pak především – může a má být inspirací k hledání dalších formátů sborového života. Dalších aktivit, které se odehrávají na půdě sboru, ale budou otevřeny ven přece jen víc než standardní nedělní bohoslužby.

V této intenci se pokusím představit „žehnání motorkářům“, jehož 14. ročník se konal o Svatodušních svátcích ve Strmilově.

Začátek měl podobu klasické noční můry každého evangelického faráře. Obrátil se na mne přátelský sekulární soused, který byl kdykoliv ochoten pro evangelický sbor něco udělat, jestli bych jim neudělal tu „motorkářskou mši“. Jakože bych jim „nakřtil“ motorky, to že se prej tak dělá a že to je pěkné!

Nádech – výdech… Jdeme na pivo, protože tohle je potřeba trochu probrat. Jestli se do toho mám pustit – a neříkám, že ne! – je potřeba si velice dobře ujasnit, co se bude dít. Co kdo od toho očekáváme a nakolik se naše představy potkají. Celkem logicky se ukazuje, že motorkáři vlastně žádnou konkrétní představu nemají. Přijedou s motorkami ke kostelu – no a „pak je to na vás, pane faláři, vy přece víte, co se tak dělá!“.

Obtelefonoval jsem pár kolegů, o kterých jsem se z internetu dozvěděl, že něco takového dělají. Asi nejcennější byl rozhovor s knězem od Cyrila a Metoděje v Praze na Karlínském náměstí. „Harley-Davidson mše“ tam probíhala už roky. Stovky strojů, na varhany jim hrával Petr Hapka. Ptal jsem se kněze, jaká volí biblická čtení. Z váhavého tónu jsem pochopil, že moc nechápe, v čem je problém. „No – podle lekcionáře. Perikopu pro ten den!“ Pochopil jsem, že z té „náboženské pozice“ duchovního rozhodně nehodlá slevit nějakým podbízením. Reprezentuje církev, a tak nabízí to, co církev nabídnout může a má. To byl pro mě první důležitý postřeh, který mě provází dodnes.

Od něj jsem si zapamatoval i následující: „Mnozí z nich budou v kostele poprvé a třeba i naposledy. Přicházejí se směsicí pověrčivé úcty a strachu, že nebudou přijati – a má to logiku, protože s tou lebkou na zádech a rohy na přilbách to s kostelem moc dohromady nejde. Ale ty je buď ber takové, jací jsou, nebo to nedělej. Nesnaž se té situace zneužít tím, že jim budeš chtít říct všechno. Naučit je celý katechismus. Když z kostela odejdou s tím, že byli přijati, že jsi tam byl pro ně, splnil jsi svoji úlohu.“
Na první ročník (2008) přijelo asi 50 strojů, z čehož dobře čtvrtinu tvořil strmilovský „fichtltým“, který to bral jako recesi. Ale jezdí dodnes a slavnostně smrdí v čele spanilé jízdy městem. Formát je za ty roky neměnný – přivítání, biblický příběh (spíš převyprávěný než čtený přesně z Bible) a promluva. Jazyk co možná civilní, na téma promluvy navazuje píseň ze světského prostředí. Život jako cesta, na které platí určitá pravidla – a klasická countryovka Veď mne dál, cesto má. Dylanovka od Golden Kids Časy se mění. Něco od Spirituál kvintetu (Boží mlýny, Řek´ Mojžíš jednou..,), V+W (David a Goliáš, Život je jen náhoda), Š+S (Marnivá sestřenice). Jednou jsem je učil Desatero a zpívali jsme verzi Lucky Bílé, co ji pro ni na Cohenovo „Haleluja“ napsala Gábina Osvaldová. Letos to byl Petr Novák a Náhrobní kámen – písnička o hloupé tetě, která neuměla milovat bližního jako sebe sama. Rozdala víc, než měla. S mesiášským komplexem umřela uštvaná a kytku už nevysadí ani jednu, na rozdíl do milosrdného Samaritána, který si ten jeden večer a pár tisíc pro hospodského mohl dovolit.

Po písničce jsou ohlášky, při nich výzva k finanční obětavosti při vycházení z kostela, protože peníze zůstanou na práci s dětmi. Závěrečná modlitba, která z části vychází z promluvy a hodně pamatuje na účastníky silničního provozu. I na ty, kteří už nikam nedojedou, ale jednou se s nimi chceme ještě setkat tam, kde smrt, bolest a smutek už nemají místo. Vycházíme z kostela, ostentativně pokládám svoji helmu, do které se dává bohoslužebná sbírka. Venku si stoupnou ke strojům a zazní závěrečné požehnání (sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny…) a pak už motory burácejí k větší slávě Boží. Při „spanilé jízdě Strmilovem“ mne někdo veze. Papamobil nemáme, pastormotorka musí stačit. Stojím ve stupačkách a žehnám lidem na chodníku. Modlím se za ně, většinu z nich pořád ještě aspoň od vidění poznávám.

Rada onoho karlínského katolického kněze mě provází dodnes a připadá mi jako zásadní postřeh nejen pro motorkářské bohoslužby, ale vlastně pro všechna setkání, při nichž se kostel otevírá lidem, kteří do něj tak často nepřijdou – kteří přicházejí se směsicí pověrčivé úcty a strachu, že nebudou přijati. Ale přicházejí. Přicházejí sami a dobrovolně a chtějí něco, co jim církev dokáže nabídnout – přijetí, společenství, slovo do života, modlitbu a požehnání. Jestliže na nic z toho nerezignujeme, splnili jsme svoji úlohu.

Jaroslav Pechar