(ČB 1/2016) „Nejsem Bůh,“ řekl Noe polichocen. „Ale my jsme si Boha právě takto představovali,“ řekli zklamaně tučňáci, „jako starce s dlouhým bílým vousem.“ „To si myslí mnozí,“ řekl Noe, „ale Bůh není muž.“ „Bůh je žena?!“ „Ne,“ zvolal Noe rozhořčeně a skla brýlí se pohoršeně zaleskla. „Pochop,“ řekl jeden tučňák, „Bůh je spíše něco na způsob věci,“ a malý tučňák se tenkým hlasem zeptal: „Jako třeba toustovač?“

V zemi věčného ledu a sněhu žijí tři tučňáci. Jeden z nich je malý. Dost se hádají. Přiletí tlustá holubice a ohlásí blížící se potopu. Dvěma větším tučňákům předá vstupenku na loď. Noemova archa je sice enormně velká loď, ale její kapacita není neomezena. Zvířata se berou jen ve dvou exemplářích. Dva větší tučňáky těší, že právě oni patří mezi ty vyvolené. Pak si ale vzpomenou na toho třetího. I když se nemají úplně rádi, přece jen se nechtějí klidně dívat, jak se jejich kamarád topí. Je potřeba ho na loď nějak propašovat. Holubice, která hlídá vchod do lodi, je ale velmi pozorná a nesmlouvavá.

Knížka je o tučňácích, holubici a potopě. A taky o Pánu Bohu. Autor se odvážně směje tomu, jaký obraz Boha si často tvoříme ve svých představách, jak o Pánu Bohu mluvíme, jak ho používáme k dosažení svých cílů, jak je nám nástrojem k postrašení nebo napomenutí druhých. Na holubici jako prostřednici mezi nebem a zemí také nezůstane pírko suché.

Při čtení knihy se smějeme od začátku do konce. Přitom na nás ale občas dýchne led a sníh a sníh a led ze země tučňáků, zamrazí nás; vždyť to jsou i naše představy, karikatury Boha a lidí, vždyť je to o mně. Bůh má příšerně dobré uši, příšerně dobré oči a příšerně dobrou paměť. Věřím, že i příšerně dobré srdce, obrovský nadhled, smysl pro humor a nekonečné odpuštění.

Neviděli jste nikdy tučňáka bezradného, rozesmátého nebo rezignovaného? V knize vám napoví veselé obrázky Jörga Mühleho. V překladu Evy Muroňové a Cyrila Havla knihu vydalo v roce 2015 nakladatelství Petrinum.

Lenka Ridzoňová

Ulrich Hub, Jörg Mühle: Na arše v šest