(ČB 2/2016) Uprchlíků u nás zatím moc není. Je ale víc než pravděpodobné, že brzy i do České republiky přijdou. „Je užitečné poslouchat příběhy lidí, kteří přicházejí hledat nový domov. Protože pak je nám jasné, proč utíkají, a zdá se směšné, když se někdo ptá: Proč tam nezůstanou a nebojují?“ říká Alena Fendrychová, která se práci s uprchlíky věnuje.

Poslechněte si článek:

Od začátku roku jste koordinátorkou pro práci s migranty v Českobratrské církvi evangelické. Pracujete ve Středisku celostátních programů a služeb Diakonie ČCE a práci s migranty se věnujete přes deset let. V čem se vaše práce mění?
Dál budu pracovat s příchozími cizinci v našem středisku Diakonie, ale také se zaměřím na práci se sbory. Až k nám opravdu začne přicházet větší množství uprchlíků, myslím, že některé ze sborů se rády zapojí a třeba přijmou někoho mezi sebe. Potřebují ale vědět, jak bude probíhat integrace ze strany státu, co bude zajištěno, co dělají nevládní organizace a co by mohly dělat oni sami.

Jak se proměňovaly skupiny lidí, kterým jste se věnovala?
Asi deset let jezdím do detenčního tábora v Bělé pod Bezdězem. Až do minulého roku tam byli zadržováni převážně lidé z bývalého Sovětského svazu nebo z Vietnamu a Číny, kteří v Česku pracovali buď na černo, nebo jim vypršela platnost dokladů. Po opětovném zadržení cizineckou policií se ocitli v této detenci. Detence, zadržení cizince, má být výjimečné opatření za účelem vyhoštění cizince z republiky; jde o zbavení osobní svobody. Celá ta léta tam bylo lidí spíš méně, ženy, které se vydaly do Evropy vydělat peníze pro děti, pro rodinu a bohužel je chytili.

A co jste tam dělala vy?
Vedla jsem šicí dílnu, kde si mohli zájemci, ženy i muži šít věci pro sebe. Pracovali jsme všichni společně. Při tom lidi hodně poznáte. Nesmírně obdivuju ty ženy, které se rozhodly nečekat, až se něco stane, a vydaly se svoji budoucnost a budoucnost svých dětí změnit. Ačkoliv byly zavřeny, nemohly ven, byla s nimi často velká legrace. Od začátku jsem měla z té práce pocit, že k něčemu je. Ti lidé měli najednou možnost cítit se normálně, někdo se jim věnoval a jednal s nimi jako s partnerem.

Kdy se situace v Bělé změnila?
Předloni na podzim, kdy zmizela tato cílová skupina a detence se naplnila kosovskými Albánci. Podle pracovníků tábora se v Kosovu rozkřiklo, že v Německu všichni dostanou výborné sociální dávky. Tyto lidi pak vystřídala už nová vlna uprchlíků. To bylo někdy v létě, kdy v Bělé bylo zavřeno přes 700 lidí, ačkoli je tam kapacita 250 osob. Šlo většinou o Syřany, Iráčany, Afghánce. A já jsem tam přestala jezdit. Jednak už o mě nestáli, protože tam bylo moc lidí, jednak jsem tam už ani já sama nechtěla. Dřív tam byly ženy třeba půl roku a znaly jsme se. Teď se najednou lidé rychle střídali a bylo jich tam moc. To není pro práci v šicí dílně vhodné.

