(ČB 2/2016) Narodil se 26. 5. 1936 v Praze, kořeny jeho rodiny tolerančních písmáků jsou však zasazeny do vysočinského Telecí. Po absolvování Komenského evangelické bohoslovecké fakulty byl tři roky vikářem v Praze-Střešovicích, dva roky seniorátním vikářem a tři roky vikářem Josefa Smolíka u pražského Salvátora.

Poslechněte si článek:

V roce 1967 se stal asistentem Josefa L. Hromádky. Dílem tohoto svého učitele se zabýval v disertaci (Farář Josef Hromádka, 1971) a pak v celé řadě dalších studií (např. Do nejhlubších hlubin, 1990). V roce 1974 se habilitoval prací o proudech domácího protestantismu (Ekumenické motivy v českém evangelictví 19. století, 1974). Profesorem byl jmenován v roce 1978. V letech 1999–2005 stál v čele Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jako její děkan.   Pavel Filipi byl především ekumenikem. Po dlouhá léta vedl na ETF UK Ekumenický institut, byl členem řady ekumenických mezinárodních grémií i předsedou synodu církví Leuenberského společenství v České republice. Ekumenické teologii věnoval také opakovaně vydávané Křesťanstvo (1996, 1998, 2001, 2012), praktickou pomůcku Po ekumenickém chodníku (2008) a zejména knihu, kterou sám patrně považoval za svou nejzásadnější, Církev a církve. Kapitoly z ekumenické eklesiologie (2000).

Dalšími významnými oblastmi jeho díla byla liturgika (Hostina chudých, 1991; Pozvání k oslavě, 2011) a homiletika (Pozvání k naději, 2006).

Za nejvýsostnější teologický žánr však považoval výklad biblického textu; nikdy nepřestal být aktivním a žádaným kazatelem, a to nejen ve své církvi. V únoru roku 2008 uzavřel Pavel Filipi svou přednáškou Smrt, určenou nemocničním kaplanům, zpaměti odříkanou první otázkou Heidelberského katechismu (1563): „Mé jediné potěšení jest v tom, že živ jsa i umíraje, nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Jezukrista. On svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy a tak mne zachovává, že bez vůle Otce mého v nebesích ani vlas nemůže mi z hlavy spadnouti, ano také mně vše musí sloužiti k dobrému. Proto mě též ujišťuje svým Duchem svatým o životě věčném a působí, že nadále jsem ze srdce ochoten a hotov jemu žíti.“

zdroj: ETF UK

Ze slov synodního seniora Daniela Ženatého

Profesor Pavel Filipi bude ČCE a celé církvi Kristově chybět. Chybět bude jeho hluboké teologické vzdělání, jeho vidění teologických souvislostí v ekumenických vztazích. A zvláště tolik ceněná, ctěná, avšak nevymahatelná samozřejmost, že plody teologického bádání jsou určeny lidem ve sborech, dvěma nebo třem, co jsou spolu a odvažují se dát najevo sobě i Bohu, že Kristu věří a že to je krásné. To Pavel Filipi věděl, nenechal se prosit, psal, jednal a mluvil.

Byl respektován, měl své obdivovatele. Je nás mnoho, kdo máme Pavlovy knížky tak blízko, abychom na ně při psaní kázání či jiných textů dosáhli pěkně v sedě. Byl ovšem také zpochybňován a je dost těch, kdo vůči Pavlovi zůstali kritičtí či zdrženliví. Někteří proto, že z dob před rokem 1989 pamatovali jeho články a teze, které dobré nebyly.

Možná, paradoxně, tyto rány a jizvy daly Pavlovi v závěrečné fázi jeho života rozměr klidné moudrosti. I jeho tichá poslušná péče o nemocnou manželku náš vztah k němu měnila a změkčovala.

Pavel Filipi věděl, jaké to je tam na dně, věděl, o čem se v žalmech, a nejen kajících, zpívá. Věděl, co je víra, upínající se k tomu, že Bůh mě v tom přece nenechá, když už za mě dal svého syna. Věděl, že proto mohu být milosrdný k druhým, aniž bych to vůbec považoval za něco mimořádného, o čem je třeba mluvit. Děkujeme Bohu za vše, co jsme od muže, který nebyl kladný hrdina, přijali. A možná právě proto se to, co říkal a psal, stávalo a stává blízké těm, kdo moc dobře vědí, že tak vzdělaní, jako byl Pavel Filipi, nejsou. A podobně jako on vědí, že život umí také bolet.

Církev se rozloučila se zesnulým bratrem a učitelem 7. ledna pohřebním shromážděním ve sboru v Praze na Vinohradech.