Český bratr 4/2012.
Léta nelze zastavit, a tak si spolu s manželi Petrovými z Javorníka u Jeseníku připomínáme jejich vzácná životní jubilea. Hana se narodila 27. 5. 1937 a Adolf 17. 3. 1932. Adolf prožil dětství ve Velkém Tresném u Rovečného. Jeho bratr velice záhy zemřel a on zůstal jediným dítětem svých rodičů. Ve sboru a mládeži ho duchovně ovlivnil farář Vilém Jelínek, který ho také konfirmoval. Mladý Adolf měl velkou touhu stát se misionářem. Po základní škole přešel na gymnázium do Brna, což pro dítě z vesnice nebylo jednoduché. Brzy si však zvykl a i přes odpor profesorů se v roce 1950 přihlásil na Evangelickou teologickou fakultu, kam ovšem nebyl přijat. Jako učitel byl pak umístěn do Rychvaldu nedaleko Karviné. V nelehkém kraji i v nelehké době našel útočiště na faře v Orlové v rodině Jaroslava Košťála. Zde učil náboženství a aktivně pracoval s mládeží a znovu si podal přihlášku na teologickou fakultu. Po jejím absolvování byl synodní radou vyslán do nehostinného pohraničí v srdci Rychlebských hor – v prvé fázi jako stipendista, později jako vikář javornického sboru, tvořeného většinou lidmi z vnitrozemí. Pomáhal faráři Samueli Dobisovi, který na svou službu později ze zdravotních důvodů rezignoval.
Ještě během studia se seznámil s Hanou Milerovou, která se narodila v Plzni. V jejích jedenácti letech se rodiče odstěhovali do Trenčína, kam byl tatínek vyslán jako odborník pro rozvoj průmyslu. Hana v Trenčíně navštěvovala sbor i mládež a na základě těchto kontaktů se v roce 1955 přihlásila ke studiu na Evangelické teologické fakultě v Praze. Tam se seznámila s Adolfem a 11. července 1958 se vzali. Studium nedokončila a věnovala se práci ve sboru a později rodině. Společně vychovali dvě děti – Janu a Ondřeje.
Život manželů Petrových byl a je spojen s evangelickými brigádami. Již na fakultě jezdili do Velkých Karlovic u Vrbna pod Pradědem a do Alojzova, kde zejména pod vedením Bláži Šourka a Marty Kačerové objevovali úžasnou atmosféru těchto setkání. Proto ani na chvíli nezaváhali, když se na ně v roce 1969 obrátil farář Jiří Veber, který potřeboval umístit skupinu převážně zahraničních brigádníků. To se už pomalu spouštěla akce, která poznamenala celý život rodiny Petrových a nejen jejich. Postupně přes lesní brigády a brigády na Státním statku v Javorníku se nezadržitelně rozjelo setkávání mládeže v Travné v Rychlebských horách. Od roku 1969 se zde scházela mládež nejen z Československé republiky, ale také ze zahraničí (NDR, NSR, Holandsko, Norsko, Švýcarsko a další). Byla to nezapomenutelná setkání naplněná společnou prací, prožíváním víry a vzájemnými rozhovory. „Travná“ se stala pro mnoho mladých lidí pojmem. Setkání byla naplněna vzájemnou důvěrou, pomocí a povzbuzováním. Od roku 1969 vlastně až po dnešek probíhají setkávání mládeže nepřetržitě. Pouze v letech 1972–1975 brigády přerušil státní zákaz, ale skupina se aktivně přesunula do Suchdolu nad Odrou a Frýdku-Místku, kde probíhalo budování sborového zázemí.
Po celou dobu byla pro všechny tehdejší, ale i dnešní „mládežníky“ rodina Petrova, tedy nejen Hana a Adolf, ale i jejich rodiče, opravdovým zázemím. Mnoho lidí si je nese ve svém srdci.
Nezbývá mi než za mnohé tehdejší a snad i dnešní účastníky brigád vám, Hano i Adolfe, poděkovat za vaši otevřenost, jak jste nás přijímali a přijímáte – a nebylo to pro vás vždy jednoduché. Chci poděkovat za to, že jste prohlubovali naši víru a byli nám vždy nablízku. S radostí my starší sledujeme, že myšlenka setkávání mládeže, a to zdaleka nejen z Moravskoslezského seniorátu, pokračuje jak v našich dětech, tak i v mnoha nově příchozích. To, že se na podzim a na konci loňského roku setkalo na Travné takřka šedesát mládežníků, vnímáme jako potvrzení toho, že cesta nastoupená v roce 1969 byla správná. Adolfe a Hano, děkujeme vám za to, co jste pro nás udělali, a přejeme vám mnoho radosti, mnoho povzbuzení od přátel i radosti z rodinného života.
Pán nad životem i smrtí vidí do našich životů a dává nám úžasnou naději, že i přes nepříznivý Adolfův zdravotní stav stojí při nás všech Boží láska. Hano a Adolfe, děkujeme vám, jste nám hodně blízcí.
Antonín Plachý