Máme právo uprchlíky takto zavírat?
Nevládní organizace říkají, že je to protiprávní, já ale vnímám i argumenty ministerstva vnitra, že ti lidé nemají doklady, vstoupí k nám bez povolení a nechtějí tu žádat o azyl. Stát říká, že má nárok je zadržet, zjistit jejich totožnost. Argumentuje tím, že se snaží dodržovat „dublinské dohody“ a vracet je do těch zemí, kde do Evropy vstoupili. Jiná věc je, že v té době už uprchlíky zpět nebralo ani Rakousko, ani Maďarsko, takže to ztratilo smysl. Ale podle mě byl hlavní problém v tom, že Bělá byla naprosto přeplněna. Myslím, že ministerstvo mělo rychleji zareagovat a vytvořit skutečné nové kapacity, ne kapacitu navýšit papírově. Když chtělo dodržovat tento postup, mělo zajistit, aby tam lidé mohli přebývat v důstojných podmínkách. Na začátku loňského prosince ale bylo v Bělé už jen pár lidí, velká část byla propuštěna nebo se přesunula do nově otevřených zařízení.

Dá se odhadnout, jak bude u nás situace vypadat v dalších měsících?
Počítám s tím, že uprchlíci přijdou i k nám. Zvyšuje se počet vydaných pozitivních rozhodnutí, ať už se jedná o azyl nebo doplňkovou ochranu, což je nižší stupeň azylu. Loni takto u nás získalo pobyt několik stovek lidí, hlavně Ukrajinců, Kubánců a Syřanů, kteří tu třeba již mají rodiny. Z vlny, která teď jede Evropou, je jich zatím jenom pár. Ale Česko se zavázalo přijímat uprchlíky v rámci přesídlení a relokace. 400 lidí v táborech v Jordánsku dostane nabídku přesídlit do České republiky a několik tisíc lidí by mohlo být přesunuto z táborů v Řecku a Itálii. Žádali by potom o azyl v České Republice.

Co když k nám nebudou chtít?
Nikdo jim to nemůže nařídit. Když nebudou chtít, nemusí. Teď si všichni myslí, že Německo je ideální, ale čím víc uprchlíků tam je, tím víc se jejich podmínky zhorší. Časem se podle mne tento stav změní a uprchlíci přijdou i k nám. Bude jich třeba několik tisíc, takže v porovnání s ostatními státy ne moc, ale myslím, že pro nás je to docela výzva. Přijdou lidé, kteří kromě problémů, které u nás mají chudí lidé, například s penězi, s dávkami nebo s prací, budou ještě vystaveni neporozumění okolní společností, jazykové bariéře nebo předsudkům ze strany Čechů.

Co můžeme udělat?
Myslím, že bychom měli využít čas, který máme, dokud tu nikdo není. Pracovat na tom, abychom uprchlíky dokázali přijmout a aby to dobře dopadlo. A právě v tom vidím velký potenciál našich sborů. Nemyslím ani tak v prvním přijetí, protože to je zajištěno státem, Charitou, nevládními organizacemi. Zajištění toho nejnutnějšího je ale jen začátek. Integrace je otázkou mnoha let. Uprchlíci se ocitnou v nějaké komunitě, v různých městech, vesnicích. A hodně bude záležet na tom, jak bude ta komunita otevřená, jak je přijme. Když vás lidi pozvou a přijmou mezi sebe, je to lepší, než když se na vás budou koukat jako na potenciální teroristy. V tom vidím roli sborů. Můžeme se na to připravit, vytvořit dobrovolnickou síť a získávat zkušenosti ze zahraničí, kde už uprchlíci jsou.

 Jak jste se k práci s uprchlíky vůbec dostala?
Mám čtyři děti, byla jsem s nimi dlouho doma. Tři roky jsem pracovala v americké rozhlasové stanici Radio Free Europe, nejdřív jako sekretářka. Pak jsem se ale trochu nadechla, naučila se anglicky a organizovala tam pro zaměstnané cizince kulturní život, Vánoce, různé slavnosti… Ta práce mě hodně bavila. Potom jsem se od Jany Plíškové dozvěděla, že v Diakonii hledají někoho, kdo bude pracovat s uprchlíky. Tak jsem tedy začala. Ze začátku jsem hledala, co se dá všechno dělat. Tehdy se organizovaly hlavně materiální sbírky do táborů. A když jsem jednou jela do detenčního tábora ve Velkých Přílepech a viděla, jak je to tam neutěšené, řekla jsme si, že bychom mohly spolu s ženskými šít, trochu to tam zvelebit. Když tam ten tábor zavřeli, začala jsem jezdit do detenčního zařízení v Bělé pod Bezdězem.

