(ČB 6/2021) Seznamování mladých lidí, hledání partnera, příprava na svatbu a samotné vystrojení svatby doznalo za posledních 100, 150 let obrovských změn. Projdeme-li časem, co paměť jedince obsáhne, vidíme změny téměř neuvěřitelné.
Prababička – před očima mám životní příběh manželovy prababičky, kterou si na Vysočině vyhlédl chasník z Valašska. Ve svém okolí žádnou vhodnou nevěstu nenašel, tak se vydal z jedné evangelické oblasti do jiné, aby si našel děvče tam. Doporučili mu Mařenku, navštívil rodinu, domluvili se, odjel. Za měsíc poslal povoz, naložili Mařenku s peřinou a další skromnou výbavou a bylo to. Následovala svatba – a Mařenku čekal život na Valašsku, práce v hospodářství, kupa dětí, z nichž několik umřelo, a mnoho let po boku manžela. Až do smrti. Byla šťastná? Nebyla? O tom nevíme nic.
Babičky vychované přísně reformovaně uvažovaly jistě o svém štěstí, o sexu však, když se měly vdát, nevěděly téměř nic. U nás se traduje rada jedné babiččiny kamarádky: „Chceš děti? No tak to musíš tu trapnou záležitost párkrát podstoupit. Zavřeš oči a je to.“ A partnerské či rodinné štěstí přišlo (možná) časem.
Generace mých rodičů – dnes devadesátníci. Seznamovali a brali se v padesátých letech. Ach, to byla ostuda, když se holka musela vdávat! Výběr partnera byl celkem svobodný, překročit hranice konfese byl však boj. Manželství se uzavíralo na úřadě a požehnání v kostele bylo jen pro věřící snoubence. Svatební oběd i šaty nevěsty spíše střízlivé a skromné, jak vidíme na fotografiích v rodinných albech. Inu, poválečná léta. Všichni šťastní, že život jde dál.
Moje generace prožívala léta dospívání za nejtužší normalizace, kdy nešlo cestovat, studovat mohl jen někdo, žilo se v šedi dnů. O to intenzivněji jsme prožívali setkání mládeže, lesní brigády a sjezdy, které se nepodařilo církevním tajemníkům zakázat. Mezi evangelíky bylo dobře a nejedna dvojice to dotáhla až k manželství a založení rodiny. Předmanželský sex si každý řešil po svém a muset se vdávat, to v liberálních kruzích už nikoho nepobuřovalo. Uzavřít sňatek bylo však stále normální. Na úřadě socialisticky, když to jinak nešlo, v kostele evangelicky či ekumenicky. A do podoby svatebního dne mluvily víc maminky a tchyně než snoubenci, prožívající spíše svoje tiché štěstí.
Generace našich dětí – ta zažila výbuch svobody ve všech sférách života. Ve škole, při volbě studia, v nabídce práce, cestování i při výběru partnera. Od devadesátých let přibývalo vztahů bez uzavření manželství až k dnešnímu stavu, kdy se polovina dětí rodí do rodin, kde se máma a táta jmenují jinak. Mnozí říkají, že na „tom papíru“ nezáleží, ale já myslím, že záleží. Vidím v liknavém přístupu únik před odpovědností. A slabším článkem je v takovém vztahu vždycky žena, případně žena s dětmi. Pro případ krachu nemanželského vztahu není ochráněna. Plánování rodičovství a antikoncepce se staly běžnou součástí manželského života. Zároveň přibývá párů, které si přejí dítě, ale je tu nějaký problém. Důsledky civilizačních změn? Chemizace? Pohodlného globalizovaného života? „Jsem těhotná, konečně!“, to bývá stále častěji důvod k oslavě. A jestli se dítě narodí do manželství, nebo do vztahu partnerského, je vedlejší. Svatbu může mít v kostele pár věřící i hledající, dokonce i takový, který za farářem přivedla romantická představa svatby jako z pohádky. Často si snoubenci zorganizují i zaplatí vše sami a rodinu i přátele pozvou k slavnostnímu, štěstím zářícímu startu do manželského života.
Zda i další společné dny a roky budou opravdu šťastné, je však tajemství těch dvou, co slibují stát při sobě v dobrém i zlém, dokud je smrt nerozdělí. Stejně u prababičky z předminulého století, u generace poválečné, normalizační i u generace našich dětí a vnoučat.
Daniela Ženatá