(ČB 11/2015)
Naše církev vstupuje do nového období. Její základní články – staršovstva (sbory), senioráty, synodní rada a synody hledají odpověď na otázku jak zabezpečit základní funkce sborů a jak uplatnit všechno to, čím jsme ve smyslu evangelijním pověřováni.

Senioráty Ústecký a Západočeský mají řadu uvolněných míst. Pro přiblížení situace sborů „přestupových“, které vznikly v dvacátých letech minulého století, je dobré si připomenout třeba působení seniora Ebenezera Ottera – jak mluvil, kázal na náměstích a zval do nově vznikajících farností. Po počátečním rozmachu se počet členů značně snížil.

V oblasti Sudet vznikly nové sbory. Převzali jsme po německé luterské církvi velké fary, sborové domy a kostely. K počtu účastníků se ty velké prostory jeví jako nadměrné. Pro kazatele a staršovstva tu čeká velké dobrodružství s možností misijního působení. Některé církve se soustřeďují v menších domech a teprve po získání většího počtu členů staví sborové domy a dokonce i kostely (například Církev bratrská).

Kde hledat odpověď v této situaci? Zmíním nejprve to, co jsem prožíval po řadu let já v Děčíně, kde je kostel velký. Oceňoval jsem možnost jisté anonymity při vstupu; pozdější aktivní členové si zřejmě zpočátku nepřáli být do skupinky účastníků zahrnuti.

K obecnější úvaze uvádím dva názory, které se k tématu vztahují. Prvním je opakované vyjádření západočeského biskupa Františka Radkovského: „Máme připomínat státu, národu a církvi odpovědnost za svěřené dědictví.“ To je podstatná myšlenka, která v západních Čechách vedla a vede k péči o hodnotné památky. Jako příklad by bylo možné uvést klášter v Kladrubech u Stříbra, který byl v dost zoufalém stavu, a nyní, opraven, se stal duchovním střediskem kraje.

 Rád se vracím k tomu, co zastával bratr farář Hynek Merta. Působil v Liberci, kde měla svůj kostel německá luterská církev. Varhaníci vzpomínali na skvělé varhany toho výstavného chrámu. V padesátých letech došlo k trvalému poškozování a nakonec byl kostel odstřelen, jak se zachovalo v záběrech jednoho válečného filmu. Když mně o tom farář Merta vyprávěl, řekl: „Byl to duch barbarství.“ Snad právě pro tento zážitek se později i se svými syny, akademickým malířem Janem a kovorytcem Hynkem, tolik bral za zachování dvou převzatých chrámů v Ústí nad Labem a v Trmicích.

Myslím, že myšlenka odpovědnosti za dědictví by všechny soudné lidi mohla vést k uchovávání toho, na čem tolik záleží.
Petr Čapek