Když pomineme detenční tábory, kdo jsou lidé, se kterými se setkáváte?
Jsou to jednotlivci, občas se někde objeví rodina cizinců, stojících o to stýkat se s někým z Čechů. V takovém případě pak hledám spolupracovníky ve sborech. Třeba Tomáš Matějovský doučoval na faře v Jablonci čečenské kluky, paní z Uzbekistánu chodila v Liberci do sboru, v Mladé Boleslavi jsme organizovali šicí dílnu pro Kazašky a Čečenky a spolu s nimi tam šily i ženy z místního sboru. Mě baví dávat lidi dohromady. Myslím, že to je dobrá cesta, jak se postavit strachu a xenofobii. Uprchlíci mají své problémy, ale jsou to lidé jako my, a to se nejlíp pozná, když jsme spolu pohromadě.

Jak se s cizinci dorozumíváte?
Oprášila jsem ruštinu ze školy. Občas mluvíme anglicky, ale to není časté, trochu francouzsky, třeba s lidmi z Afriky. Když nemáme žádný společný jazyk, domluvíme se rukama nohama. A když jsou tu ti lidé dlouho, už celkem česky umí.

Dokážete spočítat, kolik cizinců jste při své práci potkala?
Je jich hodně. Třeba jen v Bělé se za tu dobu vystřídaly stovky. I těch, které jsem si opravdu zapamatovala i jménem a opakovaně jsme se setkávali a něco spolu řešili, bude přes stovku.

Slýcháte často příběhy. Který se vám vybaví jako první?
V Bělé jsem se setkala s maminkou, která se s malým dítětem dostala do detence. Tu ženu pak měli propustit, my jsme jí pomáhali shánět bydlení, aby nezůstala na ulici s miminkem, které kojila. Pak mi volali, že do detence přijely pracovnice OSPODu a té ženě dítě sebraly a odvezly, protože v matrice z nějakého důvodu dítě nemělo zapsané rodiče. To bylo hodně dramatické, ale mělo to dobrý konec a dítě jí vrátili. Někdy se dějí nepochopitelné věci. Silné jsou příběhy lidí třeba z Čečny, když vyprávějí o bombardování v ulicích, o tom, jak museli přebývat ve sklepě a děti nechodily kvůli válce několik let do školy. Je užitečné to poslouchat, protože pak je vám jasné, proč ti lidé utíkají, a zdá se vám směšné, když se někdo ptá – proč tam nezůstanou a nebojují?

Jaké reakce slýcháte na svoji práci?
Jsou docela pozitivní, což asi souvisí s tím, s jakou skupinou lidí se stýkám. Občas mi sice někdo volá, že nejsem žádná vlastenka, když pomáhám cizincům, zatímco naši vlastní lidé mají tolik problémů, ale je to spíš výjimečné. Hlavně u mladých lidí cítím dobrou odezvu. Ale také vnímám, že lidé mají strach, což je celkem pochopitelné. Se samotnými uprchlíky nemají šanci se setkat a informace čerpají hlavně z médií. A když si sami aktivně informace nehledají, výsledkem je, že muslim se pro ně rovná potenciální terorista. Ale když jezdím na přednášky do sborů, i přes ten strach tam zaznívá, že bychom uprchlíkům pomoct měli. Jako věřící to máme v sobě, vnímáme, že to jsou naši bližní a my jsme tu proto, abychom se s tím potýkali. Ti kteří do kostela nechodí, to tak silně asi nevnímají. Neříkám, že jsou horší nebo lepší, ale tohle vědomí u nich tak silné není.

Co vás motivuje?
Rozmanitost práce. Jednou jedu do Bělé, pak do evangelického sboru, jindy někomu pomáháme, sháníme peníze, vidím za sebou výsledky. Nechtěla bych dělat práci, kde bych je neviděla.

Ptala se Jana Vondrová